Report z koncertu Seala

Když jsem se nedávno svým přátelům pochlubil, že se chystám na koncert zpěváka Seala, někteří z nich na mě zírali přinejmenším jako na nějakého zvrhlého psychopata se sklony k pedofilii. Rovněž zazněly odborné termíny typu "diskoška", "popina", "komerce", "ty jsi teda dopadl" a tak dále. Ti chápavější na mě pro změnu hleděli s "láskyplným" pohledem psychiatra právě vám předepisujícího antidepresiva. Nicméně, fakt je ten, že ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, Seal je bez ohledu na kvalitu jeho alb majitelem jednoho z nejkrásnějších vokálů, které znám. A právě za tímhle smyslně nakřáplým soulovým hlasem jsem se ve středu večer v mírně melancholické náladě (znáte to, jarní deprese atd. :) vydal do T-Mobile Arény (dále jen TMA).

Seal je postavička, která již dlouhá léta zásobuje hudební průmysl více či méně kvalitními alby a především pak singly (za skladbu "Kiss From A Rose" dokonce obdržel cenu Grammy). Evidentně dost kvalitními a posluchačsky atraktivními na to, aby do TMA přilákal kolem čtyř tisíc fanoušků. Aréna byla krátce po dvacáté hodině spíše opticky naplněna opravdu různorodou směsicí lidí velkého věkového rozsahu. Kromě pár celebritek si zde mimo jiné daly dostaveníčko zamilované párečky, samotáři i pár veselých modelů, jenž celý koncert strávili u stánku s ohnivou vodou a bagetami pochybného původu. Ale pojďme k muzice.

O úvod večera se postaral Kalifornský písničkář Chris Pierce. Upřímně řečeno: tyhle "citlivé chlápky s kytarou" moc nemusím. Poslední, na co jsem měl toho večera náladu, bylo poslouchat teskné blues na téma, kterak toho dobrodruha opustila dívka. Jenže tenhle pán byl fakt v klidu a během chvilky si nás (soudě dle bouřlivého potlesku po každé skladbě) naprosto získal! Jeho melodické skladby byly pocitově silné, skvěle zpíval, komunikoval a vtipkoval s publikem, opět proběhly vyznání na téma - jak je Praha úžasná a krásná. Byl nevtíravým způsobem zábavný, ale pravděpodobně by mu slušel spíše menší klub. Svoji příjemnými skladbami napěchovanou půlhodinku (hrubý odhad – mobil i hodinky jsem pro jistotu nechal doma) prokládal místy vtipnými, jindy naopak hodně osobními průpovídkami a postaral se tak o kultivovaný předkrm před hlavní hvězdou večera. Nějaké hitovky? Jasně, "Ain't No Sunshine When She's Gone" Billa Witherse a několikasekundový náznak Black Eyed Peas a jejich "Let's Get It Started" :).

Když se konečně na pódiu zjevil Seal se svou doprovodnou kapelou, zhruba dvacetiminutovým čekáním vydrážděné publikům doslova řádilo. Díky solidní práci osvětlovačů se pódium zahalovalo střídavě do rudé, fialové a modré barvy a ve vzájemné symbióze s emociálně laděnými skladbami tohoto interpreta panovala v TMA překvapivě intimní atmosféra.

Seal je bezesporu velký sympaťák! Žádné hvězdné manýry a povrchní pózy, jenž tak dobře známe z hudebního světa, spíše naopak! Tenhle chlapík evidentně nemá potřebu šokovat a jakýmkoliv způsobem se zviditelňovat. Nemusí, jeho nádherný hlas a charisma to udělají za něj! Svým přirozeně sympatickým a v neposlední řadě svérázně vtipným vystupováním si okamžitě získal celou TMA. Stačily mu necelé dvě skladby, aby všichni na hlavní ploše sedící návštěvníci koncertu povstali, juchali a tleskali jak za starých dobrých časů taškařic typu "Televarieté" a "Možná přijde i kouzelník". Každou skladbu si podobně jako jeho předchůdce uvedl, laškoval a vtipkoval s publikem, naučil se dokonce hláskovat slůvko "díky". Takhle nějak si představuji opravdu fajn atmosféru na  koncertu!

Měl jsem trochu strach, zda bude Sealův křehce znějící vokál dobře a zřetelně slyšet, ale mé obavy se rozplynuly hned při první skladbě. Sealův hlas celou TMA doslova hřměl! K tomu pravděpodobně přispěl i výborný zvuk. Seal a jeho parta (tu během koncertu několikrát nazval svou rodinou – no prostě miláček :) pojali celé turné akusticky, takže jsme se dočkali poměrně překvapivých, avšak nesmírně zábavných aranžmá jeho skladeb.

Sestava doprovodných muzikantů nebyla nijak překvapivá: klavír, bicí, perkuse a kytary, no prostě klasika. Během svého zhruba hodinu a půl trvajícího vystoupení Seal odzpíval a také odehrál (hodně často se sám chopil kytary) více či méně známé skladby mapující nejenom jeho tvorbu. Vypomohl si například s písní Davida Bowieho anebo Neila Younga ("Don't Let It Bring You Down"). Zaznět samozřejmě musely hymny jako "Crazy", "Killer", "Prayer For The Dying" či "Don't Cry", ale dočkali jsme se i méně známých písní jako "Future Love Paradise". Jako raritka pak působila 15 let stará skladba (jak jen se jmenovala… ach, ta krátkodobá paměť dlouhodobých uživatelů :), kterou, jak nám Seal prozradil, údajně hrají na koncertech opravdu málokdy.

Svižně živelné tempo se střídalo s emocionálními bombami v podobě něžných balad, a my tak měli možnost zavzpomínat si na své první lásky. Právě během balad maximálně vynikl Sealův sametově krásný hlas. Úžasným provedením získaly skladby, jenž mnoho z nás zná pouze z vypáleně-zíracích nočních MTV seancí, naprosto nové a hodně příjemné dimenze. Atmosféra byla dokonalá a tak není divu, že Seal několikrát přidával. Dle reakcí publika jsem měl pocit, že kdyby se Seal a jeho doprovodná parta na pódium nevrátili, asi by nastala občanská válka anebo přinejmenším drancování přilehlých čtvrtí. Jestli se nepletu, jako poslední skladba zazněla nádherná Batmanovská balada "Kiss From A Rose", kdy se mi decentně orosila optika a opravdu jsem neměl daleko k výměně spodního prádla. Závěrem jsme maestrovu dvornímu zvukaři týmově zapěli "Happy Birthday Marty" a kulturně zcela vyžiti se vydali směrem ke svým domovům.

Tento výjimečný koncertní zážitek naprosto definuje jev, kdy akce, od kterých mnoho nečekáte, překvapí svojí intenzitou a opravdu silným nábojem. Na koncert Seala jsem se vydal coby poměrně pasivní fanoušek jeho hlasu a hlavním důvodem byla především zvědavost. Z jeho vystoupení jsem však toho večera odcházel s opravdu euforickým prožitkem a pozici tohoto pána v mém hudebním světě budu muset přehodnotit. Nerad bych se dopustil nějakého patetického moralizování, ale zkuste se někdy oprostit od hudebních předsudků a škatulek, trochu zariskovat a dát si místo párty třeba podobnou akci. Pokud to nepojistíte láhví "Tekilly", nebude vám druhý den tak špatně a možná dokonce ušetříte. Snad se vám risk vyplatí a vy prožijete stejně skvělý večer jako já minulou středu.