La Maison

V Roxy mají již několik týdnů nový fotbálek. Vůbec se mi nelíbí. Má divné panáčky a jde ztuha. Jsem zvědav, kdo si s ním bude hrát. Minulý pátek u něj nestál téměř nikdo. Není divu.

Navzdory obrovitému temnému stínu velkých akcí v různých koutech naší vlasti a sobotního tranceového dýchánku Zenu, uspořádal nejznámější pražský klub zajímavý ( sic koncepčně dosti zmatený ) večerní program, nesoucí se v duchu starých francouzských houseových rytmů. Hned na první pohled bylo jasné, že i přes velkou škálu nabídek podobně konstruovaných mejdanů, jemné hladivé zvuky těchto stylů pomalu, ale jistě ustupují do ústraní. Pochopitelně však zůstává specifická sorta kluberů, jejichž torzo nevynechalo možnost vychutnat si výkony jednoho z pověstně nejlepších, sympatického kliďase dje Falcona. Už z prvních momentů se po našem klasicky divokém a ničím neodolatelném antré, atmosféra držela v jakési zvláštní, ztěžka popsatelné křeči. Nelze její kořeny odvodit od nedostatečného počtu návštěvníků (sami z vlastních zkušeností víme, že i v malé skupině se lze bavit skvěle ), spíše bych příčinu hledal v až nevzvykle různorodém spektru lidí, jež se krom evidentně nadšených skotačivých příznivců, postupem času nashromáždilo.

Těžká chvilka tak nastala v netradičně lahodně vyzdobeném klubu, známému techno dji a moderátorovi tanečních pořadů Milanovi Kroužilovi. V první dvou hodinách rozdmýchával poměrně slušivý houpavý housík s občasným zakomponováním dívčích, eroticky přitažlivých vokálů a jemné sykavé basové linky.
Odrazil zde pozvolna, bez jakýchkoliv zásahů rušivých elementů své umělecké začátky a nastolil vládu příjemné barvami prosycené pohody. Úderem půlnoci však naprosto jasně ztratil onen tolik potřebný interakční podnět a pojal se učinit několik překvapivě nesourodých experimentů. Ouha. Zmatený Milan závěrem svého setu nasadil několik komerčně znějících skladeb, čímž vyvolal znatelnou nevoli části
svého publika. Paradoxně sám netušiv, jak přesně udeřil do vkusu následujícího headlinera Falca.

Malé zkrášlující, no nicméně hudebně naprosto příšerné intermezzo zajistila módní přehlídka s rozkošným názvem Une petite exhibition. Choregrafie i modelky, potažmo pro pánské obecenstvo nepříliš významné modely můžeme hodnotit jako šťavnatou kompenzaci za velmi sofistikovaný popový přednes Chtistiny Aguilery, jenž celé dění v Roxy "decentně" nezvykle doprovázel. Do značně povadlé nálady, kterou se autorům přehlídky podařilo vyvolat, nastoupila osoba nejočekávanější. Za nepoddajné nálady řídnoucího prostoru připomněl kompozičně zvláštní retrospektivou 3 - 4 léta staré oblíbené hitovky.

Zklamán a nemile překvapen nezbývalo nic jiného, než zaměřit své tužby na příchod housem protřelého profíka Dys-Martina. Martin jasně demonstroval, že v tomto hudební stylu stojí pevně v kramflecíh a v žádném případě se rozhodit nenechá. Servíroval vynikající hudbu, tak jak jsme u něj zvyklí a celý nepříliš energický večer dotáhl statečně do konce.