Brain Mleyn

Miguel Cervantes by se divil. Jeho důmyslný rytíř Don Quiot zřejmě také. Věrný druh, sluha Sancho pak v němém úžasu spadl z koně. Minulou sobotu jsem z pomyslného zvířete spadl já. A bojovat s mlýnem přitom vůbec nebylo zapotřebí.

Souvislost, proč začínám svůj dnešní článek vzpomínkou na populárního španělského spisovatele rozhodně není náhodná. I nejbujnější fantasmagorie spjaté s větrnými kolosy, jež se skvěle zrcadlí ve světoznámém románu nenajdou příměr v psytrancové akci, která proběhla 3. března v tématicky jmenovaném klubu Mlejn v pražských Stodůlkách. Přiznám se, na akci podobného ražení se mé nohy po dlouhém a úpěnlivém přesvědčování přátel vydaly poprvé. V každém případě, ne marně.

První kontakt s neprobádaným světem taneční scény se odehrál pár minut před půlnocí. Hned u vstupu bylo takřka jasné, že komunita lidí vyznávající tento styl hudby utvořila v nedlouhé existenci vlastní subkulturní hnutí, jež se diametrálně liší od obecně chápaného standartu parties. S prastarou myšlenkou. V novém provedení. Po krátkém informativním briefingu závěr učiněný zcela bez debat v prvních minutách vlastní přítomnosti. Teď jen ta nekonečná, ale......... O tom však později.

Klub Mlejn je (mimo svou polohu) pro organizaci parties naprosto ideální. Levný bar s dostatkem sezení, oddělený schody a mohutnou stěnou od tanečního parketu dává možnost svobodné volby způsobu trávení celé akce. Interiér nesoucí se v neutrálním duchu nikoho neuráží, ba naopak dává prostor kreativitě dekoratérů i jiných na scéně aktivních výtvarníků. Tento nezadatelný fakt, pochopitelně nezůstal nevyužit. Hustá koncentrace plachet s psychedelickými motivy jasně naznačila, v jaké politice se celý kulturou nabitý večírek ponese. Organizátor party rozčlenil do dvou stageí, z nichž ta menší bezezbytku naplnila funkci čajovny a pohodou prosyceného chill-outu. Účesem roztodivná individua vedla sedíce v turecké poloze sáhodlouhé, pro nezasvěceného téměř nesrozumitelné hovory a celým prostorem se nesla tajůplná atmosféra právě začínajícího transcedentálního hudebního zážitku.

Během večera se představilo mnoho schopných umělců. Z těch nejdůležitějších jmenujme Psy Alaska / Breznov family, PsyriX, Astral movel, Looke či klidnější projekt Euforia. Formování produkované hudby nerozumím, no nicméně dle předložené interpretace se jednalo o rychlý puls se čtyřčtvrťovým základem, bez bassových linek a dlouhých ambietních průlomů, jaké známe z klasických tranceových skladeb. V analogii k technu bych daný styl přirovnal k naddimenzovanému vázání do ploch s atmosferickými nájezdy a absencí rozeznatelného podkladového beatu. Ten pochopitelně přítomen je, ale ztrácí se jaksi nedefinovatelně v pozadí.

Vyhřáté místečko u datek (baf! nepoužívají se gramofony) zaujal úderem (pfff barbaři :o) druhé moskevský DJ a headliner večera - TranceDriver (Reaktor Sound System). A právě v těchto chvílích na mě bez varování padlo překvapení největší. Hup! Hup! Hup! Jeden. Koukám a nevěřím. Hup! Hup! Hup! Druhý. Vskutku. Způsob místního tance mi takřka vyrazil dech. Omezená brněnská sestava, či běžně zažitá pohybová dynamika, kterou známe z klasických tanečních akcí zde bezestopy mizí. Směrodatné je prý tzv. hupkání, tedy rozpohybovat končetiny natolik, aby tělo kontrolovatelně poskakovalo a země se dotýkalo co nejméně. Uf. I to je možnost. Chvíli mi potrvá, než krásu šamanského křepčení vstřebám.

Hudební přednes zakončil svým výkonem DJ psy? :o) a dle bujarých reakcí soudě, tak vhodně uvedl celé dění do závěru. Vidíte, těch věcí je tolik... málem bych zapomněl. Důležitým psytrancovým folklorem je bouřlivý potlesk na konci DJových setů. Nepřipadá v úvahu pískání, pokřikování a provolávání slov typu hurá! ke koncentrovanému umělci. Lidé se de facto neprojevují, avšak v poslední fázi vystoupení spustí znatelně pozitivní ovace. Tak jako v divadle. Uhlazené a kultivované. Paráda.

Celé dění podporovali čajovníci s hliněnými šály na spacebaru, rozšafná slečna u výčepu a zajímavá videoprojekce, jež svými shoty předvedla malou retrospektivu historie pražských psyakcí.

Tak. Nastává pravá chvíle vrátit se k mým oblíbeným nekonečným, ale. Nebo, že by ne? Souhlasím. Mám takový pocit, že jim v budoucnu věnuji samostatný prostor. Nakonec, zaslouží si to.