Report z prosincové párty Plastique od Myclicka

Plastique začíná, všichni však zřejmě ještě třídí plasty…

Vím, že se budu opakovat, ale pokud chci být objektivní, zmínit to musím. Těch příchozích po překročení "radostného prahu" ve čtvrt na dvanáct příliš nebylo… Předvánoční vyčerpanost, nebo ta panická hrůza nebýt v klubu náhodou první a chuť dostavit se spíše až na rozjetý mejdan? B je správně! Ono nechvalně známé hraní pro nikoho a žhavení atmosféry tentokrát připadlo na jednoho ze dvou rezidentů – DJe Tvykse. Ten se prozatím držel zpátky a spíš než aby přikládal pod kotel, své oblíbené hitovky pečlivě poschovával v potemnělém record bagu a na talířích gramofonů servíroval spíše "poslechovky" s pro něho nezbytnou provokující náplní. Zatímco remix Drop It Like It´s Hot od Snoop Dogga v electro hávu na pětici anglicky mluvících turistů ještě nezabral, nadšený ryk, poplácávání po zádech, vzájemné objímání a balancování s pivními lahvemi a spodními částmi tučných těl, následovalo už při prvních riffech Smack My Bitch Up od Prodigy. Platilo, platí a ještě jistě dlouho platit bude, že lid klubový si žádá známé věci mnohem více, než DJův sebelepší vytříbený vkus a tak si Tvyks právě užíval svých prvních pět minut slávy. Bohužel ne na dlouho… Jakmile totiž Prodigy dohráli a mistr navázal aktuálnější vinylovou potravou, turisté pojali výtečný plán – poradit DJovi, co že vlastně bude hrát dál. Rázné zavrtění blonďaté hlavy ze strany na stranu však znamenalo jediné – jasná trefa mimo mísu aneb pravdu pravdoucí: The DJ is not a jukebox! Přitom i hitovkáři si přišli v průběhu večera na své. Konkrétně v Tvyksově případě tu zazněli například norští Röyksopp se singlem What Else Is There s tím nádherným vokálem Karin Dreijer a to jak v remixu od Vitalica tak i od stále většího experimentátora Trentemøllera. Nu a pokud jsme u Anderse Trentemøllera, tak si pan DJ vzpomněl v průběhu večera i na jeho ještě stále nezaprášenou Le Champagne. Hrála se také nová verze Fly Life od Basement Jaxx s ještě větším počtem sirén, než v případě originálu, kterou si před měsícem střihla dvojka Switch a také na královna popu se dostalo prostřednictvím aktuální Hung Up.

Madonna feat. Václav Koubek – Hung Up/Vánoce

Aby se (teď už téměř plný) parket při filtrování v mezihře s vykradenou Abbou náhodou nenudil, rozpustilý Tvyks přihodil ze svého CD archivu onu úchylnou vsuvku od Václava Koubka: "Už jsou tu Vánoce, Vánoce – Ježíšek přines nám dárky, to Vánoce, Vánoce – Ježíšek už je tady!" I blondýnovi cukaly při tomhle "bootlegu" koutky a zřejmě nejen já jsem si uvědomil, že už mám pouze osm dnů na to, abych konečně také vyrazil do toho vánočního reje velkoměsta a vyhlédnul si dárky pro své blízké. Vteřinová ručička tedy neúprosně uháněla vstříc vánočnímu času a parket začínal být stále plnější a těsnější a všichni ti tanečníci si mohli své krky vykroutit s pohledy na pódium. To bylo přitom stylově zabaleno do igelitu (promiňte plastiku) a na místě, kde v listopadu vzhledem k italské návštěvě odpočívala pod nánosem špaget a kečupu dívčina v červených plavečkách a smršťovací fólii, (jak také jinak?) stály tu jako na stráži stojany mikrofonů a kláves, všude bylo k vidění množství technických vymožeností a zvuk byl posílen o dva kvalitní odposlechy značky Mackie. Premiéra živého projektu pod hlavičkou Plastique byla na spadnutí! Doprovodnou projekci DJského setu nahradily vizuály alba Jetlag, které účinkující Sci*Fi*Psi vydali už předloni, (bože, jak ten čas ale letí) Tvyks nechal dohrát svůj poslední černočerný klenot a čtyři postavy s maskami psů právě zaujaly svá místa.

Jak vlastně štěká takový Sci*Fi*Pes?

Je to takřka k neuvěření… Radost FX se rozhodně nemůže pyšnit několika kilometry pódia a tihle kolohnáti se sem dokázali přeci jen naskládat a to se měla ještě o dva psíky v průběhu večera celá smečka rozrůst. To už je pomalu na zápis do Guinessovy knihy rekordů do rubriky Nejmenší možný prostor pro muzikanta! Ale co to nevidí oko mé modravé? Staré masky se pánům už zřejmě rozpadly (nebo je sežral pes Baskervilský) a tak přišel na řadu futuristicky vypadající upgrade, přičemž povrch jednotlivých masek je nyní pokryt množstvím miniaturních zrcátek. S baterií světelného parku můžeme být jistě svědky originální podívané! A jak že samotná sci*fi*psí show nakonec vypadala? Tušili byste dopředu už poněkolikáté nic víc než živé provedení debutového alba? Chyba lávky! Z toho tu zazněly (pokud se nepletu) pouze dva tracky, včetně toho "o lásce", jak vtipně pravil frontman Rondo na adresu snad už brzy vydaného vinylu First Fuck, v němž se plastikoví Ken a Barbie milují s takovou vervou, že se plast musí až nebezpečně zahřívat. Proto pro ně zřejmě ona pozvánka na Plastique, všechno se vším souvisí. :) Právě Rondo doplácel bohužel v průběhu vystoupení z celé čtveřice (respektive šestice) asi nejvíce na výpadky svého elektronického zázemí. Do mikrofonu ho bylo slyšet vždy až na druhý, někdy i třetí pokus a přesto, že souboj s technikou nakonec vždy vyhrál, jeho hlasu nebylo téměř rozumět. :( A teď samozřejmě nenarážím na ono vokodérové zkreslení. Něco bylo zkrátka špatně, ale zjistěte co, když máte před sebou natěšený dav, který vás hltá očima a vrtí se do rytmu… Naopak nová efektová výbava basáka Louis De Liberté si žádala ovace – tohle byla syntetika, která se hned tak neoposlouchá a vrstvené zvuky a na místě vyráběné krouceniny upozorňovaly, jaké možnosti v sobě ještě stále nedoceněná basová kytara skrývá. Ta nám tedy panečku ještě ukáže co proto! Zatímco na Summer Of Love kluky doprovázela sympatická Sci*Fi*Fenečka Blanche Neumann, role hostů tady v Praze připadla na flétnistu Filipa Maláska a saxofonistu, jehož jméno jsem si bohužel při představovačce na svůj hardisk nesihl uložit. :( Nový materiál zní opravdu svěže, je mnohem více nakopnutý, začíná také lehce koketovat se současným electro soundem, snad pouze ony až příliš statické automatické bicí mě stále poněkud tahají za ouška a zbytečně téhle partě ubírají na zajímavosti. Co nelze projektu Sci*Fi*Psi upřít, je fakt, že ze všech možných psích útulků, co jich tady v Praze a okolí máme, přiběhli své miláčky podpořit zástupci snad všech plemen a ras, takže nálada se dala krájet i tím nejtupějším nožem, který jste v šuplíku našli a přes důslednou ochranku u vchodu čirou náhodou pronesli. Vystoupení podpořené vlastní tématickou projekcí po padesáti minutách končí, následuje vzrušený hvízdot (nebo spíše štěkot?) všech skalních fandů a to už stojí za gramofony druhý z rezidentů Vectif a trpělivě čeká, až se emoce maličko vrátí do normálu… Přídavek nebude? Nebude!

Pokérovaný a oparukovaný Vectif…

Jindy holohlavý Vectif tentokrát svou image skutečně nepodcenil. Nejen, že ze sebe zásluhou paruky vyrobil druhého Tvykse, (tedy poněkud prošedivělého) ale jeho pravou paži zdobila barevná kérka od zápěstí až po rameno, že by i Miss Kittin mohla závidět. Strávil snad produkční klubu od minulého Plastique celý měsíc v tetovacím salónu? Kdepak, jedná se pouze o natahovací punčochu, takže žádné bolestivé vybrušování za dvacet let, až se dílko okouká, nehrozí. :) Předpokládám však, že také vy chodíte na párty spíše za muzikou, než za pokukováním po výkladních skříních tattoo salónů, takže co že jsme mohli mimo jiné slyšet v setu druhého z rezidentů? Pokud se mi z některé skladby právě podlamují kolena a jsem ochoten vyvážit ji zlatem, pak je to jednoznačně poslední remix bratrů Schwarzových, který vyrobili na míru projektu Fischerspooner. Jedná se o opravdu citlivý zásah s profesionalitou jim vlastní. Dlouhé vokálové rozjímání téměř romantického tracku A Kick In The Teeth má kromě lehkého underworldovského nádechu v sobě ještě zaklety studiové zázraky, které jsou tihle bratři ve svých laboratořích schopni vypiplat. Podobné nadšení jsem si užil i s Coburn, jejichž novinka pokořuje slavnou We Have The Technology, stejně jako We Interrupt This Program, kterou má v setu dneska kdekdo. Každých deset vteřin se nálada skladby mění a vy máte chuť padnout na kolena a poklonit se dalším ze studiových producentů za jejich šikovné roztančené prstíky na klaviaturách synťáků a zároveň za hodiny strávené v elektronických věznicích. Ještě ve čtyři hodiny ráno se rozdováděný dav s úsměvy od ucha k uchu s krkolomnými tanečními kreacemi bavil na výbornou a nikdo neměl sebemenší chuť vyrazit vstříc tomu mrazivému počasí.

Plastique zcela jasnou volbou!

Pouze jeden člověk se čtvrtečním spánkovým deficitem a sobotními plány se právě odebíral k domovu a hlavou se mu přitom honilo jedno zásadní rozhodnutí. Anketa Dance Awards je opět za dveřmi a já už mám jednu kolonku dopředu vyplněnu. Jmenuje se Klubová noc roku a když to vezmu kolem a kolem, na Plastique se jednak hraje aktuální zvuk, který moje srdce stále vydatně dráždí, navíc je reproduktorové zázemí klubu Radost FX (i přes tentokrát opravdu velký počet nepříjemných lupanců a lehce předimenzovaný zvuk) stále komfortní a plány do budoucna a nadšení i nasazení obou rezidentů přímo nakažlivé! Je moji volbu snad nutné ještě více nějak ospravedlňovat?