Report ze Zenu od Romana

Nejúspěšnější, nejbarevnější…, kdo tam nebyl, stejně neuvěří. Ale jestli se mezi vámi ještě tací najdou, tak si další Zen, v lednu, nenechte ujít, protože nejen fajnová hudba je pro tuhle party předností. Jejím velkým plus je atmosféra, která se dokáže během noci vytvořit. Věřte mi, že na takovou jen tak nenarazíte. Já tohle všechno samozřejmě vím, a tak jsem pátek šestnáctého vyrazil ze svého domova vstříc mrazivému večeru a pomalu, ale jistě jsem dojel/doklouzal na adresu Dlouhá 33.

První dvě hodinky po otevření bylo v Roxy mrtvo. Za CD-přehrávači stál Bo.Dan a hrál především pro sebe, pro zaměstnance klubu a pro několik již slušně rozdováděných cizinců na parketu. Už jsem se bál, že lidi dali přednost utahání se při nákupech vánočních dárků, než aby se utahali za zvuků lahodné taneční muziky a pár minut po půlnoci jsem už přemýšlel, o čem vlastně budu tenhle report psát. Naštěstí chvíli potom se už začala Roxy slušně plnit a necelou poslední hodinku Bo.Danova hraní si už nejen on vychutnával docela plný parket.

Už už jsem chtěl psát, že Bo.Dan si odbyl na posledním Zenu svojí premiéru, ale to bych se šeredně spletl. Všeho všudy hrál na této party již potřetí a při poslechu jsem pochopil, proč tomu tak je (a doufám že tomu tak bude často i za rezidentury Michaela Buriana, který Zen povede opět od ledna 2006). Tenhle mladý a do budoucna nadějný DJ se nedržel ve svém setu pouze progressive muziky, která je tou nejpodobnější právě Zenu. Svoje hraní okořenil o pasáže houseové, trancové nebo electro. Všechno spolu perfektně sedělo a i když třeba ty houseovější desky byly o něco málo nudnější a vygradovanou atmosféru malinko shodily, po nich vždy následoval další nájezd, což mělo také něco do sebe. Posledních 40 minut Bo.Danova setu bylo asi nejvíc perfektních a určitě to bylo i počtem tancujících lidí před ním. To by vyburcovalo k maximálním výkonům snad každého. Postupem času hrál více progresivní tracky, aby připravily půdu pro “zahraničního” hosta Tomáše Haverlíka, který si svoje mašinky rovnal na stolu více jak půl hodinu před samotným začátkem svého hraní.

Krátce po jedné v noci, ještě do doznívajícího potlesku pro Bo.Dana, se rozeznělo jedno z pravidelných, leč originálních inter Tomáše Haverlíka, na které vzápětí navázal první skladbou, která mě osobně zaujala z celého jeho hraní nejvíce. Bohužel nevím, co za skladbu to bylo, ale měla perfektní atmosféru a hlavně dokonale nepravidelný rytmus, který bych v progresive tranceové muzice rozhodně nečekal. Další průběh Tomášova hraní už byl klasický. To znamená precizní mixy, vytříbený výběr tracků a perfektní atmosféra. Jen malinkou vadu na kráse to mělo. Bylo to až moc tranceové a to podle mě na Zen příliš nepatří. Spousta z vás se mnou teď asi nebude souhlasit, vždyť lidi se bavili, tancovali s rukama nad hlavou, Roxy byla slušně narvaná, tak o co mi proboha jde? Já naprosto souhlasím, ono neužívat si hraní Tomáše Haverlíka, to snad přeci ani nejde. Jenže tohle byl Zen a já jsem šel malinko za něčím jiným. Byť byl Tomášův výkon byl nadstandardní, malinko jsem se nudil a víc jsem se těšil na rezidenta Raie.

Lidi v Roxy byli neúnavní a drtivá většina z nich se skvěle bavila i po Tomášově odchodu. Nedivím se. Také jsem sebral své poslední síly a šel si ještě mezi ně užívat, dokud mi nohy neupadnou. Raiův styl se nedá zaměnit s nikým jiným v Česku a pro mě patří do trojice nejlepších našich DJs. Možná to tak letos uvidí více lidí, uvidíme. Každopádně jeho deep progressive, nebo jak nejjednodušeji nazvat styl desek, které vybírá, byl na jedničku a vlastně přesně takovýhle styl si vždy vybavím, když někde čtu ty tři magické slůvka “ZEN”.

Co by ale byl dobrý DJ nebo dobrá hudba bez pořádného zvuku a tady Roxy zaznamenala velký krok vpřed. Možná jste již zaregistrovali v tiskovkách, že Roxy má nový zvukový soundsystém a na ten jsem byl moc zvědavý. Na rovinu vám říkám, že je skvělý. Všude kde jsem se pohyboval byl čistý a zvučný a dokonce se dal poslouchat i u baru v prvním patře, kde ještě v minulosti byl nesnesitelný rachot. Takže klobouk dolů, tahle změna se povedla a už asi nikdy neuslyšíme ty výtky směrem na Roxy typu: koncert dobrý, ale ten zvuk – no prostě Roxy…. Lasery tuto noc chyběly, ale světla svojí efektní prací všechno vynahradila, takže krom toho, že bylo co poslouchat, bylo se také na co koukat.

Gratuluji Roxy k napravení problémů spojených se zrušením party života po 22. hodině a přeji jí, nejen do nového roku, hodně takových akcí, jakou byl například tento Zen s Tomášem Haverlíkem, Raiem a Bo.Danem.