Report z Roxy Praha vs. Fléda Brno od Myclicka

Kolik mi dáte, když dorazím?

Co se stane, když na jednu misku vah položíte olympiádu, prázdninový týden s pořádnou haldou sněhu, dva šoumeny se čtyřmi hracími hodinkami a na tu druhou lísteček s dnes už téměř nefungujícím nápisem Vstup do půlnoci zdarma? Pražský zmlsaný návštěvník zabírá snad už jen na dárkové šeky, značkové oblečení či několik desítek Cadillaků a právě proto byl pohled z balkónu ve čtvrt na dvanáct tolik žalostný. Předskakující Bo.dan se pro tento duel opravdu náležitě vystrojil. Po CzechTeku oblíbená nálepka "Zítra dostaneš přes držku ty" na jeho tričku jasně hlásala, že barvy svého domovského klubu bude hájit ze všech sil a to s takovou vervou, až se schody vedoucí z parketu na pódium v jednu chvíli odporoučely k zemi. V tu dobu nejdříve třem a o pár minut později hned pěti tanečníkům odkrýval svou slabost pro progressive house s decentní porcí electro zvuků. První gramofon mu pak posloužil jako odkládací prostor pro cigarety, zapalovač, papírky a telefon, druhý byl zase nápaditě využit pro šanon s CDčky a ten také reprezentantu klubu Roxy bohatě postačil. I přesto, že jsme se toho času v Abatonu nenacházeli, o pány z Londýna jsme nepřišli. Díky tématické vsuvce tu totiž zazněla jejich aktuální Life 2 Live z dlouho očekávané desky Feels Closer, které se už konečně 17. března dočkáme. Na závěr svého setu se však Bo.dan asfaltových nosičů přeci jen dotkl a Daria Núñeze smíchal s Dariem Núñezem, aby si následně svá fidlátka sbalil a uvolnil prostor soupeřům z Brna, kteří si na návštěvu matičky stověžaté přinesli hned dva notebooky, klaviaturu a různé mašinky.

Borci z Brna.

Docela mě zajímalo, jak se brněnské duo vypořádá s přebraným štafetovým kolíkem, který mu do rukou příliš nepasoval... Hravě. :) Nic víc, než intro, které připomínalo Armstrongovu procházku po Měsíci, by v daný okamžik pro změnu stylů asi lépe nezafungovalo. Jak se dalo předpokládat, návštěva z Brna začala pěkně zostra a bez toho, aby si vzhledem k deseti lidem na parketu brala nějaké servítky. Byl to docela vtipný obrázek. Všichni se teprve rozhlíželi po klubu a proti nim na pódiu jako dva čertíci na pérku z krabiček hopsali Southeast do rytmu, schováni za svým elektronickým zázemím. Opravdu hodně kontrastně pak také působila projekce, do níž byly stříhány promo fotky hlavních protagonistů i nabitý parket ve Flédě, který si na záznamu tyhle dva právě užíval. Když jsme u té projekce, je nutné pochválit nápad s otočením obou velkých pláten o pár stupňů doprava. Člověk měl neustále pocit, že takhle nějak vypadá ten pokřivený pohled na svět a tendenci opičit se po plátnech a také uhýbat hlavou. Jednoduchý fígl a jak panečku funguje. :) V příštích šedesáti minutách už to byla vážně jízda. Southeast nás nešetřili ani náhodou a přesto nemohu říci, že by šlo o nudný nasmyčkovaný set, v němž se toho příliš neděje. Jakmile se buchary na chvilku zasekly, na pomoc jim přispěchala hned celá armáda zvuků, následovaly časté gradace, ale i změny nálad. Tak jsme se na chvilku mihli v tranceovém prostředí, osahali jsme si i ethno a výsledkem byl řádně barevný obraz, že by mohl Picasso se štětcem v ruce jen tiše závidět. Zazněla tu skladba Ripper a největšího ohlasu se dočkala i rozjuchaná Brazilian Heat. I pražské publikum si k ní zřejmě našlo cestu a už ji bezpečně poznává... Borci z Brna dokázali prořídlý parket okamžitě rozhicovat a tak se tu všichni lámali v pase, šlapali zelí, prali prádlo a dováděli před nadcházejícím víkendem, jako by to mělo být snad naposled.

Ať děláme, co děláme, uspokojit všechny vaše potřeby nedokážeme...

Volný vstup v sobě však skrývá nejedno úskalí. Často se stává, že se vám "za odměnu" natáhnou do klubu lidé prapodivných zvyků. To byl případ páru oddávajícímu se ať už za barem v chilloutu či v prostoru únikového východu orálnímu sexu nebo dokonce mladíka močícího do kouta, který vypadal, že už nemá sílu, aby došel tam, kam chodí i císař pán sám. Oranžová ochranka však byla i tentokrát na pozoru a předčasnému laškování či dalším únikům tělních tekutin hbitě zabránila. Rozhodně jsem nezanedbával ani návštěvu v chilloutu, kde je poslední dobou stále více možností k posezení, aniž byste si snad museli zařizovat u vedení klubu rezervačku. Tentokrát se útrobami nesla sbírka těch nejvybroušenějších klenotů, kterou za svůj dosavadní život stihli nashromáždit DJs Stanzim a Mowgli a chlapci tu dokazovali, že rok vydání je u down tempa naprosto nudnou informací. Dostalo se tak třeba na Massive Attack s Protection respektive s No Protection díky přemíchajícímu Mad Professorovi a pohladila i Numb od U2 v dubové verzi. Také zde to bylo opravdu bohaté na změnu nálad, jen kdyby se pánové nesnažili své zboží tak vehementně prodat. Být tahle nádherná muzika o něco tišší, asi bych se už tetelil blahem.

Techno je všechno? Všechno je techno!

Na hlavním pódiu mezitím došlo ke střídání stráží a notebookové mladíky vystřídal DJ Javas. Také vás zaujal jeho "aktuální" oficiálně vydaný set The Party s vokály Ivy Bittové? Zapomeňte na něj! Javas se musel (nebo snad i chtěl) přizpůsobit rozjetému tempu a house jako by zde ten večer byl sprostým slovem. Také on pokračoval řádně od podlahy, místy tleskal tanečníkům v sále do rytmu a bylo na něm vidět, že se dobře baví. Přizpůsobivý tenhle pán věru je a také pod jeho taktovkou si to ta hrstka nadšenců, která do Roxy dorazila, královsky užívala. Další Brňák si s Javasem měnil sluchátkového jacka přesně ve dvě ráno. Dave Fish je muž mnoha tváří a miluje jak progressive house, techno, tak i chillout. Co myslíte, že si tak po Javasově ostrém tempu mohl z této trojkombinace vybrat? Jasně, techno tepalo dál a především jeho minimalističtější forma, i když nebyla nouze ani o široké spektrum zajímavých zvuků, které se nad beaty příjemně vrstvily, čas od času došlo k přetížení a následnému vyvrcholení. Pak už jen stačilo rozsvítit obrovskou UV vanu nad DJskou konstrukcí a celý sál se zalil oním modrým okouzlujícím světlem. Co se týče samotných světel a VJské práce, jsem mírně řečeno zklamán a zřejmě je chyba u mě, že jsem od dvou rozdílných part čekal o něco více. Nebo za to mohla výsledná atmosféra, kterou tu tak nějak neměl kdo vyrábět?

Josef má hlad, Josef buráky rád!

V půl čtvrté dorazil Josef Sedloň, v jedné ruce desky, v druhé ošatku s buráky, přičemž pokud vím, tento ranní doping je snad ještě stále povolen a nenachází se na seznamu zakázaných látek. A oříšky Josefovi prospěly a perkusista Car-L ještě o něco více. Pro toho se nejdříve hledal poněkud déle mikrofon, ale čekání se vyplatilo a pak už šikovné prstíky udávaly řád a podtrhovaly Josefovu hru. Ten znovu dokázal, že i přesto, že propadl kouzlu breakbeatu, rovné beaty ho ještě stále nenudí a servíroval posledním mohykánům v sále melodické funky techno s výraznými nadlehčujícími plochami a dlouhými basovými linkami ála Dave Angel nebo Funk D´Void. Stačilo jen zavřít oči a člověk si vzpomněl na atmosféru před pár lety, kdy se pod otevřeným nebem poslední pátek v červnu s baterií zelených laserů na Probošťáku podobná muzika nesla všude okolo vás a ke všemu na výtečném sound systemu. Ach ta nostalgie...

A teď vzhůru do Brna?

Se slzičkou v oku jsem raději v půl páté ráno vyrazil do toho bílého povlečení, které mezitím Prahu přikrylo a snažil se uspořádat si alespoň trochu tok svých myšlenek. Předpokládám, že v blízké budoucnosti se dočkáme stejné akce tentokrát na Moravě a tak bych popřál pražským žokejům mnohem více posluchačů. Není nic horšího, než hrát pro barmany, úklidovou četu, ochranku, hrstku fandů, kamarádů, nespavců a bludiček...

Foto: Acid acidboy@email.cz