Čtenářský report z Prinzip Clubu v Mnichově

Čas je relativní - to je nepochybný fakt, za který jsem i já osobně velmi rád. Takže skoro tři měsíce těšení na jedinečnou příležitost; nechat si namasírovat ušní bubínky rytmy od velmistrů žánru, kteří jsou sice bez aktuálních titulu, ale stále ve formě. Tyhle tři měsíce z mého momentálního úhlu pohledu prosvištěly neuvěřitelně rychle. Možná ještě rychleji, než čtvrteční noc v mnichovském klubu Prinzip. Každá party je něčím jiná. A stejně jiná je i noc, kde k tanci pro cirka stovku lidí roztáčí desky jeden ze "svaté trojice" Kevin Saunderson (KMS/Detroit) a spolu s ním i jeho ne o méně zdatnější  krajan  a exrezident kultovního berlínského klubu Tresor Joey Beltram (STX;TRESOR;NYC)

Na této hudební bakchanálii, která se přes svou nespornou vyjímečnost (příliš často se příležitost zatančit si na tyhle dva pány nenaskýtá, vzít si případně autogram, prohodit pár vět, či pokud jste opravdu drsní ctitelé kultu osobnosti, tak se rovnou nechat vyfotit) neobešla bez drobných eskapád a nedostatku...ale k tomuhle tématu se dostanu později.... o své akční scény tu nikdo zkrátka nepřijde.

Účast na této kalbě mi původně avizovalo přesně pět lidí - jak už ovšem bývá železným zvykem - tento počet se ztenčil na trojici (a určitě ne svatou). Kromě Vandy (Sexy no Jutsu) a mé maličkosti, jel ještě můj poněkud pomalejší kamarád a dj amatér indického původu Chris Narayan. S kterým jsem také vyrazil do pro nás cirka dvěstě kilometrů vzdáleného Mnichova. Asi kolem čtvrté hodiny - ve výborné náladě, čerstvý po několikadenních nejen duševních přípravách, plní optimismu a plánu na alternativní ráno - jsme vyjeli z malého města na velkém jezeře vlakem přes Lindau a Kaempten směrem bavorská metropole (vlak tam a zpět naše peněženky odlehčil o 72 euro, což je na německé poměry skutečně málo).

Cesta, která mněla trvat pouhé tři hodiny se ovšem následkem "přesnosti" říšské dráhy
protáhla na pětihodinové martyrium natěšených fanoušků elektronické hudby. A také díky absolutnímu nezájmu neomalených lavin, které zasypávají koleje právě na naší trati. Jízdu vlakem jsme si původně krátili hraním šachu a dámy, jenže to začalo zakrátko Chrise nudit. Nezbylo mi tedy nic jiného, než sáhnout po rozečtené knize a snažit se nemyslet na to, že do města bavoráků a pivních slavností dorazíme teprve po deváté. Což se nakonec více méně povedlo a čas začal ubíhat podstatně rychleji. Až asi hodinu před Mnichovem jsem  knížku vyměnil za mix Neil Landstrumma.

A právě tohle se vzápětí ukázalo, jako jedna ze dvou hlavních chyb této partynight. Kdybych totiž neměl na hlavě sluchátka, tak bych se nejspíš v duchu nerozčiloval nad zjištěním, že místo dohodnutého CD Miss Kittin live at Sónar budu moci mé krajance pouze zaplatit pár drinků...protože mi ten tu*ec v musikshopu prodal jen prázdný obal (CD už je zpět). Ale věnoval bych pozornost dvou starším pánům, kteří stáli u vedlejšího kupé, přičemž ten jeden s velkým úsilím něco vyťukával do malého laptopu. Mohl jsem tedy slyšet slova: „váš občanský průkaz prosím“, a tím se vyvarovat obžalování za porušení zákona o omamných prostředcích.
Oba policisté nenápadného vzhledu totiž prohledávali celý vlak. A naše kupé, kde se basy přebíjely navzájem od jeho celého mladého osazenstva (my & mladý bengálský pár...co prý nedá dopustit na goatrance) jim určitě udělal radost. Tři cizinci a jeden poloviční. K tomu ještě netypické oblečení a se sluchátky na našich mladých hlavách, z kterých se šířilo staccato beatu, jež splývalo s rytmem ubývajících pražců na linii Immenstadt - Muenchen.

Snad proto se nespokojili jen s obligátním "občané, legitimujte se !!!!" Ale následně se Chrise zeptali, jestli kouří...a na jeho klidnou odpověď, že ano, nám začali okamžitě prohledávat věci. To už jsem věděl, že je zle. Bohužel jsem neměl možnost se mých třech zelených cigaret, zatím si nevinně ležících v barevné krabičce schované v mé ledvince, zbavit. Moje nejhorší obava se naštěstí nepotvrdila. A po prohledání skoro všech mých kapes (návrháři, kterej navrhnul mé kalhoty bych měl poslat děkovný email, protože nenašli vše) a vyplněných papírů, kde jsem se přiznal k vědomému porušení zákona, jsem mohl pokračovat v cestě. Tentokrát dokonce bez nějaké pokuty.

No nic, říkal jsme si, na ranního špíčka máme a hudba nám i tak bude dělat radost až až. V konverzaci na téma: státní represe - a poměry v Bavorsku & zbytečnost mé obžaloby (protože za  množství, co jsem měl u sebe, se mi nic stát nemůže), nám uběhly poslední kilometry vroubené už periférii Mnichova. Po příjezdu jsme si ještě trochu v rozčarování u stánku na nádraží doplnili energetické rezervy (kafe & doener kebap) a plní zvědavosti jsme se vydali hledat domluvené místo srazu, kde se náš výsadek setkal s veselou a půvabnou diskutérkou fóra techna.cz - Vandou aka Sexy no Jutsu - která se v Mnichově vyznala paradoxně lépe než my, takže jsme po krátkém uvítání hned vyrazili mnichovským metrem - jehož interiéry se mimochodem skoro vůbec neliší od jeho českého sourozence (výjimkou souprav) směrem k stanici Lehau, kterou Vanda označila za nejbližší klubu Prinzip. Po asi půl hodině intenzivního pátrání po informacích, jež by nás tam snadněji dovedly, se dostáváme na místo.

Vchod do klubu se ukrývá za nenápadnými dveřmi do podzemí v jedné z mnoha malých pasáží uprostřed renesančních budov a luxusních obchodů. Venku stojí již kamióny se značkou nejrozšířenější limonády na světě(coca-cola). Hlavním to sponzorem světového turné Kevina Soundersona. Ovšem mé předpoklady se potvrdily. Dveře se před námi otevřou až přesně v jedenáct, takže si ještě skočíme doplnit pitný režim několika deci alkoholu do blízkého Cohibaru. Kde za doprovodu ryčného kubánského latina předvádí snědý barman svůj nejen žonglérsky um, něco takového jsem opravdu ještě neviděl.

Prohodit si láhev za zády, pak si ji zezadu hodit na hlavu, odtud ji vhodit přímo do šejků (trochu mi to připomínalo hacky sack), krátce po jedenácté dopíjíme naše caypirinhas (hnědý cukr, limety, cachaca, drcený led) a spěcháme do klubu, u kterého se už tvoří malá fronta. Před šatnou ještě dostáváme volný kupón na drink - buď na colu nebo cocktail, přičemž těch na cocktail bylo určitě méně, protože z nás nikdo ten lepší kupón nedostal. Alespoň jsme dostali CD s tracky od obou headlinerů (dá se říci, že je to hudba k reklamě na coca-colu).
Je možné debatovat o tom, jestli je podobná party ještě underground. Jeden z nejmenovaných djs se k tomu vyjádřil větou, že „underground je ten největší egoismus“. A já si myslím, že je na tom něco pravdy. No uvidíme, třeba se dočkáme i nějaké party, kde bude jako hlavní sponzor Microsoft a hostesky vám na ní budou vnucovat nejnovější verzi woken.

Klub, kde nás ze začátku bylo tak kolem třiceti a během dvou hodin dvě stě, mne hned na první pohled uhodil do očí svými malými prostory, které by se svou velikostí daly přirovnat k polovině prostoru v Roxy. Okamžitě mi bylo jasné, že dnes tu nebude moc k hnutí. Zasklepený cihlový klub, který byl kompletně v černé a červené barvě, mi přišel ale celkem dobře nazvučen, a to zvukem mne neznámé značky Ludwig, už rezonoval ve svižně uhánějícím rytmu residenta Carlose Mendese...který se se svým electrohouse setem zatím snažil bezúspěšně roztancovat jeho osazenstvo.

Naše trojka se zatím pohodlně usadila u baru a připila si na šťastné shledání - a hezkou party. Mezitím se na parketu, který mohl mít s trochou fantazie šedesát metrů čtverečních, už začínali objevovat první nedočkavci. A vůbec celý členitý prostor klubíku se začal viditelně plnit. Abychom nepřekáželi ve stále vzrůstajícím provozu, našli jsme si v jednom výklenku místo na červené sedačce a popíjeli vodku s býkem ze sklenic s logem klubu. Během uvolněné konverzace s Vandou, (a že jsme si měli o čem povídat), přišel Chris s tím, že bychom si mohli něco zakouřit (že se prý bavil se stálými hosty...a že teď se to ještě může, ale později prý již musíme ven).
A protože se z Vandy vyklubala nejen příjemná společnice, ale i schopná pašeračka...tak jsem se rozhodl, že to ubalím, což ještě nebyla ta druhá chyba.

Tou bylo, že jsme se na základě falešných informací a mé hlouposti rozhodli tuhle zelenou cigaretu rovnou i zkonzumovat... jsme asi tak v polovině, když se u nás najednou zastavil podivný týpek s vojenskou čepici na hlavě a nevysypaným popelníkem v potetovaných rukou. Krátce zavětří a pak pokračuje v pohodě o pár metrů dál, opět nasaje vzduch s kouřem z české travky, otočí se na patě a s úsměvem nevěstícím nic dobrého se vrací směrem k nám...teď už jsem věděl, že důvěřovat slovu a úsudku člověka, kterého znám jen povrchně, se může obrátit nejen proti mě a jemu, ale i vůči nic netušící nové kamarádce.

Jal jsem se ho tedy ve výmluvném a asertivním rozhovoru přesvědčovat, že teď už víme, že jsme udělali chybu, a že už se nic podobného opakovat nebude. A zatímco on pátral na zemi po nedopalku, který byl takticky zamáčklý v podrážce mých tanečních suspenzorů, tak já se snažil mu vymluvit jeho očividně pevné rozhodnutí, abychom do dvou minut opustili klub. Má relativně dobrá znalost němčiny mi tu nebyla moc platná - a ani předání toho Corpus Delicti - po kterém se nás přísný vyhazovač a sběrač prázdných sklenic tak vehementně pídil, nám příliš nepomohlo...abych předešel nějakým nepěkným scénám - protože jsem si spíše dovedl představit zavilého anarchistu hrajícího nerušeně golf s ředitelem světové banky, než konec párty pro mne a  dívku, která cestovala do vzdáleného Mnichova na djs, které kdo ví, jestli na české půdě někdy uslyší.

Při této myšlence na ještě pořád netušící přátele, kteří si zatím všimli nedorozumění, které podle nich, ale končilo konfiskací a okamžitým znehodnocením nedopalku - a to určitě právě u Vandy, která nemá moc zkušeností s clubbingem v Německu. Ale právě díky ní jsme z celé téhle patálie vyvázli bez nějakých vážnějších šrámů. Při mém posledním pokusu vsadit vše na nejspíš poslední kartu, jsem totiž požádal o kontakt s majitelem, který byl podle majlu - které si s ním moje prozíravá krajanka  vyměnila - českého původu! A ono to klaplo. Týpek, který sice nanejvýš otráveně, ale pevně ve své jistotě, tak typické pro balkánské národy, nás odvedl do backstage, kde seděl evidentně dobře finančně zajištěný a maximálně pohodový majitel klubu, Daniel Mraz. Po tom, co shledal, že jsme ta avizovaná česká minivýprava, nám lámanou češtinou vysvětlil, že kouřit uvnitř klubu opravdu nemůžeme, že stačí jediné oznámení a město mu neprodlouží koncesi a začne se o klub více zajímat, což dle jeho vyklidněného úsměvu by určitě nebylo dobře...náš trýznitel dostal jasné instrukce si nás nevšímat a chovat se příjemně...a my se mohli uvolnit v rytmech právě začínajícího headlinera celé akce - Kevina Saundersona.

Značně opojení nejen vítězstvím nad netušeným damoklovym mečem...jsme sice měli problém se dostat na dohled této černé ikony taneční hudby, ale po několika drinčíčkách... :-) jsme si i my mohli vychutnávat onu originální detroitskou melanž, kterou surfoval na vlnách barevného hudebního spektra - od raného housu, funku, ghetoteku, jazzu a urban music až k inteligentnímu technu. Při mých desetiletých zkušenostech jsem byl schopen rozpoznat snad jen jeho největší hit Good Life, který zazněl hned v několika tanečních podobách. Ze zbytku jsem jako techhouseový negramot...dokázal vyčíst "jen" všeobjímající optimismus a víru v to, že hudba může udělat ze světa lepší místo, než je...a když ne globálně, tak alespoň pro nás pár, co tam právě tančíme.

Na videoprojekci za ním se posléze objevil Kenny Larkin a vysvětloval, jaký má tahle hudba potenciál - a pak záběr na desetitisícový dav, do kterého pumpuje své nekonečné groovy - ten samý usměvavý černý muž - připomínající krapet Carla Coxe...snad proto mi bylo úplně jedno, že kromě dvou Technicsů a mixu Vestax pmc 500  sem tam použije i přistavený CD player či laptop se softwarem od Native Instruments. Přísun pití začínal být kolem druhé hodiny pomalu stejně obtížný jako tanec bez rukou nad hlavou....Vanda, která s tímhle rozhodně problém neměla - si všimla jedné zásadní chyby u tohoto klubu - hlavní bar a záchody se nacházely na protilehlé straně od východu a menšího baru s několika křesly...takže lidé pendlovali tam a zase zpět přes ten hustě naplněný parket, což nejen nás chvilkami značně vyhazovalo z rytmu.

Krátce po třetí vyšla ten večer ta druhá hvězda (přesto, že mi pár lidí v klubu říkalo, že nepřijede, ten večer už jsem nikomu nevěřil) se Joey Beltram objevil za aparaturou a plynule navázal na stále tvrdší detroit techno z desek K. Saundersona, který už obsypán fanoušky rozdával autogramy, stejně jako jeho kamarád a kolega (účastník posledního coke dj - turné) Juan Atkins, který celou délku jeho setu koukal na hodinky a znuděně se bavil s několika lidmi. Protože já byl na tuhle záležitost už příliš high, tak alespoň Vanda využila téhle příležitosti a nechala si poddrápnout (nevím jak jinak to nazvat) pohled, který už je v době, kdy tenhle článek čtete - nejspíš v poštovní schránce techna.cz. No, ono jestli se tomu propařenému a lehce zmuchlanému kusu papíru pohled říkat dá....podle mě dostal alespoň patřičnou patinu.

Od Joey Beltrama se dal čekat tvrdší a rychlejší sound - tak jak jsme zvyklý z jeho vlastní produkce. A to přes fakt, že jeho poslední album je plné melodických kousků... po krátkém intru začal šlapat solidně na plyn...back to the techno or forwards to house? - honilo se mi hlavou, když jsem si podupával na rytmus zaprášeného tracku Mentasm. Během jeho vystoupení, které mělo pevnou režii směrem k tanečnímu šílenství se ukázalo, že i techno může zažít renaissance - a existuje spousta neotřelých postupů jak na parketě vyvolat
masivní euforické vlny. Psychedelická hloubka některých jeho přechodů mi doslova brala dech - a pokud jsem stihnul vnímat, tak i na už o poznání prázdnějším parketu se kolem půl čtvrté hodiny ranní se svými emocemi těch zhruba osmdesát lidí nijak netajilo...kolem čtvrté se jeho sety plný originálních point, vyskrečovaných hlásek a efektů, začal pomalu chýlit ke konci...škoda jen, že nezahrál svůj kultovní track Energy Flash....ale je možné, že kvůli implicitnímu obsahu (kdo ho zná, tak ví o čem mluvím) ani v přísně hlídaných německých klubech pustit jednoduše nemohl.

S pocitem, že dnes večer nás už nic lepšího čekat nemůže se přesouváme na koženou sedačku, srkáme létajícího býka s ruskou příchutí a plánujeme tenhle report...pomyslného žezla se mezitím opět ujmul Carlos Mendes. Tentokrát již panoval ve svém pidikrálovství značně minimalističtějším pojetím svého osobitého electrohousu. Ale přesto z tancechtivého davu zbylo je pár vytrvalců...a protože jsme mezi ně nepatřili, tak jsem ještě požádal o krátký rozhovor Mr. Beltrama, slušně poděkoval, pochválil jeho výborný kompaktní set, a pomalu uvolňoval prostor ke komunikaci dalším gratulantům.

V klubíku jsme byli ještě asi do pěti a pěti minut...přičemž se nám "náš vyhazovač" omluvil za poněkud tvrdou reakci a vysvětloval situaci v Mnichově, kdy třeba prestižní klub Ultraschall (hrál v něm mimo jiné i R.D. James aka Aphex Twin) skončil právě kvůli drogám...a mezi těmi se v Němečku příliš nerozlišuje. A byl konec! My měli  ještě chuť na nějakou afterparty s pohodovým chilloutem, bylo nám ovšem smrtelně vážně řečeno, že Mnichov je vesnice a touhle dobou už se ve čtvrtek zavírá všude...no, jsem zvědav, jestli tomu tak bude i během nadcházejícího mistrovství světa ve fotbale. To asi těžko!

V takové té lehce melancholické náladě, způsobené faktem, že party skončila...a my se opět rozjedem zpět do svých domovů, jsme šli s úsměvem lidí, pro které techno není smysl života, ale prostředek k pochopení sebe sama... a také výborná příležitost k odreagování našich unavených niter, jež bojují o přežití v téhle bizardní době. Během procházky krásnou historickou zástavbou jsme si konečně vychutnali brčko z té výborné české travky.
A tentokrát v takřka liduprázdném městě, vonícím ranní kávou, čerstvým pečivem a hovězím vývarem, se to obešlo bez jakéhokoliv incidentu. Po kafi a lehké snídani jsme se navzájem rozloučili přátelskou pusou a já s Chrisem (už s ním nejspíš nikam nepojedu) jsme vyrazili směrem Friedrichshafen, lépe řečeno
Friedlichschalfen a Vanda o hodinu později směrem Praha - matička měst. Každý jsme si sebou vezl kousek toho druhého a zážitek na tu zvláštní noc, plnou výborné hudby a strávenou s příjemnými lidmi, ve mne zůstane pevně vězet ještě dlouho dobu..nevím, jestli se do clubu Prinzip někdy vrátíme (ale určitě si nenechám ujít příští dj coke culture), věřím totiž, že existují stovky lepších klubů - třeba Cross, Roxy nebo Douala. Jenže tomuhle obsazení se dalo jen těžko odolat. Doufám že i českým clubbers se brzy naskytne podobná příležitost.
Jestli budete chtít někam do Němec vyrazit, ať už do známějších klubů jako U60311(Frankfurt) nebo distylery (Lipsko) etc. Nebo někam jinam, tak si určitě nechte šlukovky doma. Informujte se přímo v klubu - od kdy do kdy...nabruste si své jazykové znalosti a můžete vyrazit za výletem na scénu, která je starší a větší než ta naše - případně se můžete obrátit přímo na thatu, ten rád poradí a zařídí, co bude moci. Vím, že podpora českých klubů by měla být chápána každým z nás jako hodně důležitá věc, ale vědět, jak to vypadá jinde, nám rozhodně nemůže uškodit. Neexistuje totiž špatná zkušenost - každá je člověku přínosem....nebo jestli chcete, tak inspirací.

Doufám, že vás můj první pokus o report příliš nenudil, a že jste se prokousali až sem - odměnou vám za to může být podpultová informace, kterou mám přímo od majitele labelu STX - a to, že  v létě nejspíš přijede (všechno je ještě v jednání - a doufám, že i mým přičiněním bude úspěšné) na jeden severočeský festival.
Mějte se fukfajn, užívejte života - ale nijak to nepřehánějte, ať si ho můžete užívat i v době, kdy se na vinyly budeme chodit dívat do muzeí a  naše hudba se stane klíčem, pro který už naše děti nebudou mít ten pravý zámek. A party? Party budou nejspíš vypadat úplně jinak než dnes.
 
 
tak to už by snad stačilo, ne?!
ade  amigos
Thatatunga

Kompletní fotoreport z akce najdete na www.nachtagenten.de.
Přesný link: http://muenchen.nachtagenten.de/pictures.php4?content=thumbs&event=2006.02.16_CokeDJCulture&start=0