Report z Bliss s Peterem Kruderem od Myclicka

U nás máme zásadně světla v podlaze!

"Slzák?" Pouze odpověď na tuto otázku mě v pátek ve čtvrt na dvanáct dělila od překročení prahu klubu Radost FX. Plakat jsem na párty Bliss nepřišel, spíše jsem přivlekl své počítačem pokroucené tělo za hudebním povyražením a tak jsem po zkontrolování obsahu batohu mohl dál... Kromě nezvykle vysokého počtu návštěvníku v klubu, vzhledem k nepříliš pokročilé hodině, mě zaujala při pohledu na strop další věc. Tento večer bude o koulích! Na mysli mám samozřejmě ty zrcadlové, které tu v neskutečném množství a rozdílných průměrech suplovaly dekorace. Osobně se divím, že vedení klubu ještě nepřišlo se soutěží Uhodni, kolik jich tu máme, panáka ti za to dáme! Bylo by jistě zábavné pozorovat šetřílky i soutěživé, kterak místo párty počítají a počítají s hlavou v záklonu či dokonce v oblacích. Jsou kluby, kde deset let najdete vše na svém místě, jsou ty druhé, kde se neustále něco mění, místo prochází nejrůznějšími úpravami a žije svým vlastním životem. Radost FX si přiřaďte do té druhé skupiny! Tentokrát si nešlo nevšimnout aktivního odposlechu při vstupu i výstupu z parketu, jenž patřičně ozvučoval ono poněkud hluché místo u velkého baru a zároveň tu pódium doznalo dalších důmyslných změn. Kdo říká, že světelný park musí být nutně na stropě? Stačí do pódia vyřezat několik velkých děr, opatřit je tlustými skly, aby se pod případnými tanečníky nebořila, pod každé z nich umístit silný reflektor, pak už jen pódium namlžit a máte novou hračku, kterou ocení i návštěvníci. Dalších pět "pohozených" reproduktorových kostek se staralo o dokonalé zvukové zázemí a já už v půl dvanácté téhle posile beznadějně podlehl a alespoň platonicky se zamiloval! Ten zvuk byl až příliš svádivý, až příliš mazlivý, zkrátka slušelo mu to tu.

Za gramci je Moskito, Braun někde cucá Mojito!  

Ačkoliv line-up sliboval od deseti hodin společný set obou rezidentů této párty, tedy Brauna a Moskita, já jsem měl možnost vyslechnout si sbírku pouze toho druhého jmenovaného. Ke zklamání však nebyla příležitost... Stará houseová škola střídala plynule tu novou, po chvíli zase následoval bez okolků návrat zpět, aniž by snad byl Moskitem nastíněný příběh nějak narušován. Prvních pět odvážlivců mělo už kolem půl dvanácté na parketu možnost k ukojení své neposednosti, pak už stačilo jen jemně přiložit pod kotel zásluhou osvědčené Body Language od Booka Shade a houf tanečníků se rozrostl, aby následně předvedli, jak vlastně v praxi taková řeč těla vypadá. Deset minut po půlnoci se konečně objevil on - mého srdce šampión! Malý vzrůstem, o to větší věhlasem, s pěstěným vousem a v epesním svetříku. "Dámy a pánové - Peter Kruder!" mohl by zvolat žoviální konferenciér, aby vyburcoval teď už poměrně zaplněný parket. Naštěstí nebylo těchto teatrálních gest potřeba, v tom se polovička Kruder & Dorfmeister od svého parťáka přeci jen liší. Ještě teď si vzpomínám, s jakou frekvencí hlásil jeho jméno MC Sugar B., když tu Richard Dorfmeister hrál. Peter umělecky naefektoval posledních pár drážek Moskitovy placky, zmáčkl tlačítko Start na druhém gramofonu a jako zkušený hudební barman do svého koktejlu vhazoval jednotlivé ingredience a pochutiny, aby výsledek v sále mohl chutnat o něco později i ve vzpomínkách. Všichni ti, kteří měli dosud naposlouchány remixy od Kruder & Dorfmeister či eponymní album vlastního Kruderova projektu Peace Orchestra, museli být nutně překvapeni z toho, co se na ně z reproduktorů valí. Naopak ti, kteří si už stihli zamilovat album Peng Peng od projektu Voom Voom však nikoli! Žádné poodhalování temnot, žádné experimentování se zvukem, ba ani umělecké koláže, kterým rozumí jen sám autor. Ta uzounká cesta z pódia za posluchačem se stále více rozšiřovala a s každým trackem tu emoce publika nabíraly grády. Stylově se mistr pohyboval v rovných vodách, občas zčeřených nějakým tím rytmickým zacucháním a s tempem v rozmezí 120-130 BPM. K tomu vyššímu se však dostal až v samotném závěru svého tříhodinového kralování za gramofony. Ptáte-li se, co hrál, musím smutně odpovědět, že nevím... Používal pouze gramofony a kladl na ně naprosto anonymní černé kotouče, z nichž ne každý druhý, ale úplně každý, bych mu nejraději postupně odnosil do šatny a nechal si k němu přidělit nové číslo! Od žádného z našich gramofonových či CD žokejů jsem neměl čest tenhle luxusní materiál slyšet. Všechny měly přitom podobný scénář - ani smutné, ani veselé, zkrátka takové hořkosladké... Na první poslech typická intelektuální náplň, náhle se však objevil nějaký výrazný melodický motiv a ke všemu hozený do sterea tak, aby vaše pohyby i váš mozek s přehledem ovládl.

Voom Voom bez Voom Voom!

Basa tvrdí muziku, takže ta tu byla ke slyšení nejčastěji ve všech možných variantách, také bubínky od všedních syntetických barev, až po karnevalové virbly, s vokály se šetřilo a když už, tak hezky sexy ve španělštině. To, že vídeňský host beznadějně propadl kouzlu hammondek, vám po poslechu alba Voom Voom musí být jasné. Stačí si poslechnout skladby Best Friend a Baby a Kruderova závislost snadno vypluje na povrch. :) Celých sto osmdesát minut jeho přepychového vystoupení mi však hlavou vrtala jedna věc. Buď je špatný obchodník, nebo své skladby už nemůže ani cítit a nebo zkrátka raději hraje tracky jiných, než aby tanečníkům sveřepě vnucoval svůj materiál. A přitom ten by sem také náramně pasoval... Během své hry byl Peter nebývale soustředěn, samotné mixy měl přesnější než švýcarské (promiňte rakouské) hodinky, z efektů na Pioneeru šestistovce ho nejvíc bavil Flanger, ale nikterak to nepřeháněl, používal ho jako koření a ke všemu s ním pracoval přímo umělecky. Působil opravdu skromným dojmem, obešel se bez voňavých cigaretek i kysličníkových blondýn a v jeden okamžik potěšil také sběratele podpisů, který se za ním s bločkem a tužkou vypravil. Zkrátka žádná star - tohle byl jen nějaký Peter Kruder! :) Pár exhibicionistů, kterým byl parket malý, a za každou cenu měli potřebu své taneční kreace rozbalit přímo na pódiu, mu poněkud přidělalo práci při samotném mixování. Otřesy způsobily několik skoků přenosky, nicméně vrásky na čele jsem u něho nezaznamenal - vídeňský host to zřejmě bral jen jako nutné zlo od těch, které jeho muzika oslovila. Poslední půlhodinka jako by byla určena spíše pro pravidelné návštěvníky párty Plastique, která se tu konala o týden dříve. Došlo i na Give Me Love od dvojky Coburn, kterých se na červnové edici Plastique dočkáme, na parketu to opravdu vřelo, ruce se tak nějak samy nahoru zvedaly a tahle pecka, která tolik evokuje ke srovnání s I Feel Love od Donny Summer, na perfektním aparátu Radosti vyzněla jako někde v křišťálové kouli. Celkovou atmosféru tak shrnoval sampl z jedné černočerné placky, který v pravidelných intervalech hlásil: "Lost In Sound!" A přesně tak to bylo. :)

Petr střídá Petera, připraví se Petr!

Všechno jednou bohužel končí a když se ta vteřinová ručička ne a ne zastavit, těžko se s tím hezkým člověk loučí... Pár minut po třetí hodině se chopil gramofonů a CD playerů Braun, děkovačka se nekonala, už třetí Petr v pořadí plynule navázal a taneční dovádění mohlo směle pokračovat dál. Zajímavostí bylo, že zatímco před Peterem Kruderem nás dle line-upu měla bavit dvojice Moskito & Braun, nyní to bylo duo Brown & Mosquito, které jako by jim z oka vypadlo. Chlapci se střídali po půlhodinkách, nikterak se nepodbízeli, jejich spanilá jízda získala sympatický electro nádech a kupříkladu taková Kinda New od Spektrum v remixu Tiefschwarz tu v půl páté ráno fungovala opravdu báječně. Nutno vyzdvihnout také osvětlovačovy šikovné ruce i výkonné mlhostroje, které prostor zamořily tak, že nebylo vidět na krok - zkrátka párty atmosféra jak má být! Kromě faktu, že v pátek nedošlo na autorský materiál (na Oggi a Best Friend jsem se těšil zřejmě až příliš) mě poněkud překvapil naprostý nezájem českého publika... Čeština tu byla opravdu v menšině a možná také proto jsem si zde mohl bez problémů ty tři hodiny zatancovat. Páteční návštěvníci Radosti totiž jako by si klub spletli spíše s nějakou nálevnou a hostovi z Vídně nevěnovali takřka žádnou pozornost. Zklamali tentokrát i fotografové, ti mi poprvé na párty zřetelně chyběli. Teď už jen doufám, že jsem vám atmosféru barvitě vykreslil, fotky bohužel popisovat neumím a tak pokud máte rádi kontrasty, podívejte se třeba na dvě stě padesátý nebo dvě stě šedesátý fotoreport z Paula van Dyka. Radost FX si za tenhle perfektní večer zaslouží jedničku s hvězdičkou a věřme, že se sem třetina Voom Voom zase brzy vrátí!