Report z vystoupení Nicolette od Myclicka

foto: Dixie pro Poslouchej.net

Za všechno může čas, ten co skrývá v nás...

Čas. Pořád ho máme málo, pořád na něj myslíme a snažíme se s ním bojovat. Tak se také stává, že ještě předtím, než vyrazíme na koncert, lehce se procvičíme v matematice. Že je konec živého vystoupení v Roxy úderem dvaadvacáté hodiny, ví už dneska skoro každé malé dítě. Kdy se ty velké dřevěné dveře klubu otevřou, to si zase snadno můžeme zjistit prostřednictvím internetu. Pak už je to jen o odhadování. Nebýt v klubu první versus nepřijít o hlavní hvězdu. Ti zkušenější a protřelejší pak vystoupení hlavního hřebíku večera odhadnou i s přídavky na hodinu a půl a je vymalováno! Pro jistotu připočteme rezervu, mrkneme do jízdního řádu, sbalíme si fidlátka a jde se. V mém případě se ve čtvrtek pár kroků od Roxy vyšplhala velká ručička k jedenáctce, zatímco ta malá (snad proto, že byla ještě malá a té velké sotva stačila) to zvládla jen k osmičce. Celou hodinu už tu měl DJ Tall roztáčet desky a mně bylo poměrně líto, že o jeho hru přijdu s největší pravděpodobností i tentokrát... Měl, ale neroztáčel. Pětice ramenatých chlapíků u vchodu dávala jasně najevo, že dolů v tento okamžik neproklouzne ani myška!

DJ Tall: předskokan, který si příliš nezaskákal.

Důvod byl zřejmý z přerušované produkce, která se nesla až sem nahoru, ihned. Ta paní se svým ansámblem zřejmě nechtěla nic ponechat náhodě a tak se ještě v tuto chvíli zvučilo a hledala se optimální hladina mezi utrhnutým uchem a produkcí pro nedoslýchavé. Jenže co teď? Postávat venku na dešti? Ani náhodou, jde se na kafčo o patro výše do kavárny NoD, kde k mému překvapení právě kolegyně Veronika prohání na gramofonech své houseové placky. Po dvaceti minutách zkouším dole své štěstí znovu. Tak ještě pár šedesátek vteřin čekání a jde se na věc! Chudák Tall, tomu se hrací čas tedy nepříjemně zkrátil. Možná mohl místo narvané tašky přijít s igelitkou a šetřit si záda. :) Beru zavděk pohodlným křesílkem a zatímco se dlouhán ohýbá nad gramofony, já si jeho hru vychutnávám vsedě. Set je pro mě zcela anonymní, opravdu příjemný a v jednu chvíli i takto na dálku tam vlevo u srdíčka zahřeje už poněkolikáté těmi táhlými smyčci Andrea Parker... I přes onu záslužnou akci, s níž klub Roxy přispěchal, tedy dva lístky za cenu jednoho, se zatím ti ostatní trousí asi jako ti pověstní švábi na pivo. Že by dnes opravdu Nicolette nikoho nezajímala? Ta slavná Nicolette? Jsme vážně stát ignorantů, nebo to ony dva měsíce festivalů před námi hovoří jasnou řečí? Nu, se zavřeným chilloutem a balkónem naštěstí ty tři stovky příchozích, kteří se v zástupech seřadí ihned poté, co přijde na pódium šest postav, plácek před pódiem hbitě zaplní. Je za deset minut devět - dámy a pánové, tohle je Nicolette se svými pěti pomocníky, tedy ideální náplň pro čtvrteční večer ve znamení kulturního vyžití.

Silná čtyřka se silnými hlasy, která nástroje (skoro) nepotřebuje.

Při pohledu na pódium to nyní vypadá následovně: zcela vpravo má v otěžích odposlechy zvukař. Vedle něho muž menšího vzrůstu obsluhuje veškeré elektronické vymoženosti a stará se také o to, aby základy všech skladeb zazněly přesně v okamžiku, kdy zaznít mají. Vzadu uprostřed má svou aparaturu rozloženu bubeník, vedle něho stojí baterie perkusí. Zcela vlevo se tři dámy postavily každá ke svému stojanu s mikrofonem a uprostřed všeho pak stojí ona, ta, na níž jsme všichni přišli. Bosá, v černém úboru s děrovaným přehozem, s výraznými lesklými očními stíny, které hází prasátka na všechny strany, s nezbytně našpulenými rty a už od pohledu dobře naložená - Nicolette! Dámy by rádi promluvily, otevírají pusy naprázdno a... Nic! Čtyři dlouhé skoky přihlížejícího technika naštěstí vše napravují. Stačilo na mikrofonech zmáčknout tlačítko, aby se červená dioda rozsvítila a pak už se hlasy tohoto kvarteta mohou ucházet o naši přízeň. Ta, kvůli níž jsme vážili cestu, má zhruba minutovou uvítací předmluvu a už startujeme. Ten vokál je prostě nezaměnitelný a fascinující. Má tolik barev, obsáhne tolik oktáv a takto tváří v tvář je zážitek umocněn ještě o něco více. Zpočátku si ovšem musíme zvyknout, že něco je přeci jen jinak. Vždyť bicí postrádají alespoň náznak nějaké dynamiky a žádné rány do břicha jako v boxovacím ringu se tentokrát nekonají. S trochou nadsázky by se dalo říci, že bicí jsou tu jen proto, aby vyráběly jakousi vodící linku. Spíše zvoní, cinkají a chrastí, než aby tvořily adekvátní hudební doprovod. Vlastně i ostatní muzika z mašinek je jakoby v pozadí a spíše ji tušíte, než slyšíte. A najednou vás to trkne! To není chyba zvukaře, vždyť se zvučilo o celou hodinu déle. Takhle to zkrátka má být - hlas, respektive čtyři tu mají tentokrát přednost a to nezvykle zleva. Za kolik že je tenhle prohřešek bodů?

Dokonalé karaoke.

Nicolette řádí a tento precedens využívá naplno. Tohle však není jen bonbónek pro uši, show dostává okamžitě i jakýsi divadelní rozměr. Natřásání jejího neohrabaného těla může vyvolat úsměvy, ale každá ta otočka, každé to koketně vystrčené kolínko, lehké pýření či pomrkávání hustými řasami tu na diváky funguje. I přesto, že je publikum zpočátku poměrně rozpačité, s dalšími klenoty z alba Life Loves Us pomalu taje a aplaus s každým střípkem z tohoto alba sílí. Model je stále stejný. Jakmile Nicolette dozpívá, několika větami představí track následující a tak se také dozvíme, o jaké Jenny třeba skladba Jenny je a tak podobně. Nutno podotknout, že kontakt s publikem tedy zvládala tato dáma na jedničku. Když jsme si při otázce jaké roční období následuje po létu, tak nějak nemohli vzpomenout, po upřímné a nakažlivé salvě smíchu jsme se Pretty Autumn Shade také dočkali. :) Kromě jejího hlasu tu zdatně excelovaly i všechny tři vokalistky, které zpěvačce sloužily jako křoví. Ale jaké křoví - pořádně rozvětvené! Každá z nich měla jinou barvu. Od vysokého, na první poslech nesmělého, hlásku krásné Asiatky, přes prostřední dámu, která zase z těch tří získala od Boha tu největší bránici, až po Arabku, jež dávala na odiv svůj hrdelní a krásně rozvibrovaný projev. O kvalitách každé z nich jsme se mohli přesvědčit především v samotném závěru vystoupení, když Nicolette jednu po druhé představila a ony si tak střihly v nádherné desetiminutovce svůj příspěvek za kompletní podpory všech lidí v sále. Přiznám se bez okolků, že s husí kůží po celém těle bych mohl v tu chvíli soupeřit s lecjakým opeřencem. Co naplat, automatický bubeník vám tohle potěšení hned tak neumožní. A pokud jsme u bubeníka, pak tenhle živý a neautomatický byl také slušný šikula. Kromě zmiňovaného odborného lechtání ještě zvládal s přebíháním obsluhovat perkuse a konkrétně v Down Day, když se paličkami trefoval do boků těchto podlouhlých nástrojů, vytvářel ten správný tribalový nádech, který stále s jistotou tak snadno hypnotizuje.

A přitom ještě tolik toho měla na srdci...

Co se týče světel v sále, tak vzhledem k zaměření koncertu stačilo ke štěstí pouhé měnění barevných filtrů a klasické "stmívačky" podle nálady. Žádná mlha tentokrát, nic víc opravdu nebylo potřeba. Každý se pohupoval podle svého rozpoložení, podle své momentální nálady, podle počtu dešťových kapek, které venku utržil, únavy i míry naposlouchání posledního alba. Deset minut po desáté už jsem znejistěl. Nezavání tohle protahování nějakým průšvihem? Nicolette pěla dál a nás to všechny moc bavilo - byla to skutečně pastva pro oči i pro uši a tak to má být... Jenže! Najednou jste si v půl jedenácté uvědomili, že ta světla v sále jsou tak nějak rozsvícená více a otázka z úst nejpovolanějších: "Where is the music?" potvrdila, že to ta milá vokalistka opravdu přepískla... Až vypnutí odposlechů ji přinutilo k neplánovanému ukončení koncertu, přičemž se přes mikrofon ze zvukařského stanoviště dozvěděla, že přetáhla o půlhodinu oproti plánu. To, co ovšem následovalo pak, to bylo něco neskutečného. Všechny čtyři totiž odložily jako na povel mikrofon, chytly se za ramena a jen tak acappella si střihli i s tanečky nádherné číslo za obrovského aplausu všech těch, kteří dorazili. A aby toho nebylo málo, po rozloučení a vděčném mávání odešla celá parta do zákulisí, aby se brzy vrátila zpět a místo přídavku se podělila se všemi v sále s tím, co dostali od pořadatele k dispozici jako občerstvení. Backstage skrývala mísu nakrájených melounů, pomeranče, banány, ale také pečivo a tak byli všichni hladovějící tímto osvěžujícím artiklem nakrmeni od těch, kteří nás doteď tak příjemně bavili. Panečku, to bylo ale gesto!

No Government nebude, snad příště...

Po pravdě řečeno, z návštěvy koncertu Nicolette jsem měl poměrně obavy. Album Life Loves Us není rozhodně lehce stravitelné a za tlak na žaludek a šrámy na duši si dneska nic nekoupíte. Téhle sympatické dámě se však povedlo, že se teď k téhle desce vracím. Že by za to mohly ty vzpomínky, které mám teď s koncertem spojené? A že jich není zrovna málo! Škoda jen, že jsme se nedočkali i No Government. Své přání hlasitě jeden z fandů zvolal, až zpěvačku upřímně a od srdce rozesmál. Nakonec však na ni nedošlo. Každopádně už kvůli té mystické Fire In The Heart bych si její další vystoupení představoval nejraději pod širým nebem. Tenhle track z poslední desky má neuvěřitelnou sílu a myslím, že tu v poslední době opravdu všichni potřebujeme...