Report z koncertu Seňor Coconut v Roxy

Uwe Schmidt, německý muzikální kruto-performátor, intergalaktický superhrdina a specialista na latinsko-americkou psychedelii v jedné osobě, byl ve čtvrtek večer maximálně happy. A celá pražská Roxy samozřejmě s ním! Aby taky ne, spolu s partičkou zkušených muzikantů předvedl strhující a nekompromisní show, která u mnohých přítomných zanechala zážitek hodný označení "koncertní událost roku". Ča ča ča!

Doma jste se sice mohli na jeho koncert důkladně připravit poslechem alb od Senor Coconut, ale výsledný hurikán, který měl ve čtvrtek v Roxy epicentrum, prostě doma nezažijete. Roxy sice nebyla zaplněná zrovna k prasknutí (spíše naopak, ale strategické uzavření horního patra celý problém elegantně vyřešilo), nicméně nikomu z přítomných diváků, ani Uwemu, to podle všeho vůbec nevadilo. Navíc o peněžní vývar (i vzhledem k výši vstupného) v tomto případě opravdu nešlo. Ostatně o peníze Uwemu asi nejde nikdy. Kdyby ano, nejspíš by nebyl mozkem partičky muzikantů, kteří hrají "latino" verze skladeb od Kraftwerk, Michaela Jacksona anebo The Doors, ale asi by produkoval aktuální šlágry nabitou desku Modern Talking či další sólový skvost Davida Hasselhoffa. Tím, co dělá, se zcela evidentně skvěle baví a jeho fanoušci snad ještě víc.

Uwe Schmidt na pódiu nepředvádí žádné zběsilé taneční kreace ani exhibice. Nemusí, za něj mluví jeho hudba a navíc má na podobné taškařice velmi kreativní orchestr. Uwe, stojí v samém středu scény za jakýmsi "oltářem", před sebou laptop a pouze vydává pokyny a přikyvuje na otázky hlavního vokalisty, který si i přes drobné vokální nedostatky a občas mírně patetické průpovídky během krátké chvilky získal celou Roxy. Spolu s ním pak na pódiu řádí, hraje a zpívá osm muzikantů v tmavých, na míru padnoucích oblecích. Výsledek je více než osvěžující. Pokud ovládáte taneční kreace ve stylu merengue, salsy anebo jiných latinskoamerických tanců, mohli jste si doslova protančit střevíčky. Ostatní (stejně jako přemýšliví autoři tohoto textu) se jen decentně vlnili do rytmu a rozjímali nad dopadem božského Uweho na světovou pop music. Přeci jen 140 alb za jeden lidský život je výkon vskutku nevídaný a každopádně hodný obdivu. Naše obuv tedy zůstala nepoškozena. I tak však byly ty nejjemnější vibrace Uweho hudby cítit snad na každém kousku tanečního parketu a lehce naplňovaly celý sál pozitivní energií a velmi přátelskou atmosférou.

Během tohoto sympatického vystoupení nás Uwe a jeho živelný orchestr (ona živelnost byla mnohdy hodně překvapivá, přeci jenom Uweho orchestr nebyl složen z dvacetiletých mladíků) provedl zajímavým průřezem svého atraktivního repertoáru. Přičemž nešlo jen o atraktivitu posluchačskou, ale také tu vizuální. Smoke On The Water, Autobahn, Riders On The Storm či Trans Europe Express, u všech těchto hitovek jsme se dočkali vizuálně působivého provedení a naprosto famózní show. Obrovské nasazení se pak jednotliví členové orchestru snažili trumfnout ještě odvázanějšími muzikantskými exhibicemi a vřelým kontaktem s bavícím se publikem.

Takhle má vypadat parádní živé vystoupení, ča ča ča!!! Snad se božský Uwe Schmidt jednoho dne vrátí a předvede nám stejně skvělou show, olééééé! Děkujeme Roxy.