Report z Digital Pimp od Myclicka

Veletržní palác? Nikoli, pouze jeho kino!

To noční cestování tramvají s číslem 14 nabízelo při pohledu z levého okénka zajímavý kontrast. Zatímco na Štvanici klub Face To Face doslova praskal ve švech a stále přijímal ty, pro něž je noc ještě mladá, o tři zastávky dále jako by chcípnul pes. Velká plechová vrata byla hermeticky uzavřena a potemnělá budova Veletržního paláce nevěstila vůbec nic dobrého. Že by jen další avizovaná hvězda nedorazila, pouze rozšířila letošní černou listinu a akce se na poslední chvíli zrušila? To přece není možné! Už už začne člověk přemýšlet, zda si opět klasicky nezaměnil Veletržní palác s tím Průmyslovým o kousek dále, když spatří stejně bloudící a překvapivě se rozhlížející jedince... Následovala procházka po obvodu paláce, zda tu snad není nějaký tajný vchod, ale se záporným výsledkem. Tady už pomůže jen telefon někomu, kdo by měl být už dávno uvnitř. A rázem je vše vyřešeno! Digital Pimp se nekoná v prostoru, kde před několika lety probíhaly párty agentur Lighthouse nebo Wax a před časem třeba Reflection, vzhůru do podzemí uprostřed této budovy - jde se do kina! :)

Ceny jako na veletrhu... Zaváděcí!

Když se u vstupu v půl dvanácté dozvíte, že uvnitř je pouhých padesát lidí, sepne vám to - ti by se v tom klasickém Veletržáku asi vyjímali. :) Nutno podotknout, že i zde v podzemí nebyla situace o nic lepší a já si tak ideálně osvěžil paměť. Takhle temně, takhle undergroundově a s takovou účastí to vypadalo v roce 1993, kdy jsem navštěvoval Techno Club Alfa na Václaváku. To byly časy, panečku. Inu historie se opakuje! Vzhledem k tomu, že bar je blíže po ruce, seznámíme se nejdříve s cenami, než vyrazíme za seznámením s účinkujícími. Srdéčka všech, co mají momentálně hluboko do kapsy, musela tedy zaplesat. 25 za pivo, 50 za Red Bulla, 65 za Křídla, ke všemu vám tu umíchají i Mojito a další drinky - tady se mi bude líbit! Začíná to slibně. :) I když byl samotný sál umístěn o kus dále až po absolvování nějakých třiceti kroků, značný hluk se ozýval až sem. Jaké to je potom asi v samotném epicentru dění? Proboha! Pokud jste ještě nikdy neměli tu čest a nenavštívili prostor pod Veletržním palácem, pak si představte větší kino, tedy i s klasickým schodovitým odstupňováním jednotlivých řad, přičemž si jen odmyslete sedačky a jste doma! Obrovské plátno si v tomto čase propůjčili VJs a ti na něm dali naplno rozehrát svou bujnou fantazii. Známé i neznámé fragmenty, barevné obrazce, rychlé střihy, opakování zajímavých momentů dopředu i zpět, to vše tu až neuvěřitelně korespondovalo s muzikou, kterou samozřejmě dopředu tahle VJská parta nemohla znát. Vážně trefa do černého! A kdopak že nám to právě hraje?

Top Gun na Digital Pimp? A proč vlastně ne?

Podle line-upu se gramofonů a CD přehrávačů chopil Bruce Mc Clure, tedy polovička nezávislé značky Seed Records. Ten tu na ploše několika minut vykouzlil tak eklektický set, že jste museli z jeho odvážných kousků nutně zalapat po dechu. Plynule přecházel z rychlých tracků do pomalých a zase zpět, jednotlivé stylové škatulky takto směle pošlapal a svou experimentální jízdu ještě završil oproti originálu o něco pomalejší Belfast od Orbital, za níž umístil jako třešničku (nebo spíše višničku) na dort Take My Breath Away od Berlin, na níž se producentsky podílel hudební velikán Giorgio Moroder. U nás ovšem známou spíše jako titulní věc Cruisova snímku Top Gun. :) Uznáte sami, že na tuhle směsici by uměl tancovat jen nějaký pečlivě naprogramovaný japonský robot a tak to v sále také podle toho vypadalo. Všichni zírali spíše na ony úžasné projekce, občas se zavrtěli do stravitelnějšího rytmu, či spíše sbírali síly pro zbytek večera a užívali si tuto hru vsedě. Tou dobou už si však o kus vedle své náčiní s jablíčkovým notebookem v čele připravoval "legendární" MatKore. Ten ani tentokrát svou image nepodcenil: žluté tričko s obrovským smajlíkem, přes něj elegantní bílé sáčko a na hlavě zlatý kovbojský klobouk, že by si Madonna musela zřejmě kleknout, aby tento skvostný suvenýr od pana organizátora obdržela...

Welcome To Digital Penetration!

Bruce Mc Clure dohrál, avšak teď nastala jen čtvrt hodinka komplikací, při níž měl MatKore muziku jen pro své odposlechy, přičemž zvukaři mezitím marně hledali, kam se ona chybička vloudila. "Welcome To Digital Penetration!" ozval se náhle sálem Matějův hlas a dál už jsme byli konečně svědky jeho živého vystoupení, do něhož zapojoval sampler a přes efektor odborně deformoval své hlasivky. Místy syrové, místy k úplné dokonalosti vyumělkované vystoupení trvalo lehce přes tři čtvrtě hodiny a názorně dokázalo, že tenhle člověk je u nás ještě nedoceněný... Jen kdyby nebyl zvuk tak nahlas. Tohle bylo opravdu o uši, navíc zcela nahoře při vstupu do sálu byly řezavé výšky z obrovských reprobeden nejzřetelnější (to proto, že je měl člověk vlastně z první ruky). Pokud MatKore už lidi rozhýbal, aby sestoupili konečně o něco níže, pak si je k sobě střídající DJ Tvyks jen snadno přitáhl. Stačilo pár osvědčených "hitovek" servírovaných opět s pořádným zanícením a ta hrstka v sále byla náhle jeho. Bootleg Jaydeeho Plastic Dreams, výtečný remix Herbertova Movers & Shakers, který si před pár dny přemíchnul Green Velvet, Jumbo od Itala Spillera a další aktuální kousky nadělaly v sále pozdvižení, v závěru se Ondřej ohlédl o celých patnáct let zpátky se slavnou raveovou vypalovačkou Dominator od Human Resource a půda pro Marka Moora byla nakypřena. Na tomto místě je důležité říci, že bez čtyř scanů a paprsků zeleného a červeného laseru by tato temná kobka určitě takto neožila. Efekty vrhaly své paprsky do chuchvalců mlhy a teď už v sále tancoval snad úplně každý.

Telefonující DJ - takový je Mark Moore!

Hvězda večera po Tvyksově energické hře plynule navázala a pak už se děly věci. Během svého setu prokázal, že se řadí mezi velké fanoušky Soulwax, nechyběli Klaxons, také on kořenil bootlegy, tentokrát Sweet Dreams od Eurythmics či Shout od Tears For Fears. Při hraní házel úsměvy na všechny strany, působil velmi vyrovnaně a i přes poněkud komplikovanou akustiku sálu nebyla v jeho hře ani jedna chyba a mixy seděly naprosto přesně a přirozeně. A věřte nebo ne, při pohledu na Marka jsem si zavzpomínal na Teddyho B. (R.I.P.). Byl to právě on, u koho jsem poprvé zaregistroval místo klasických sluchátek to telefonní, které tolik přitahovalo Macha i Šebestovou... Tohle bylo pronikavě červené a on si s ním počínal opravdu obratně. Co myslíte, došlo během večera i na Theme Of S-Express, která pana producenta tolik proslavila? Došlo a ke všemu v remixu, který jsme zatím neměli možnost nikdy nikde slyšet. Jak mi o něco později Mark u baru prozradil, nových verzí bychom se měli dočkat v létě roku 2007. Teď už jen můžeme kontrolovat, zda svým slovům nakonec dostojí. Zhruba v půl čtvrté mistra vystřídal DJ Dodo Maraca a i přes poměrně vypilovanou techniku včetně scratchování jsem jeho výběru desek na chuť nějak nepřišel a mám také pocit, že z tohoto line-upu snad nejvíce vybočoval stranou. Tech-houseové loopy místy zabarvené progressive housem mému uchu vůbec nelahodily a to ke všemu tento DJ nějak neuměl skončit tak, jak měl dopředu naplánováno a o dobrých dvacet minut střídajícího nástupce připravil. Pro závěr Digital Pimp bylo vybráno další živé vystoupení a tentokrát otěže třímal Mr.6. Jeho hra měla pořádný retro nádech a mě v tu chvíli napadlo srovnání s Mobyho raveovými a acidovými výstřelky z počátku devadesátých let. Nebyla však nouze ani o procítěné melodie, ani o vokály. Ty vypůjčené od Inner City musely bezpečně roztancovat i ty, jimž se chtělo kolem páté hodiny ranní konečně spát... Únava po náročném týdnu mě však zmohla a tak jsem musel chtě nechtě milou Digital Pimp v tomto čase opustit.

Jedna benefice s VIP hosty.

I když mi přijde, že jsem poměrně tolerantní člověk, ta cesta domů stála opravdu za to a celou jsem ji propřemýšlel. Co mi tak hnulo žlučí? Nebyl to fakt, že se párty neuskutečnila ve Veletržním paláci, ale pouze v jeho sklepení, nevadilo mi, že se tam v zákoutích vášnivě ocucávaly osoby stejného pohlaví (vždyť to byla párty především pro ně!), ale nechat se na benefiční akci napsat na guest list, to už opravdu vyžaduje potřebnou dávku drzosti! A věřte, že se pár takových zoufalců našlo... Vážně vás ta omamující možnost, být něco víc, než ti ostatní, natolik pohltila? Opravdu jsou pro vás dvě stovky věnované Czech Aids Help Society v dnešní době tolik? Sáhněte si prosím do svědomí a zamyslete se nad sebou. Nebývá to tak často, co je mi po ránu na zvracení...