REPORT
Romanův report ze ZENu s Nickem Warrenem
Bylo to téměř jako kdyby se čas vrátil o celých sedmnáct měsíců zpět. Krásné ženy, spalující horko, Roxy naplněná lidmi až po okraj a za mašinkami Nick Warren či Roman Rai. Jediné dva rozdíly odlišovaly loňský duben od letošního září: Joela Einhorna nahradil Michael Burian a Roxy se v žádném případě nechystá na nucenou přestávku v pořádání parties. Party Zen se opět představila v plné své síle a kdo na této nejbarevnější noci nejlepšího českého klubu chyběl, přišel o hodně.
Tu nejbarevnější noc myslím tentokrát doslova. Roxy zdobily 3 projekční plátna, dvě plazmové obrazovky po stranách a hlavně obří zrcadlová koule, která častokrát posela celý parket barevnými skvrnami. Zen není jen pestře barevnou nocí, je to také party plná hvězd a kromě Nicka Warrena, Michaela Buriana a Romana Raie toto tvrzení zpečetila i dekorace zavěšená na stropě. Jakési míčky v reflexní zelené a oranžové barvě spojené různě dlouhými trubkami tvořily modely souhvězdí na obloze. Po vizuální stránce tedy není co vytknout. Naopak, chválit můžu ještě dál. Třeba dobře sehraná světla a zajímavou projekci hlavně při setu Nicka Warrena.
O čem se vedly dlouhé debaty, byl zvuk. Roxy se s ním příliš chlubit nemohla. Nedávno ovšem na jejich stránkách proběhla kampaň, že klub byl konečně dozvučen. Přál jsem Roxy konečně kvalitní zvuk, i když v centru Prahy mezi obydlenými domy to jde přeci jen hůře než v hale na kraji města. A jak to tedy v Roxy zní v současné chvíli? Každý má sluch samo sebou posazen trochu jinak a i frekvence zvuku vnímá každý jedinečně a proto za sebe mohu s jistotou tvrdit, že to je lepší, než tomu bylo například před prázdninami. Na druhou stranu, změnu jsem pocítil jen v určitých částech klubu. Nejvíce si polepšil balkón a zadní část parketu v přízemí. Tam jsou umístěné další reprobedny a před nimi je zvuk silný a čistý. Vystrčí-li vás dav ovšem jen nepatrně dopředu, před úroveň repráků, zvuk je okamžitě tišší, páč další jeho zdroje jsou až na úrovni DJe. Takže je nutné hlídat si, kde stojíte. Jakmile jste opět blíž k DJovi, zvuk je zas v pohodě. Nic se ovšem nemění na tom, že v Roxy si s přáteli popovídáte i uprostřed vřavy na parketu poměrně bez problému. Ale to já osobně nepovažuji za mínus. Až tolik silný proud decibelů ke kýžené spokojenosti nevyžaduji.
Problémy se zvukem měl zpočátku Nick Warren. Nebyl to ale problém technický, jako spíše jeho. Až po prvních třech skladbách za ním zvukař došel, poradil co a jak a od té chvíle byl zvuk silný a v pohodě. A to progressive trance, jaký Nick většinu večera hrál, potřebuje. Počáteční problémy mě mrzely dvojnásob, protože Nick zvolil na rozjezd netradiční skladby. Temnější, přemýšlivější a vlastně ani ne tolik taneční. Poté už ale rozjel klasický set plný efektních breakdownů a dobře načasovaných nájezdů. Tak trochu jsem doufal, že třeba i Nick se zařadí po bok svých kolegů jako Sasha či John Digweed a ukáže, jak mu nové trendy taneční muziky nejsou cizí, jenže nic víc než několik málo electro-houseových tracků v páteční večer nezaznělo. Nick zůstal věrný zvuku, který ho proslavil a tak věrní fanoušci a všichni, kterým se tento typ progressive tranceu ještě zdaleka neomrzel, mohou s napětím očekávat další díl řady Global Underground, který Nick právě dokončuje anebo se rovnou těšit na nové album Way Out West, které se také chystá co nevidět k vydání.
Hudebně o stupínek výš byl pro mě Roman Rai jakožto předskokan Nicka Warrena. Tradičně začínal hrát jen co se dveře do klubu kolem 22. hodiny otevřely a tradičně pro nevelký počet posluchačů. Ti si tam našli cestu až kolem půl dvanácté. Parket pořádně žil až krátce po půlnoci. Roman nehrál kdo ví jak rychle a spíš nechal unášet tanečníky na líbivých vlnách stylu progressive. Chvílemi muzika na paření, chvílemi na příjemný poslech, hlavně ale skvělý výběr desek, který fanoušci chtě-nechtě museli ocenit. Kdo přišel na Zen i kvůli smyslnému zážitku z hudby, pak Romanův set byl sestaven přímo pro něj.
Michael Burian, staronový resident Zenu, se zhostil své práce snad na minutu přesně ve tři ráno. Volba vrátit tohoto českého DJského vicemistra za rok 2005 zpátky na tuto noc byla více než správná. Michael bez nějakých rozpaků navázal na skvěle rozjetý set svého předchůdce a i když se mnoho tanečníků vydalo vstříc barům a početným sedačkám, stále si parket držel svůj přirozený náboj. A že zanedlouho Michaelův set přilákal všechny tanečníky zpátky na parket, snad už ani nemusím připomínat.
Je neuvěřitelné, jak dlouho dobu si party Zen udržuje oblibu u českého publika. Roxy i tentokrát zaplnili lidé téměř po okraj a Nick Warren dokázal z lidí nejrůznějších vyznání či barev pleti vytvořit jednotný dav, který při sobě propařil další nekonečně dlouhou noc.