Report z Wow! v klubu Friends od Myclicka

Tak trochu zbytečné obavy...

Nevím, jak to máte vy, ale já jsem do "svého" historicky prvního gay klubu vstupoval se zatajeným dechem. Hlavou se mi ten den honily všechny ty posbírané historky s dark roomy, v nichž si to pod rouškou tmy rozdávají osoby stejného pohlaví, obával jsem se také neposedných tlapiček na zadní části svého těla, ovšem nic takového na mě v Bartolomějské 11 nečekalo. Po sestupu po kamenných schodech s železným zábradlím do útrob klubu, jsem výměnou za jeden zelený papírek obdržel na pravou ruku razítko, zbavil se přebytečného ošacení a teď už jen mohl patřičně nasát atmosféru alespoň pro mě nového místa s gramofony. Bylo deset minut po desáté a po pár krocích starodávnou chodbou se člověk ocitl v místnosti, která sloužila spíše jako odpočívárna či povídárna, vzhledem k tomu, že byla zcela izolována od hlavního sálu a tudíž umožňovala domluvit se bez překřikování s tím, s kým jste se domluvit chtěli. Vlevo vbok! Pět kroků vpřed pochodem vchod! Teď už jsme v hlavním sále... I přes poměrně brzkou hodinu se zde nacházelo zhruba čtyřicet přítomných, kteří obratně zabrali veškeré možné židle k posezení. Za zhruba deset metrů dlouhým barem poskakovali tři barmani a svým zákazníkům plnili svižně přání, která jim na očích viděli. Co se týče cen, tři deci coly či džusu zde pořídíte za 30 korun českých, stejně tak jako půl litru Budvaru. Pokud jde o mou oblíbenou kombinaci Red Bull + vodka, tam buďte poněkud opatrnější. Při troše nepozornosti s kývnutím na jakoukoliv nabídnutou láhev ohnivé vody by se vám mohlo stát, že se vám cena vašeho oblíbeného drinku vyšplhá až na 165 Kč, jako tomu bylo v mém případě. Pak už jen zvažte, zda vás nakoplo ono množství energie či takový uragán v peněžence. :)

Old skool vs. nu skool.

Po dlouhé době jsem v klubu opět zaregistroval taneční parket s dřevěnou podlahou a vlastně musím říci, že veškerý interiér tohoto místa spolu příjemně ladí a nijak nevybočuje. Pouze by si místnost zasloužila decentnější osvětlení a ne tolik naostřené paprsky. To mělo také za následek stav, kdy se za gramofony předskakující Chiccochillinfour snažil, co mu síly stačily, zatímco se všichni spíše rozpačitě pozorovali, než aby se v tomto panoptiku rozhodli předvést ostatním své taneční kreace. Stejně jako to předskakující DJ nepřeháněl s aktuálním vinylovým materiálem a servíroval všem dva i mnohem více roků starou produkci, stejně tak to nepřeháněl ani s intenzitou zvuku. Celek tak působil spíše barově, což bylo vhledem k časné hodině poměrně pochopitelné. S publikem se tento DJ  rozloučil s aktuálním remixem Adama Freelanda, který se nedávno podíval pod pokličku staré klasice The Doors - Hello, I Love You. Za gramofony a CD přehrávači ho minutu po jedenácté střídal mladík, kterému předpovídám velkou budoucnost a jemuž v rámci dalšího dílu Dance Awards přiřknu hlas v kolonce Objev roku. Jmenuje se Tommi Vega, pochází z Havířova a jako by z ucha vypadl elektrikářovi Tvyksovi. 90% jeho oblíbených pecek hraje také, podává je však přeci jen trochu jinak, každopádně už po deseti minutách jeho setu mířil první odvážlivec na parket, také světla byla konečně ztlumena, dokonce zde v téměř žádném světelném parku začal blikat růžový stroboskop a parket se čas od času zahalil do mlhy.

Kotelník Tommi Vega se rozhodně s publikem nemazlí...

Vzhledem k tomu, že za pouhou hodinku tento sál pojal další desítky návštěvníků a pomalu už si nebylo ani kam stoupnout, také parket se najednou sám od sebe naplnil. Ačkoliv Tomáš své první tanečníky rozhodně nešetřil a přikládal do rozpáleného kotle u svého DJského pultu jednu kytaru za druhou, podobně jako samplery a další technické vymoženosti, začalo to tu opravdu žít! V éteru si mezitím tu vlnu odezvy z dobré hudby užívali třeba Gossip se Standing In The Way Of Control v remixu Soulwax, přičemž tu už měli pravidelní návštěvníci párty Plastique nacvičenou natolik, že se za mohutného dovádění zpíval refrén nahlas a v tenhle okamžik už se parket vlnil opravdu celý. Aktuálně se zde blýskl také Robbie Williams s Lovelight, jehož si také do drápků vzali pánové ze Soulwax, přičemž ten téměř nekonečný gradující nájezd je opravdu omamující! Mladík z Havířova by ovšem tímto způsobem své publikum jednoduše utahal a aby se tak náhodou nestalo, když noc byla ještě mladá, zařadil do setu také osvědčený bootleg Myla s Glorií Estefan - Doctor Pressure. Ten překvapivě vzhledem k datu vydání na parket dostal ještě další tanečníky a místa bylo najednou zase o něco méně. Ještě, že se tak rád dělím. :)

Viola nebo Michael? EX-GAY!

Přesně o půlnoci došlo ke střídání stráží a za gramofony si tak začal své nádobíčko pod nápaditým nápisem WOW! z barevného krepáku na zdi, rozbalovat teď už náš pražský DJ Tvyks. Ovšem po první puštěné skladbě hudba náhle utichla a tanečníci s přešlapováním zelí přestali. Na dvě repro bedny na zemi se vyhoupl hubený chlapík s mikrofonem, který se nám představil jako Michael, ačkoliv byl na plakátech uveden jako Viola. Opravdu vtipný proslov po vzoru přesvědčovacích přednášek Svědků Jehovových umocnila ještě visačka EX-GAY, kterou měl Michael/Viola umístěnu na prsou. Po třech minutách tohoto zlatého hřebu večera si ještě s patřičnými grimasami a nepřirozenými trhavými pohyby střihl na playback také jednu skladbu z alba Boylife od Lo Fi FNK, to vše za úsměvů a potlesku přihlížejících, poděkoval, uklonil se a dále už vše probíhalo pouze v režii DJe Tvykse. Ten tentokrát překvapil na celé čáře, když během svých devadesáti minut naservíroval obrovské množství známých i neznámých bootlegů. ABBA tu střídala Boney M, ty zase Ghost Busters a zarapoval si tu i MC Hammer s U Can´t Touch This. Bohužel zvuk už byl v tuto chvíli vyšponován natolik, že mnohdy opravdu sound system klubu nestíhal a zastřené skladby jsme spíše tušili, než si je užívali. Každopádně opět precizní set byl přijat za bouřlivého veselí a z parketu v jednu chvíli málem létaly třísky. V samotném závěru Ondřej zjemnil a potěšil zařazením své společné věci s Gregory Finnem, který je zde schován pod převlekem Jesus Chrysler. Skladba How Much Is The Milk? mi v posledních několika dnech dělá opravdu radost a moc bych přál oběma autorům její oficiální vydání.

Teď ještě Diome, potom Vectif a... A jde se domů!

Plzeňák Diome electro blondýna ve slušivých elasťácích vystřídal úderem půl druhé, zvuk byl náhle mnohem tišší a parket také jemně prořídl. Vašek nezklamal a v setu se hned dvakrát objevili Tiefschwarz, také Digitalism a rozdováděnou atmosféru opět navrátil s energickou a uvrčenou Bunny Lake od stejnojmenného projektu ve verzi od Christophera Just. Také v jeho podání jsme si bootlegů užili a třeba ten od Davida Bowieho - Let´s Dance si kupodivu ještě stále nemohu oposlouchat... Navíc se zde ukázal jako velký milovník Myla, když postupně do setu zařadil jak Muscle Car, tak i singl Destroy Rock & Roll. A aby toho nebylo málo, ještě jsme si stihli zavzpomínat na Daft Punk. Na minutku přesně podle plánu dorazil ve tři hodiny s klubem Radost FX už po léta spojený DJ Vectif a právě on dostal za úkol tento povedený, veselý a barevný večírek uzavřít. V jeho setu se to kytarami i zpěvem jenom hemžilo a hemžilo by se dál, kdyby se nedostavil jeden z barmanů a se čtyřmi vztyčenými prsty a máchnutím rukou zprava doleva nesděloval prostřednictvím této body language, co že má na srdci. Tak ještě Lo Fi FNK, působivý taneční remix New Order a jde se domů. Však už bylo také na čase, posledních dvacet minut totiž basové reproduktory odmítaly plnit to, k čemu byly původně určeny a vyrazily si kamsi na procházku.

We Are Your Friends nebude?

Bláhově jsem si myslel, že vzhledem k názvu klubu alespoň jeden z vystupujících We Are Your Friends od Justice do svého setu zařadí... Nakonec se tak nestalo a je to možná dobře. Pražáci totiž tenhle track slyšeli už tolikrát, že i přesto, že by se klidně mohl stát oficiální hymnou tohoto pražského klubu, bude možná lepší, když na nějaký čas zůstane uschován u ledu. Osobně bych tomuto zajímavému prostoru popřál brzké investice do světel a do zvuku, protože snad jen toto bylo určitou vadou na kráse sobotního večera s datem 11.11. v Bartolomějské 11... Docela by mě zajímalo, kolik Martinů zde slavilo svůj svátek a za rok snad naviděnou! 

Foto: Tomáš Matis