Romanův report ze ZENu v Roxy

Na pravidelné návštěvníky party Zen čekala v sobotu po příchodu do klubu dvě překvapení. Vzduchem nad hlavní stageí se vznášela podivná létající bytost s blikajícíma očima a s rozpětím křídel pomalu stejně velkým, jako šířka celého parketu a pak také někdo úplně jiný za mašinkami, než byl očekávaný Roman Rai. Ne že bych nesledoval line-upy předem, ale člověk jde tak nějak na jistotu a potom tohle. Ale jak podivná potvora snad s metrovými fousy, tak i podstatně více oholený Bo.dan, byly překvapeními velmi příjemnými. První fáze sobotní noci se tak nesla v příjemném tranceovém oparu, tu a tam okořeněném progressivem, či breaky. Člověk měl sto chutí okamžitě skočit na parket a vlnit se třeba do rytmu známé, a v klubech stále oblíbené, Keep Control od Sono v novém hábitu pro rok 2006 anebo do Cold Drink, Hot Girl od samotného Jodyho Wisternoffa, to aby bylo jasno, kdo tu dneska bude pánem. Bo.dan ale parketu kraloval také bez obtíží a jen škoda, že většina lidí byla ještě na cestě někde mezi Náměstím Republiky a ulicí Dlouhá 33. Jejich smůla. Nechali si ujít takové bonbónky, jako třeba Knights Of Columbus od On Spec. Tahle skladba je sama o sobě hodně emotivní a euforická, ale spolu s krouživými kužely světel po celém parketu a přesným načasování vrcholu skladby a vrcholu světelné show, to byl jedinečný zážitek. A hned potom další nářez, cover verze Pink Floydovského hitu Proper Education v podání Erica Prydze. To už měli i silní flegmatici co dělat, aby udrželi svoje emoce.

Příjemná atmosféra, lidi nažhavení, nejvyšší čas předat štafetu dalšímu závodníkovi. Jody Wisternoff není Nick Warren a tak asi proto jeho jméno do Roxy nepřilákalo tolik lidí, kolik většinou láká jeho hudební parťák téměř na život a na smrt. Často se i stalo, že parket vypadal opticky plný pouze při nějaké známé hitovce nebo při pořádném nářezu. Jenže takové skladby Jody příliš nehrál. Zpočátku volil více deep tracky s hodně vokály a to mě osobně příliš nesvědčilo. Ovšem potom už jsem s Jodym ujížděl na jedné společné vlně a na Nicka honem rychle zapomenul. Oproti Nickovi hrál více tranceově a více melodicky. Ovšem není trance jako trance a právě proto jsem také nad tímto stylem v posledních letech trochu ohrnoval nos. Jody Wisternoff mi ale ty krásné vzpomínky na tento styl dokázal vrátit. Publikum bylo o něco chladnější, než tomu bylo třeba na podzim u Nicka Warrena, ale když přišlo opět na Jodyho skladbu Cold Drink, Hot Girl anebo znova (ale v jiném mixu) na Proper Education od Erica Prdyze, tak tomu bylo přesně obráceně. Kromě těchto známých hitů zazněly další mé srdcovky jako třeba The Old Woods od Johna Dahlbacka a nebo opět tvorba Jodyho, tentokrát jeho remix ke skladbě Distance Between Us od dvojice Leama & Moor. Čekal jsem i současný Jodyho megahit Nostalgia, ale ten nakonec nepřišel. Namísto toho se, v závěru setu, trochu přidalo na tempu a nečekaně se klubem rozezněla slavná pecka Ajare v celé své původní kráse. Jaké bylo překvapení, když téměř nikdo z přítomných lidí nereagoval. Žádné mohutné ovace, žádné ruce nad hlavou, žádná podpora. Copak už všichni zapomněli? Je to už teda téměř deset let... Trochu mi bylo Jodyho líto. Přišla třetí hodina ranní, na scénu přišel Roman Rai a Jody bez povšimnutí odešel. Bez potlesku, bez jakéhokoliv poděkování. Tak či tak, já byl z jeho hraní naprosto unesen a poslední půl hodinu jsem si nepřál nic jiného, než ať se Roman (určitě mi promine) zdrží třeba na baru nebo v zákulisí. Ještě minimálně další půl hodinku to chtělo. Kdo ví, kdy zase budu mít šanci slyšet takhle příjemný, tranceový set.

Roman Rai ale chodí včas a ve tři ráno se chopil sluchátek a čudlíků. Po těch více jak čtyřech hodinách na nohou už jsem toho měl poměrně dost a tak už jsem jen vychutnával atmosféru a pomalu se vyprazdňující klub, k čemuž jsem po hodince a kus přispěl i já. Roman vsadil na o něco progresivnější tracky, ovšem jestli si myslíte, že ten večer už Proper Education nezaznělo, tak se mýlíte :-) Do třetice všeho dobrého a opět v trochu jiném provedení. Ovšem na singlu tohoto tracku je mixů ještě dostatek, takže s touhle skladbou se budeme setkávat asi často.

Porovnám-li tento Zen s Jodym Wisternoffem s pět měsíců starým s Nickem Warrenem, vyplývají mi samé kladné body pro ten s Jodym. Mnohem lepší zvuk, mnohem lepší hudba. A věřím, že příště už si lidé cestu k Jodymu najdou. Jestli se chtějí bavit náramně jako já a zažít jeden ze svých nejlepších Zenů, pak by určitě měli.