Report z Grande Noche s Jeffem Bennettem od Myclicka

Jak je to s tou horou a Mohamedem?

Tak dlouho čekal, že mu ho produkční některého z našich klubů přiveze, až se ucho utrhlo. Jednoho dne následovala rána pěstí do stolu a... A přivezl si ho sám! Ptáte se kdo a ptáte se koho? Honza Drahota, snad ten největší fanoušek Jeffa Bennetta u nás. Pražáci si tak poprvé jeho skladby a hrací umění mohli vychutnat v pátek, Brňáci o den později. I přesto, že páteční Kamikaze partylist doslova přetékal zajímavými akcemi, člověka, který do dnešního dne vydal neuvěřitelných čtyřiaosmdesát desek, jsem si prostě tak nějak poslechnout musel! Ovšem v okamžiku, kdy jsem otevřel dveře podniku, který se nejdříve jmenoval Chapeau Rouge, později Chateau Rouge a nyní ještě honosněji Chateau L´Enfer Rouge, měl jsem sto chutí otočit se na podpatku a místo další bezesné noci strávit sladkých dvanáct hodin v peřinách. Jsem poměrně mírumilovný člověk, ale když na mě deset minut po jedenácté hodině zaútočila zcela bez varování ta neskutečně vlezlá hvízdavá skladba Love Generation od Boba Sinclara, má rybička v kapse sebou házela tak, jako kdyby potřebovala na vzduch... Musel jsem ji krotit a domlouvat jí, že to je jenom ta pravá hudba pro ty, co se raději povalují světácky na baru, než aby šli své tělo protáhnout o patro níže, na muziku podstatně kvalitnější. Nechala si naštěstí domluvit a dobře udělala!

Pár minut po jedenácté a už se tančí? Proboha kde?

Tam dole to už na parketu vřelo a hojně používaná angličtina prozrazovala, že domácí jsou tu opět v menšině. Kdepak, Jeff Bennett se v klubu ještě nenacházel, to pro mě zcela neznámý Tristan Jong tu vytvářel podhoubí pro večer s datem 16. února. A chlapec to byl věru šikovný! K úspěchu nepotřeboval žádné podbízivé zpívánky, jako tomu bylo o patro výše. To jackin´house ho před časem pevně chytil do svých spárů a on zkrátka teď musí tento styl kupovat jak na plackách, tak o něco laciněji prostřednictvím digital downloadu, i kdyby se mu bránil sebevíc. Alespoň takto to na jeho pracovišti vypadalo. Deska, CDčko, deska, CDčko - skoro jako by se tenhle postup snažil dodržovat zuby nehty. I přesto, že tu tato muzika není ke slyšení zrovna na každém kroku, v Chateau Belgičanovu hru přijali a on s tímto rozdováděným stylem parket bezpečně rozvlnil. I když... Tolik vlnek se tu přes sebe zase nepřelévalo. Řekněme tak deset, možná dvanáct? I tak vzhledem k velikosti parketu a "brzké" hodině milé překvapení - jen tak dál! První DJ tohoto večera měl své náčiní pevně v rukou, jednotlivé skladby spolu držely krok a celek působil zajímavě i zábavně zároveň. Podívali jsme se také do katalogu vydavatelství Tango a já si červený jako rak náhle uvědomil, že jsem na svou kdysi oblíbenou značku tak nějak pozapomněl... Tristan svou muziku lidem servíroval na přepychovém zvuku a tak bylo vše krásně čitelné jako v tom nejnovějším a ještě neohmataném slabikáři. Potřebujete snad k ideálnímu pátečnímu večeru ještě něco? Jasně - světla!

Minimum změn - maximální zážitek!

V "Šató" o laserové dělo ani nejmodernější světelné efekty nezakopnete, ovšem těch pár výkonných bodovek, které blikají díky několika programům, tady bohatě stačí. Pak už musí jen DJ čas od času bílým tlačítkem pořádně zamlžit a měli byste se tu cítit jako v tom svém klubu a mělo by vám zde být jednoduše dobře! Lukáš Mička, který o sobě stále častěji dává vědět coby redaktor serveru Tech-house.cz, belgického hosta vystřídal přesně o půlnoci a rozdováděný materiál okamžitě vyměnil za mnohem hloubavější tracky. To mělo sice za následek, že zhruba polovina lidí se z parketu rozprostřela po dalších zákoutích klubu, ovšem pokud ještě stále platí, že polovina z dvaceti je pouhých deset jedinců, nejednalo se o tragédii s pátráním po katastrofickém scénáři. Zhruba za dvacet minut bylo vše opět v normálu, za dalších deset už parket praskal dokonce ve švech. Věřte nebo ne, v Chateau L´Enfer Rouge se tancovalo na minimal house. Konečně! Kde jsou ty doby, kdy se tu bez vokálů o lásce žádný DJ prostě neobešel? Doufejme, že nenávratně pryč! :) V tu chvíli jsem si uvědomil, že snad kromě House boatu U Bukanýra to tomuhle stylu v Praze nikde jinde takto zvukově nesluší... Všechno tak úžasně cinkalo, ševelilo, šustilo, skřípalo a drhlo, že jste na ten parket zkrátka museli také! :)

Recept na úspěch? Nejprve vyklidit parket, pak si lidi přitáhnout zpět!

Také Lukáš předvedl, že si s místními CD přehrávači rozumí, potěšil výtečnou Welcome To Zion od jednočlenného projektu King Roc a přesto, že měl k dispozici pouhou jednu šedesátiminutovku, ti co v klubu byli, ti si tohoto mladíka jistě budou pamatovat! Nevím, kolik hodinářských firem bychom našli ve Švédsku, nicméně Jeff Bennett byl přesný jako hodinky švýcarské a tak své první CD do levého Pioneeru CDJ-100S, trůnícím nyní na gramofonu, zasunul na vteřinu v jednu hodinu po půlnoci. Překvapivě nechal Lukášovo CD dohrát až do konce a po dvou vteřinách ticha už na parket vhazoval vlastní produkci. Je těžké ovšem říci, co byl jeho vlastní materiál a co muzika stylově spřízněných kolegů - pro mě až na výjimky jedna velká neznámá. A i když kolem mě ty výjimky díky portálu Juno před časem prosvištěly, názvy vám bohužel neprozradím a to si pište, že bych tuze chtěl! Jen jedno vím určitě... Přesto, že také Jeff si parket zpočátku nejprve vylidnil, ty první ovace, ruku v ruce s rozprouděním zábavy, tu byly zaznamenány zhruba po půl hodince a mohla za ně skladba Around Us od projektu Infinitize. Vřeštělo se nadšením, všechny končetiny dorazivších těl byly náhle rozkmitány a divoké kolíbání ze strany na stranu svědčilo o stavu nejvyšší spokojenosti. V ten okamžik byli jeho a on si s nimi mohl dělat, co ho jen napadlo!

CK Bennett: S námi budete mít sto šedesát minut hlavu v oblacích!

Je nutné zmínit, že už dlouho jsem neviděl takto vyrovnaného člověka s naprosto statickým výrazem ve tváři, který se navíc obešel jak bez cigaret, tak alkoholu a i přes čtvrteční hraní v Aténách působil neobyčejně svěže. S úsměvem odmítal přání o zařazení Snoop Dogga, stejně jako ochotně a trpělivě zájemcům vysvětloval, jak že se ta věc, která právě hraje, vlastně jmenuje... Míchal přesně a velmi jemně a celých sto šedesát minut se od přehrávačů a od svého rozpracovaného a zatím nedokončeného příběhu nehnul. Milou společnost mu v ten okamžik dělala velmi těžká mlha, která zamořila každičký centimetr klubu svou chemickou vůní a pomohla ke zvýraznění světelných paprsků i ke kýžené atmosféře. Každý tu tancoval, jako by to mělo být naposledy, každý si tuhle dávku muziky, která zase až tak často v pražských klubech nezní, užíval naplno! Jim Felli, který k nám přicestoval opět z Berlína, se začal za CD playery divoce klátit ze strany na stranu až pět minut před tři čtvrtě na čtyři a přesto, že pouze laik by prohlásil, že tu od začátku večera hraje to samé, v jeho podání dostal tento tajuplný styl, který pobláznil celou Evropu, lidskou tvář... Ať už vokodérové hlasy či naopak ty nezkreslené tu k ránu vnesly do reproduktorů život a občasný vřískot naznačoval, že ti na parketě se královsky baví!

333 minut jako v bavlnce... 

Honza Drahota, tedy sám pan organizátor, si vedle spolumajitele labelu Stupendous stoupl už ve čtvrt na pět a také on zahrál z trochu jiného soudku a přitom neobyčejně poutavě! Jak si hrací čas pánové rozdělili, to už vám nepovím - půl pátou ranní mám k odchodu poměrně oblíbenou a tak jsem se také tentokrát vypařil jako cukrář. Poslední noční autobus z Náměstí republiky si mě odvážel s blaženým výrazem na tváři a důvodů bylo vlastně hned několik... Další odškrtnuté jméno šikovného pána v seznamu Kdo by tu měl rozhodně zahrát, že Chateau L´Enfer Rouge vlastní sound system, na němž se vám ježí chloupky vzrušením, že dobrá nálada se dala ten večer skoro až ukrojit a že tu tahle nová a zvláštní muzika už pomalu ale jistě zapouští své kořínky. To není zrovna málo, co říkáte? Doporučuji jediné - běžte to do tohoto klubu také někdy zkontrolovat!