Report z vystoupení Papaya Paranoia od Myclicka

Volný vstup vs. zelený papírek.

Přiznám se, že Japonsko je pro mě velkou neznámou a kromě našprtaných značek elektroniky a automobilů toho o této exotické zemi příliš nevím... Za pět minut půl deváté, kdy jsem toto úterý do klubu Roxy vstoupil, už ode mě tento národ vyfasoval hned dva nové přívlastky. Netrpělivý a nedočkavý. Zatímco mnozí své koncerty začínají patnáct či dvacet minut před devátou, Papaya Paranoia do toho bušila již teď! Takže právě včas. Je až k neuvěření, jak moc si dnes stokoruny lidi váží. Před třemi roky, když hrála tahle parta na Free Mondays, místní ochranka přestala v jednom okamžiku ty z chodníku pouštět dovnitř. Ovšem aby se za symbolickou stovku plus pár kaček za poplatky v předprodeji parket zaplnil, bylo tentokrát nutné hermeticky uzavřít chillout i horní balkón, aby to před návštěvou z Japonska tak prázdně nevypadalo. Nicméně ti, kdo dorazili, ti si je opravdu užívali! Už takto ze začátku vystoupení (tedy doufám, že jsem toho nepropásl tolik) se řvalo z plna hrdla a také divoce plácalo rukama. Však oni si to zasloužili! Tak drobní a přesto tolik energie v sobě měli...

"Zapomeňte na projekci, copak my vám nestačíme?!“

Na pódiu to vypadalo následovně: zcela vzadu na vyvýšeném stupínku třímala paličky k bicí soupravě ve svých hubených a hustě tetovaných ručkách jedna čtvrtina sestavy. Ta druhá, tedy samotná zakladatelka tohoto seskupení – Yumiko Ishijima, stála před ní na samém kraji pódia, tedy samozřejmě až za povinnou hradbou odposlechů. Po své pravici měla přitom pomocnici pro druhé hlasy, zatímco po své levici jediného muže sestavy – kytaristu Kenyu se stočeným šátkem okolo hlavy. I přes svůj věk (přeci jen vznikl tenhle projekt přesně před čtvrtstoletím) působila Yumiko velmi svěže, často skákala do výšky, lámala se v pase, běhala zprava doleva a ještě při tom všem stačila štěbetat svou rodnou řečí ta krátká slůvka, která zní jako salvy z kulometu. Úvod tohoto vystoupení působil tak, jako kdyby se odehrával ve světě šamanů, kteří tak rádi poskakují kolem svých táborových ohňů. Yumiko divoce kroutila rukama ve vzduchu, vzápětí tu v podřepu hopsala dokolečka, pak už stačilo jen pár odborných zásahů osvětlovače Ondřeje a iluze pro snění i posun v čase byla vytvořena... Petr s druhým Ondřejem se starali o to, aby vše hrálo tak jak má a až na pár nepříjemných zpětných vazeb, nelze na jejich hýbání se šavlemi a kroucení potenciometry vůbec nic vytknout. Ten zvuk zněl věrně a čitelně! Co se týče projekce, tak ta byla přesným opakem. Spíše decentní zelené vlnky přes celé plátno, spíše temné barvy, v nichž člověk s obtížemi rozeznával výraznější tvary. Skoro jako by ti čtyři chtěli říci: "nenechte se rozptylovat, nezírejte na plátno, koukejte na nás a hlavně nás poslouchejte!" Pouze v jednom případě to na plátně ožilo – nápisy I Like Sushi, stejně jako pohled na rychlovlaky a široké dálnice, na nichž se proháněly vesměs japonské automobily, mohl o této zemi prozradit zase o maličko více.

Věřte nebo ne – ona je Japonka!

Ve tři čtvrtě na devět se ty dole Yumiko podařilo zcela odbourat a všem se na tvářích náhle rozlil široký úsměv. Na děkování v češtině už jsme si od zahraničních interpretů zvykli. To dělá kdekdo, protože ví, že když se některé z našich těžkých slovíček poctivě naučí, aplaus má zaručen. Ale objevná věta: "Já jsem Japonka." ta zabrala na 100%! Zajímalo by mě, kolik lidí v sále o tom právě pochybovalo... :) Každá skladba tohoto večera pak měla zcela odlišnou atmosféru, každou z nich navíc Yumiko zdůrazňovala svými gesty. Ona se za ta léta nestala jen dobrou zpěvačkou a vypravěčkou, ona také získala herecké nadání! V jiném případě si zase třeba opřela hlavu o odposlech a poskytla tak fotografům ty nejhezčí záběry přímo pár centimetrů od jejich přístrojů. Vždyť oni měli přeci v rukou také japonské výrobky, že? :) Co se týče výkonů ostatních členů kapely, tak velké sympatie si u mě vydobyl téměř okamžitě jediný muž uskupení, tedy kytarista Kenya. V záklonu procítěně laskal svou kytaru, aby jí čas od času odložil a prohrábl také tři struny toho zvláštního hranatého nástroje, který je označován jako shamisen. A slovo prohrábnul je tady opravdu na místě! Nehraje se na něj totiž tradičním trsátkem, nýbrž tak patnáct centimetrů dlouhým pomocníkem. Hlas doprovodné vokalistky byl k mé nelibosti poměrně potlačen, až člověk začal přemýšlet, zda náhodou ta dáma nezpívá falešně a není v ansámblu jen do počtu a proto, že dobře vypadá. Každopádně v okamžiku, kdy milá Yumiko odešla do zákulisí a přenechala jí volné pole působnosti, také ona hravě dokázala, že zpívat opravdu umí a že si možná jednou spolu s paní vedoucí střihnou srdceryvný duet. S technikou si tento národ už po léta rozumí a tak jistě nebylo překvapením, že si ke každé skladbě vyráběla z malé chytré krabičky jiné efektové zabarvení.

Jak se zachovat, když jsou bicí poněkud rozpustilé?

Tetovaná bubenice neměla díky své postavě takové dispozice, aby se do bicích řádně opřela a ke všemu ne úplně každý úder mířil přesně tam, kam měl. To mělo za následek, že jste si na rytmickou složku zvykli, podřídili jí podupávání vašeho těla, když tu jste se náhle museli zastavit, své pohyby přehodnotit a zkoordinovat je trochu jinak. Ta dáma se zkrátka občas v umístění svých úderů posunula a vaše tělo zmátla. Holt tancovat musíte tak, jak oni pískají... :) A oni pískali velice dobře, přičemž hudebně byli ke všemu zcela nezařaditelní. Ve svých skladbách míchali úplně vše – snad jen romantická ta jejich tvorba nebyla! Ti před pódiem to však přesně takto chtěli a s výkřiky: „Hobluj!“ tenhle ansámbl burcovali k ještě větším výkonům. Mám pocit, že do příště se Yumiko tohle slůvko také naučí – rozhodně by s ním slavila úspěch... Atmosféra opravdu vřela, čtveřice byla po každém příspěvku odměněna dlouhým potleskem a zdálo se, že ten tolik důležitý náboj mezi parketem a pódiem přeskočil. Bylo pět minut po půl desáté, když se čtveřice seřadila vedle sebe, s japonskou uctivostí uklonila, poslala pár vzdušných polibků, zamávala a... A zmizela v zákulisí! Vytleskáme je zpět? To víte, že jo... :) Ten masivní jekot tolika hrdel, ten prostě nešlo ignorovat, ať už byl dotyčný interpret z Japonska, Švédska, Ameriky, Brazílie či třeba Tramtárie. Fanoušky už si tu vypěstovali a ti si žádali své. Přídavek!

Někdo rád játra, jiný sushi...

Zvukař Ondřej tedy bubenici vrátil do původního stavu neposlušné mikrofony, které během koncertu o pár centimetrů odskákaly od membrán a Papaya Paranoia mohla zase pokračovat v krasojízdě. Ještě patnáct minut tedy nastavili a opět ukázali, jak široké stylové spektrum dokáží obejmout. V té skladbě poslední se znovu na plátně objevily ty jednoduché a přitom tolik nakažlivé slogany "I Like Sushi" a tentokrát si stejnojmennou skladbu také zazpívali s ozvěnou bujarého veselí na parketě. Znovu přistoupili na kraj pódia, znovu se zdvořile uklonili a chytli za ruce, ale už to vypadalo bledě... Dříve začali, dříve také bohužel skončili. Deset minut před dvaadvacátou hodinou se tak už jen DJ Yannick s taškou desek a CDček prošel po dlouhém pódiu zleva doprava ke svému DJskému zázemí, aby se na partu z Tokia pokusil navázat. No jo safra, ale čím? To bude těžký oříšek. Přiznám se, že japonské vokály bych na desce ani CDčku nenašel... :) Jeník nezklamal. Electro house ho poslední dobou chytl pevně za pačesy a tak v tomto duchu úterní večer také pokračoval. Bohužel o tanec tu po koncertu nikdo nejevil zájem a tak to byl poměrně smutný pohled na parket, jenž se pomalu vyprazdňoval. Škoda!

A teď hurá do Japonska?

Přiznám se, že jednou bych se tam rád podíval... Kam? Do Japonska přece! Tenhle talentovaný a pracovitý národ už mě delší dobu fascinuje a to množství šikovných muzikantů je opravdu obrovské. Vždyť já snad dosud neslyšel jedinou nepovedenou písničku, která by tam daleko vznikla. Ačkoliv jsem očekával divočinu jako vystřiženou z vystoupení dívčí kapely v prvním dílu Killa Billa, přičemž ani jejich vlastní CD posluchače příliš nešetří, nelituju! V první řadě to byla podívaná, v té druhé zcela originální muzika ochucená špetkou exotiky. Ti čtyři pobavili na jedničku a ještě mi stačili zamotat hlavu... Mám vůbec šanci sehnat v Praze po desáté večer pár kousků sushi? Nakonec jsem uléhal a žaludek stále naříkal. Přesto díky za těch devadesát minut muziky, která byla jako z jiného světa!     

foto: Jára jara@poslouchej.net
Celý fotoreport najdete na http://www.poslouchej.net/fotky-papaya-paranoia-20-3-07-545-1-0.html