Report z březnové párty Nightphunk od Myclicka

Honem, honem! Za chvilku je jedenáct!

Bylo to těsné, ale přece... Pouhé dvě minuty zbývaly do jedenácté, když jsem do Roxy v novém hábitu a barvou vonící, dorazil. Takhle jsem jen mohl ochrance ukázat batoh, v němž ani tentokrát po střelných zbraních, lahvích alkoholu, ba ani omamných a psychotropních látkách nebylo ani památky a následně se vydat dolů do hlubin bez placení, stejně jako ti ostatní. Že se nás tu na poslední chvíli sejde více, bylo jasné jako facka - bohužel nikdo nechce být v klubu první, to je to... Tím pádem se s frontou na šatnu dalo také počítat. Na druhou stranu, když vám po těch pět minut společnost dělá Glow od Satoshi Tomiieho v remixu Spirit Catcher, to čekání si vyloženě vychutnáte. Tady se mi bude líbit, tady dobře hrají! Jenže, kdo vlastně? Podle rozvěšených line-upů by to mohl být buď DJ Braun a nebo pak sám rezident noci Nightphunk - Lucas Hulan. Jiná možnost není. Právě oni dva měli totiž pro sebe vyhrazen prostor v časovém rozpětí 22:00 - 01:30. Kdo tedy inkriminovanou skladbu pustil, to už jsem se nedozvěděl - po odložení svršků jsem zamířil do chilloutu. Byl tak nějak po ruce a hlavně jsem se chtěl osobně přesvědčit, kolik milovníků zlámané rytmiky na houseový večírek dorazí. Kupodivu ani jeden - zdá se, že noc je ještě mladá.

S Braunem až na konec světa a nikdy jinak!

Ghonzales tu hrál pouze pro ty sedící, kteří měli zvuk tak nějak až z druhé ruky. Byl totiž poněkud zastřený... Škoda, jeho set byl hravý, poutavý, barevný, ale kromě podupávání na laminátových sedačkách to návštěvníci chilloutu milému Ghonzalesovi příliš neusnadňovali. Tak co teď? Stav tekutin doplněn, tělo hned tak dehydrováno nebude, vzhůru tedy o kousek vedle, do hlavního centra dění. V půl dvanácté měl v rukou kormidlo kapitán Braun a už od prvních vteřin se zdálo, že nás všechny čeká úžasný výlet prostorem i časem se zastávkami po celém světě. Takto jsme připluli k norským břehům, kde na nás na molu čekal Hans-Peter Lindstrøm s dvanáctipalcem The Contemporary Fix, odkud jsme vzápětí zamířili do Francie za Ludovicem Llorcou, který zas v rukou držel ještě horké CDčko s remixem pro A+R od Studio R, na němž hostuje majitel perfektního hlasu - Capitol A. Pokud Petrovi něco opravdu nešlo, tak jen to, že nedokázal ani trochu nudit... Bohužel také tady mu zvuk tentokrát příliš kontakt s tanečníky neusnadňoval. A co tedy dělali ti na parketě? No, co asi? Popošli blíže, aby toho nahoře vůbec slyšeli. Bylo jich tak dvacet a dobře se bavili. Svíjeli se tu, jako by to mělo být naposled a druhý den si na pohotovosti museli vyslechnout tu nemilou zprávu... A vůbec poprvé ve znakové řeči! Pomalu hrozilo, že se těch pár návštěvníků, kteří dorazili zcela zadarmo, otočí na podpatku a přesunou se do jiného klubu s lepším zvukovým zázemím.

Když chybí zvuk, rozsviťte světla...

Atmosféru tohoto večera tak zachraňovali hned dva osvětlovači, jmenovitě Ondra s Pavlem a ať už to byla fialová palba reflektorů do mlhou zcela zaplněného klubu, zeleně nasvícené pódium díky obrovské kouli přímo nad ním, či naprogramované kruhy na parketu, pánové opět ukázali, že mají za sebou úspěšně složenou zkoušku na Vysoké osvětlovačské a to i s diplomem. Také projekce byla řádně vypečená a i přesto, že je mým, zatím ještě stále nekorunovaným králem VJ Quark, také v tomto případě to byla pastva pro oči. Zejména svalnatá postava do rytmu běžícího muže ebenové pleti přitahovala pozornost - jen tak dál! Na hlavním pódiu se mezitím jeden kšiltovkář vyměnil s druhým kšiltovkářem a sám rezident teď diktoval, na co se bude tančit dále... Žádné emoce, žádné pískot, žádný masivní řev - těch pod ním bylo zatraceně málo a náboj mezi nimi ne a ne přeskočit. Lucas Hulan jen opět dokázal, nakolik umí být přizpůsobivý vůči svým budoucím průvodcům večerem. Ačkoliv jindy by svůj set obohatil i o electro či minimal house, tady bylo nutné zachovat spíše klasickou houseovou školu a příliš nevybočovat z řady. Osobně smekám nad zařazením Bushwackovy! Remember, která je plná troubení osobních i nákladních aut, zvuků od rozjíždějícího se vlaku a rotorů helikoptér, bušení srdce a dalších věcí, které nás provází životem. Zařadit do setu tuhle "temnotu" bych si asi netroufnul. :) Dvojka Big Hair to brzy díky umě zakomponovaných hip-hopových samplů příjemně oživila a zbytek lidí volně roztroušených po klubu, pak zřejmě měly nahnat na parket hitovější pecky. Ať už to byla třeba zbrusu nová podoba staré klasiky Strings Of Life (v originále od Derricka Maye) či vydařený bootleg z Opus III - It´s A Fine Day. Řady před pódiem se maličko rozrostly, náhle však už nebylo koho z těch tajemných zákoutí lovit... It´s A Fine Day byla zároveň Lukášovou předposlední skladbou, kterou v tomto společném pásmu s DJem Braunem pustil a ta hodina a půl po půlnoci uběhla takřka závratnou rychlostí.

Instrumentální Harold a uzpívaný Asad.

Tou dobou už dobrých dvacet minut na pódiu tuto (ne)atmosféru nasávali Harold Heath i Asad Rizvi, tedy hlavní hvězdy tohoto večírku. Tak který z nich bude tím prvním, jenž do tohoto rozjetého vlaku nastoupí? A backstage vydala své tajemství - tu kratší sirku si v ní vytáhl... Harold! Ten také zcela bez problémů a bez nějakého zbabělého či pózérského vypínání gramofonu na poslední Lucasovo CD navázal a dále už to bylo pouze o bubínkových kombinacích pro mě naprosto anonymních desek respektive CDček. Tedy ona klasická valivá jízda s nálepkou Made In England spolu s tou dunivou basou a všeobjímajícím prostorem. Zajímavostí jistě je, že v tento okamžik by zvuk uspokojil i toho nejvybíravějšího strávníka - zvukař Ondřej zřejmě našel nějaké skryté rezervy! Tohle už se opravdu dalo poslouchat a Haroldovy kousky teď mohly ty dole rozhýbat mnohem snadněji. Přesto se mu v úvodu podařilo parket vylidnit a ti tancechtiví přišli mistrovi na pomoc teprve až po třiceti minutách jeho kralování za gramofony. Druhý ze zahraničních hostů nikterak nepospíchal a na své stanoviště se následně dostavil až se třetí hodinou ranní. Ač malý vzrůstem, velké věci uměl. Jeho hra byla o poznání zábavnější a tak nějak víc pro lidi. Tedy pro tu hrstku, která ještě v klubu zbyla. Zatímco Harold se bál vokálů jako čert kříže a dovolil si jen jednu výjimku v podobě zařazení Future od Shur-i-kana, u nás už poměrně zdomácnělému Asadovi lidské hlasy žádné vrásky na čele nevyráběly. Tak se tu také mohla objevit Jimpsterova hypnotická A Love Like This, nebo Can´t Get Away od Only Freak (což je pouze jiný převlek pro Spirit Catcher), ale také a to považte - Gwen Stefani s Hollaback Girl! Nikoli však v originální verzi, nýbrž v zajímavém bootlegu, za nějž se milý Asad rozhodně nemusel stydět.

Pohádka o tom, kterak Lucas Hulan ještě neměl dost...

Překvapení večera se událo až k ránu. To, když se pouhé tři čtvrtě hodiny po Asadově první desce, objevil za mixážním pultem znovu sám pan rezident... Ten přihodil od Spirit Catcher ještě Sweet Deal plus další dva kousky, přičemž (možná až zbytečně moc) své klenoty porůznu efektoval, hrál si s korekcemi a lomcoval šavlemi. Asad si naštěstí své nádobíčko nesbalil a po této "vsuvce" pokračoval zase dále v započaté cestě. V půl páté jsem ovšem již tradičně klub opouštěl, takže jak se situace vyvíjela dále a kolik hostů se za gramofony ještě vystřídalo, to už vám nepovím. Pouze jedno vím určitě... Chillout se musel obejít bez původně avizovaného Akiry. Toho nahradila Babe LN a již tradičně upozornila na své dvě slabosti. Na tu pro drsné, temné, vrčivé a tempem vražedné tracky, ovšem jako protiklad pak působilo její uhlazené liquid funkové pásmo, z něhož se vám automaticky pusa roztáhla od ucha k uchu, i když jste to v první chvíli vůbec neměli v plánu. Tam u srdíčka, tam to právě hřálo a mohla za to ona. Jen a pouze ona!

Zívám, zíváš, zíváme...

Praha v pátek opět dokázala, nakolik je nevyzpytatelná... Vzpomínám si, jak ještě dlouho předtím, než Asad Rizvi a Harold Heath spolu zahráli na jednom místě, připadal mi volný vstup na tuto párty jako holý nesmysl. Vždyť tyhle celebrity musí přitáhnout fandy ze všech čtvrtí, co jich jen naše matička stověžatá má. Čekal jsem atmosféru jako na Human Traffix, čekal jsem rozzářené tvářičky, čekal jsem barevnou noc, kdy každý půjde domů bos, protože své škrpály protančil. Bohužel se tak nestalo a o důvodech se dá jen spekulovat. Takže co dál? Pomohlo by, kdyby 23. června, kdy se dočkáme druhého vydání párty Nightphunk pro tento rok, stála hlavní hvězda u vchodu a rozdávala stokoruny každému příchozímu? Myslíte, že tentokrát už by se pro ně někdo zastavil? Po páteční noci mám pocit, že ani tohle už by nezabralo, nicméně rád se nechám překvapit. Teď už jde jen o to, kdo tenhle experiment zaplatí...