Report z O2 Pohoda Tour v klubu Roxy od Myclicka

Žádný nátlak, je to jen na Tobě, zda o nás stojíš...

Vyrazíte-li do Roxy na jakýkoliv koncert v rámci Free Mondays, máte v tom poměrně jasno. Brány se vám otevřou úderem osmé večer, kapela zase musí kvůli rušení nočního klidu s muzicírováním v deset skončit, materiál má většinou připravený na hodinku, s přídavky možná na hodinu a půl, tudíž půl devátá to obvykle jistí... Pokud se však zmiňované brány otevřou už o hodinu dříve a přislíbeno je vystoupení hned dvou živých formací, pak si člověk holt musí pospíšit! Ten práh jsem nakonec překročil pět minut po osmé, dříve to prostě nešlo. :( A v ten samý okamžik také očekával onu nátlakovou reklamní masáž, z níž odejdu nakonec ověšen jako vánoční stromeček s igelitkou plnou letáků, stejně jako jsme si to v létě několikrát vyzkoušeli na mnoha festivalech. Tahle kampaň byla ovšem k mému překvapení naplánována vkusně a na základě systému: nechceš/nech být. Hostesky s letáky tedy trpělivě čekaly pouze na váš oční kontakt a pokud patříte mezi soutěživé, pak jste si přišli na své. Mohli jste tu sestavovat z pěti určených slov libovolnou básničku a následně čekat každou hodinu na to, zda se právě na vás usměje štěstí a budete vylosováni. Slůvko "mohli" je tu na místě - nikdo vás totiž vůbec k ničemu nenutil a nepřemlouval. Díky za ty dary, tohle je moc fajn... Pár let to mám v klubech především o muzice, už takhle jsem měl zpoždění, vzhůru tedy přímo do jámy lvové, kde to podle toho hluku až sem k zrcadlu už zřejmě žije!

Kdepak Němci – originál ze Žižkova!

Předskakující kapela The Ritchie Success byla pro mě dosud velkou neznámou a německy zpívající frontman naváděl vaše myšlenky zbytečně na scestí. Kdepak, Nihilisti si je nepřivezli od našich sousedů jako výměnu za nedávný koncert v Berlíně, tahle parta pochází ze Žižkova! Přitom kdopak by to byl řekl při pohledu na ně... Profesionálové každým coulem - to oni by měli vyrazit do světa, rozhodně na to mají. Jejich hudba postrádala jakákoliv pravidla, jakékoli šablony – co skladba, to spíše muzikantský jam, než ony klasické písničky, v nichž dokážete dopředu odhadnout, co se stane. A navíc ve velmi energickém podání a se zvukem ostrým jako břitva! Ať už to byla Gartenzwerg či Backstein, které jsem ještě stihl zachytit, tahle parta rozhodně uměla zaujmout. Přitom nenabízeli kupodivu vůbec nic navíc, než klasické nástrojové obsazení současnosti: kytara, bicí, basovka a elektronické vymoženosti. Snad to bylo tím podmanivým hlasem zpěváka Philipa Schenkera, který si byl naprosto jistý ve všech polohách a dodal jejich koncertnímu číslu takovou šťávu. Bohužel právě v tuto hodinu se publikum před pódiem nepřetlačovalo a spíše z povzdálí od zvukařova zázemí pouze sledovalo. Rozhodně škoda pro ty nahoře, já jsem jim ten "success" moc přál! Nicméně pokud řádí takto bez podpory fanoušků, pak si neumím představit, jak vypadá jejich show, když mají pod sebou kotel zpocených těl. Udělal jsem dobře s brzkým příchodem. Ještě pět písniček, následovalo skromné: "Díky!" a odchod z prken, která pro mnoho muzikantů znamenají svět. Bez přídavku! Na ten už totiž nějak nezbýval čas... Před vystoupením hlavního magnetu tohoto večera byla totiž ještě přislíbena krátká vsuvka party PA-LI–TCHI.

Sensation White? Zaplať pánbůh ne!

Kromě toho se muselo, samozřejmě v rámci možností, přestavět pódium, přičemž tu byl také požadavek na instalaci schodiště, které na něj z parketu povede. A tak jsme zatím všichni trpělivě vyčkávali za kulisy od zvukaře puštěného CDčka a doplňovali pitný režim. Ochranka však také nezahálela. Ta dostala za úkol fanoušky hlavních hvězd, kteří se teď nashromáždili před pódiem, ve vší slušnosti vykázat zhruba do poloviny sálu... Proč? Inu PA-LI–TCHI potřebovali prostor pro vyjádření a publikum také mohlo snadno přijít k úhoně – v hlavní roli totiž figuroval oheň! V těch vedlejších pak tanec a bílá barva. Že by skrytá reklama na blížící se Sensation White? To těžko! :) Žádný trance, hudebně převažovalo ethno, které člověka tak úžasně uvolní, táhlé atmosférické tóny okamžitě zvýšily pozornost, pak už jen stačilo trochu ztlumit světla a začaly se dít věci! Tahle čtyřčlenná parta se nejdříve představila v tanečních kreacích s roztočenými tyčemi, na jejichž koncích byly uvázány pruhy bílých (jak také jinak) látek, nechybělo tu zvedání těl do výšky a kotouly, přičemž ani ve vzájemných propletencích tahle čtyřka s divokým točením tyčemi nad hlavou nepřestávala. Tohle všechno absolvovali bez zamotání a bez jediného chybného kroku. Pokud představení něco přeci jen ubíralo body, pak to byla světelná show, která byla poněkud mimo mísu. Zdálo se, že vlastní osvětlovač tohoto souboru na zbrusu novém ovládacím pultu klubu poněkud tápe... Naštěstí jsme se v samotném závěru tohoto vystoupení obešli zcela bez jeho snažení – to, když se sál ponořil do tmy, aby kromě bílých oděvů kontrastovaly také ohnivé konečky na tyčích všech tanečníků. A to teprve byla pastva pro oči a ojedinělý zážitek. Hodně šikovní, hodně originální – ten obrovský potlesk si za svůj výkon zasloužili. Právem!

První cenu v kategorii Ideální zvuk obdrží... Jakub Honzátko!

Po tomto výjimečném okamžiku se ke svým nástrojům postavila všemi očekávaná pětice muzikantů a v tuto chvíli byl parket téměř zaplněn a v prvních řadách to už při úvodních tónech intra začalo žít. Z pohledu diváka to tedy na pódiu vypadalo takto: vzadu přesně ve středu a již tradičně na vyvýšeném stupínku měl svou bicí aparaturu rozbalenu bubeník Wratislaw Placheta. Na pravé straně pódia si mašinky zase rozprostřel sám kápo projektu – Mirek Papež. Na opačném konci pódia třímal v rukou kytaru Hank J. Manchini, uprostřed se u mikrofonu za černé brýle a blonďatou ofinu schovala zpěvačka La Petite Sonja, přičemž saxofonista Peter Ven Krbetz se musel ještě vměstnat do prostoru mezi Mirka a hromadu škopků. Show mohla začít! Od prvních minut to byla žhavá jízda, kterou ještě více žhavilo osmnáct reflektorů PAR, jež pódium zalévaly širokým spektrem barev. Jakub Honzátko za obrovským mixpultem opět dokázal, co se za ta léta kočování po republice i mimo ni naučil a vykouzlil tu zvuk, který okamžitě všechny objal a ze svého sevření už nepustil. Čas od času Sonja jen ležérně poprosila o více zpěvu do odposlechů a ti pod nimi, ti to měli z první ruky a téměř laboratorně vyčištěné... Pokud nelze téhle partě po poslechu jejich alba Lewis Neptune něco upřít, pak je to různorodost, proplouvání všemi styly a hlavně originalita. Což sami uznáte, že v době, kdy už bylo (skoro) všechno vymyšleno, není zrovna málo. :)

Tolik energie na pár metrech čtverečních...

Každá z těch skladeb, které průběžně při koncertu zazněly, do sobe měla vdechnutu zcela jinou atmosféru, přičemž Peter měl k ruce hned dva saxofony a klarinet, zatímco Sonja nebyla vůči své baskytaře také lhostejná. :) Co se kytaristy Hanka týče, to by byla kapitola sama pro sebe... V okamžiku, kdy se dočkal prostoru pro své hlasové party, lítal po pódiu, jako by měl v patách hejno divokých včel a přitom stihl ještě mikrofon řádně potrápit svými divokými skřeky! Každý z těch pěti dal do svého vyjádření maximum a bubeník ze své pozorovatelny vypadal, jako kdyby se jednalo o jeho historicky poslední vystoupení s touto aparaturou. Činely rozžhavené do běla, membrány hrozily protržením a on své miláčky s logem téhle party rozhodně nešetřil. Strhující show, jen co je pravda! K celkovému dojmu si ještě připočtěte obrovskou stroboskopovou vanu přímo na pódiu, která bezpochyby musela ve středu ráno naplnit čekárny očních ordinací. V pekle jsem na exkurzi ještě nebyl, ale mám takový pocit, že vedle kotlů s dušičkami, to tam musí vypadat přesně takhle! Krátce po tři čtvrtě na deset tato pětka vyklidila pole působnosti a zmizela v zákulisí... Klasika, ani nebylo nutné příliš plácat rukama. Za necelou minutku byli zpět. Přesně do desáté přihodili ještě další tři kousky a tím úplně posledním se dle očekávání stala Summer Deviation, která téhle partě u nás konečně udělala jméno! Ačkoliv pro mě byla vždy pouze kolovrátkovým, poněkud legračním a zvukově nepříliš příjemným trackem, zahraná takto živě mě okamžitě chytla za srdce. A pak, že se zázraky nedějí – v mžiku se stala tou slavnou třešničkou na už tak dobrém dortíku!

The Fakes? S tímhle jménem to ani jinak nejde. :)

Bylo pár minut po desáté a úterní večer ještě zdaleka nekončil... Prostor na pódiu teď získalo duo The Fakes a to se mělo postarat o to, aby ti co dorazili, v klubu zůstali co nejdéle. Pánové si svorně stoupli za mixážní pult, každý z nich vyfasoval jeden CD přehrávač a takto si střihli ping-pong, v němž dominovaly skladby postavené na stejném základě: kytary vs. elektronika vs. punkové vokály. Již brzy se tu v jejich setu blýskli se svou novinkou North American Scum LCD Soundsystem. Jen o jedno bych se příště přimlouval... Slovíčko DJs je v jejich případě poněkud zavádějící a takové "pouštěči" by bylo mnohem přesnější. Hrát ve dvou písničky od začátku do konce, neobtěžovat se ani s rovnáním rychlostí skladeb, které budou následovat dále, to už mi přijde poněkud odvážné. Nehledě na to, že s tímto "nasazením" to musí být za DJským pracovištěm opravdu nuda. :) Parket se velmi rychle vyprázdnil a také pro mě nastal čas, abych se vydal do nadýchaných peřin a měl o čem přemýšlet. Kdy já jsem vlastně slyšel ty Nihilisty naposledy? Předloni na Summer Of Love či Love Planet? Možná... Každopádně živou podobu alba Lewis Neptune jsem si dal toto úterý poprvé a řeknu vám, že rozhodně ne naposled! Na to mi tam některé skladby učarovaly a rád bych si dal repete. Doufejme, že to nebude dlouho trvat, už teď jsem značně netrpělivý!