Report z koncertu Incognito od Myclicka

Rušení nočního klidu živou produkcí? Nemáme, neznáme!

Už od rána jsem cítil, že mi něco vrtá hlavou... Když se vydáte za živou muzikou do Roxy, nemůžete o nic přijít. Končí se v deset, aby se to obešlo bez postihů a provokací a víc než hodinku a půl vám žádná kapela ze svého drahocenného času nevěnuje. Tedy až na výjimky. Ale jakápak pravidla se ctí v Lucerna Music Baru? V rychlosti jsem prolétl svůj report z loňského vystoupení Matthew Herberta, abych si udělal představu o domácím řádu tohoto pražského místa a měl konečně jasno. Opět platí to známé heslo: Čím dříve, tím lépe... "Máte už otevřeno?" byla moje první věta, která mířila vstříc ramenaté postavě bodyguarda... Vůbec nic tomu totiž nenasvědčovalo. Žádný tísnící se hrozen lidí před vchodem, ba ani ta odzbrojující cedule s nápisem Vyprodáno. To jsou všichni uvnitř nebo jsme jedinou zemí, která věhlas party Incognito ignoruje? Otevřeno prý mají, tedy vzhůru na průzkum, když už velká ručička ukazuje na pětku a malá se zatím jen tak promenáduje mezi osmičkou a devítkou. Žádná fronta na šatnu, žádné čekání na první podanou sklenici tohoto večera, to bude zase nudný večer, panečku! Aby ta hrstka lidí v sále nehrála jen tichou poštu, o to se mezitím staral DJ za CD přehrávači a gramofony. Škoda jen, že velmi potichu, aby se dalo dešifrovat, zda má vytříbený vkus či spíše vytříbený nevkus. Pouze vděčná Apparently Nothin´od Brand New Heavies k mým uším dolehla zcela zřetelně. Tak kdypak asi? V půl? Ve tři čtvrtě? V celou? Ve čtvrt? Tak ještě deset minut k tomu a je to tady! Tak ještě ne - to jen každý z muzikantů dostává na své pracoviště sklenici vody a sněhobílý ručník...

In-Co-Gni-To! In-Co-Gni-To! In-Co-Gni-To! In-Co-Gni-To!

Ten pohled z balkónu nad pódiem byl k neuvěření... Zatímco před hodinou se tu daly metat kozelce i hvězdy, nyní tu měl každý k volnému pohybu už jen pár desítek centimetrů. Tou dobou se ovšem také nervózně pískalo a skandovaně provolávalo: "In-Co-Gni-To!" Už teď byla nálada připravena k zakrojení... A pak se to stalo - pět lidí vkročilo na pódium a takhle zhruba to asi vypadá, když někoho na nože berou. Ten řev byl naostřený na maximum, následován plácáním úplně všech párů rukou v sále. Světla potemněla a ta pětka muzikantů se dala do díla. Klávesy? Kytaru? Basovku? Bicí? Co jen sledovat dříve? Zasloužil by si to samozřejmě sám pan zakladatel Jean-Paul Maunick s kytarou, jenže pozornost všech byla právě upřena na mladičkého flétnistu. Jednak byl ze všech muzikantů nejblíže ke kraji pódia a pak tu měl zcela bez debat nejvíce prostoru, když byly nástroje zatím schválně utopeny v pozadí. Summer´s Ended je nádherný song, jen co je pravda a také snadný zásah přímo do srdce. Po něm, respektive po aplausu, který si mladík po právu vysloužil, se frontman v khaki košili, s níž ladila i jeho kšiltovka, přivítal poprvé s publikem a na pódium zároveň vkročily další tři postavy. Zcela vzadu v levé části se tak dechová sekce rozrostla o další dva členy a flétnistu u mikrofonu teď vystřídal vokalista černé pleti, který kromě toho, že ho matičko příroda obdařila medovým hlasem, byl navíc také obstojně pohybově nadaným. Druhá skladba v pořadí už byla o poznání svižnější a i přesto, že dav pod pódiem byl nahuštěn stylem tělo na tělo, poprvé se divoce rozhýbal do stran.

Nejdříve na koncert a pak raději na oční...

Tomuto nástrojovému vábení se zkrátka nedalo odolat a oči měly co dělat, aby stihly vše pojmout - pět lidí jste ještě zvládli, ale osm, když tu každý tolik exceloval? Ani náhodou, to byste se museli obejít bez mrkání. :) Aby toho nebylo málo a aby se snad Tony Momrelle za mikrofonem nebál, společnost mu do třetího tracku přišly udělat dámy Joy Rose a Imaani. Uf, snad už jsou všichni, doufejme, že další průvody nečekají v zákulisí! Ten, kdo si naivně myslel, že se souborem dorazí také ona slavná a s kdekým hostující Jocelyn Brown, tedy ta, jež se skladbou Always There udělala pro spoustu lidí Incognito Incognitem, ten nemusel být vůbec zklamán... Stačil ten jednoduchý popěvek "Na Na Na Na Ná, Na Na Ná Hey" z Where Do We Go From Here a vy jste okamžitě věděli, že tady se vám bude stoprocentně líbit. Zejména útlá Joy tu okamžitě zazářila a přesto, že by ji Jocelyn hravě objala spolu s její kolegyní, její hlas byl srovnatelný a obsáhl hned několik oktáv najednou. A tak tu v jednu chvíli volně pohazovala se slovíčky ve vánku klimatizace, v další ječela, jako by jí šlo o život, jindy zase držela slůvko ve vzduchu několik desítek vteřin a to bez zadýchání! Publikum přitom ryčelo blahem a ty slzičky, které po svém výkonu uronila, ty byly pravé. Dojetím... Samotný kapelník svou koncertní šňůru pojal nejen s chrlením starých hitů v nových úpravách, ale zároveň si v průběhu vystoupení ukrojil zhruba pět minut k tomu, aby nás seznámil také s historií. Pokaždé se ovšem roztančeného publika zdvořile zeptal, zda si může dovolit jen tak zavzpomínat. Ano, samozřejmě - rádi jsme mu to dovolili. :) Takto jsme se také dozvěděli, jak byl v mládí pyšný na tričko s nápisem Santana na prsou či jak ho o něco později do svých spárů lapila kapela Earth, Wind & Fire...

Jen zpívejte, my vám pomůžeme!

Původně jejich skladba That´s The Way Of The World, která přišla na řadu vzápětí, se tak k tomuto proslovu náramně hodila, stejně jako po celém světě provařená klasika Everybody Loves The Sunshine... Tu už si ovšem nezpívali členové tohoto uskupení sami, nýbrž celý Lucerna Music Bar a to hezky od plic! Oni s tak početným publikem pracovali jako skuteční profesionálové a samotný Jean-Paul toho náležitě využil u slavné Still A Friend Of Mine. Předzpívával ji a ti dole pod ním jeho slova zcela bezchybně opakovali. Velmi vzdělané publikum a pravověrní fanoušci k tomu! Jindy zase bar rozdělil na dvě poloviny a jeho pravá část zpívala první složku refrénu, ta druhá zase něco úplně jiného. Stačilo jen vnímat jeho dirigování a soustředit se na hudbu a jací jsme to byli najednou zpěváci. :) Ani se nemůže člověk divit, že při takových hlasových exhibicích jste mrazení cítili po celém těle a přáli jste si jen jedno... Aby už nikdy neskončilo a také aby se na sebe lidi na ulicích usmívali úplně stejně jako tady. Tohle byl zkrátka jiný svět - každý v něm jen zářil, měl dobrou náladu, starosti zapomněl před vchodem a nechal se těmi deseti ovládat jako loutka. Jak už to tak chodí, ani v případě vystoupení této party nebyla nouze o sóla. Ať už se jednalo o bicí exhibici v podání stařičkého, avšak stále vitálního Richarda Baileyho, který za svůj život stihl spolupracovat s Brianem Enem počínaje a Bobem Marleym konče, nebo v případě stejně energického klávesisty. Ten si v jednu chvíli ze svých pěti klaviatur, které měl k dispozici, vybral ty nejstarší dřevěné a místo toho, aby hrál na černobílé klávesy, špičkami prstů a dlaněmi vykouzlil poklepáváním na horní část rozkolísané sólo, které přímo bralo dech.

Chcete přídavek? Malý moment, jen se převléknu...

Na to peklo, které způsobí symbióza oné rafinované klávesové linky spolu s těmi říznými dechy ve skladbě Always There jsem se vyloženě těšil! Přišlo to tak náhle a bez varování a hlasivky všech byly okamžitě v pohotovosti... Každý z těch tří vokalistů tu milou Jocelyn nahradil, každý z nich si urval nějakou část pro sebe. Do rytmu se vlnil úplně každý, ti na pódiu měli stále pusy od ucha k uchu a řádili jako pominutí. Normálně se tu před zraky všech rozdali. :) První loučení se uskutečnilo ve čtvrt na dvanáct, ale každému bylo jasné, že z takhle rozparáděného klubu by utíkal buď blázen nebo numizmatik... Vrátili se a zdálo se, že jim ta krátká pauza prospěla! Energie měli opět na rozdávání, Jean-Paul svou (z žáru reflektorů zcela promáčenou) košili vyměnil za jinou a když se po pětadvaceti minutách všichni seřadili z jedné strany pódia na druhou, mistr Maunick názorně dokázal, jak moc hudba lidi spojuje a jak v praxi vypadá ten "United Nation Of Incognito." Ke každému představenému jménu přidal i zemi původu, přičemž každého z nich jsme za jeho parádní výkon odměnili dlouhatánským potleskem! Po tom desátém však ještě nevzali nohy na ramena. Ze záznamu byla stylově puštěna One Love, všichni se objali kolem ramen a slavného Boba ve zpěvu doplňovali, načež se všem ještě jednou hluboce uklonili a Jean-Paul s neskrývaným dojetím z té vynikající atmosféry přislíbil, že se vrátí... A já bych mu to po absolvování téhle pestrobarevné show doopravdy věřil! Tohle bylo oslava hudby jako takové a každý z těch deseti šikulů svůj úkol zvládl na jedničku. Osobně lituji jen jedné jediné věci a to, že jsem se nikdy nenaučil hrát na žádný hudební nástroj. Přehrávat si repertoár právě téhle party je pro mě jen dalším z neuchopitelných snů...