Report z Hasta Banana Electro od Myclicka

Čtvrt na dvanáct? V Chateau jako v úle!

Že bývám v klubech první bez ohledu na to, zda mé hodinky ukazují deset, jedenáct či dokonce půlnoc, už jsem si za poslední dobu zvykl. První zkrátka nechce být nikdo a dělá pro to maximum. O to víc mě v klubu Chateau L´Enfer Rouge překvapila atmosféra už ve čtvrt na dvanáct, jen co jsem seběhl jedno patro pod úroveň chodníku. Toto místo v Jakubské ulici má jistou výhodu. Turisté bloudící centrem se k němu dostanou velmi snadno, rádi se zastaví na drink, aby dali svým nožkám na chvilku odpočinout, nezůstanou však u jednoho a pak už se jen o něco později skutálí níže a nechají se hudbou ovládat. Sedělo jich tu opravdu požehnaně! Podupávali si nohama a ti odvážnější z nich k obveselení své skupiny předvedli na parketu alespoň na chvilku nějaké ty taneční kreace... Tempo tu na střídačku udávali DJ Schwa, který je momentálně v pražských klubech častěji než doma u rodičů, a Murat Kilic, jehož jméno však na letáku k této noci uvedeno nebylo. Své místo měl až o den později rezervováno na House boatu U Bukanýra, proč si však nezahrát CDčka, než se na ně usadí prach a zezelenají jako kolečka salámu, již o den dříve, že?



"Já přece musím nejlépe vědět, co máš hrát... Já taky a já taky!"

Snědý Murat svůj turecký původ rozhodně nezapřel a za mixážním pultem už před půlnocí vyváděl, jako kdyby právě hrál pro pět tisíc lidí. Tleskal do rytmu, divoce se kroutil v bocích, gesty rukou dával jasně najevo, jak moc má své klenoty naposlouchané, ale mělo to jeden háček... Na parketu bylo v tomto čase maximálně pět tanečníků, ti ostatní přicházeli v pravidelných intervalech k DJskému pultu a na oba předskokany přes jejich silné odposlechy pokřikovali. Kroucení hlavou zprava doleva znamenalo jediné - nesplnitelné přání, protože nepředpokládám, že například skladba, kterou před časem vyrobil producent Sasse, byla tolik žádána... Zaplnění parketu však bránila ještě jedna věc - silné přesvícení bodovými reflektory, z nichž červená byla tou vůdčí barvou. Každý si tu připadal spíše jako při natáčení skrytou kamerou a bál se odvázat. Co s tím? Dvě věci bezpečně zaberou! Zvýšená hladina alkoholu v krvi a zamoření prostoru mlhou. S tím prvním si musí poradit každý sám ruku v ruce s momentálním stavem své peněženky, to druhé už ovlivňovali oba hrající DJs s pomocí onoho kouzelného bílého tlačítka. Zajímá vás aktuální stav mlhy v tomto klubu? Velmi těžká! :)



Tak až Depešáci to roztančili...

Na programu této noci, i když název příliš neodpovídal, byl protentokrát minimal house. A přesto, že se ze všech čtyř rohů stropu nad parketem dral dolů ten čistý zvuk plný cinkání, šelestění, šustění, praskání, syčení, vrzání a vrčení, s těmi podél parketu to nedělalo až na výjimky vůbec nic. Tady pomůže už jen nějaká hitovka, ale ruku na srdce, kolik jich sebou milovníci tohoto stylu asi tak nosí? Inu jedna by se přeci jen našla! Depeche Mode zaberou vždy a všude a to i v případě "moderního" remixu od Stephana Bodzina a Olivera Huntemanna ke skladbě Everything Counts. Teď už si je jen udržet, aby si nešli zpátky dřepnout... Další hitovka? Kdepak! Schwa přihodil následně o něco zadumanější věc a parket dle očekávání opět maličko prořídl. Jako správný obchodník zařazoval do setu tento Čecho-australan také muziku z katalogu svého vydavatelství Beef Records a nakonec se to přeci jen podařilo. Parket se oběma hráčům v půl jedné konečně zaplnil a bylo znát, že osazenstvo se opravdu baví. O půl hodiny později už se na stanovišti, na němž se překvapivě oproti jiným dnům vyhřívaly dva CD přehrávače Pioneer CDJ 1000 a šestistovka od stejné značky coby mixpult, objevil charismatický Deepchild. Ozvaly se první ovace tohoto večera a atmosféra byla právě připravena k zakrojení... Když to nepokazí, mohlo by se to strhnout ve slušný mejdan!



"Dáme ti jen hodinku a pak si zase půjdeme sednout... OK?"

Namíchal na Muratovo poslední CD a už od prvních vteřin bylo zřejmé, že jeho hra bude o poznání temnější a s touhou po experimentování. Žádné hitové ambice, žádné podbízení se - hodně odvážný nástup! Že má v oblibě Justina Martina, dokázal Rick během setu dvakrát. Poprvé v případě starší The Fugitive, podruhé v podobě jeho remixu skladby Magnificent pro projekt Iz & Diz. Laser olízl i dalšího Olivera Huntemanna a také do Detroitu jsme se podívali zásluhou Poor People Must Work od projektu Rhythm & Sound, kterou přemíchal Carl Craig. Bohužel před druhou hodinou ranní tu zelí na parketu šlapalo pouhých šest vytrvalců... Vypadalo to bídně a možná, že až příliš pozdě si ono vyhnání lidí Rick uvědomil, když sáhl po o něco stravitelnějších, vzdušnějších a hlavně zpívaných peckách. Mezi tou druhou a třetí hodinou tak v CD playerech protočil například Jimpsterovu A Love Like This s výtečnou vokalistkou Diamondancer či zamířil do Německa za značkou Get Physical a my mohli zavzpomínat na podařenou Deer In The Headlights od Chelonis R. Jonese. Pozdě! Ty v sále už zkrátka z pohodlných sedaček zvednout nedokázal, přestože osvětlení už konečně o něco potemnělo a mlha zaplnila každičký centimetr klubu. Přitom set byl namíchán opravdu bezchybně, velmi citlivě, měl vývoj, nepostrádal na zajímavosti, jen byl zřejmě vyráběn ve špatnou dobu na špatném místě. Ti před ním chtěli něco úplně jiného a dávali to zřetelně najevo.



Tanec až na poslední chvíli: divoký tanec pro fanoušky dvojice WeKi.

Vypadalo to už opravdu zoufale, když si rezidentní dvojka WeKi s hostem z Austrálie měnila sluchátkového jacka... U levého CD playeru z pohledu diváka teď rovnal rychlosti DJ Wega, u pravého Kim Pixa. Zpočátku se ještě oba stylově přizpůsobili tomu, co na parket vhazoval Deepchild, ovšem čtvrt hodinky nato to vzali za jiný konec. Už jejich vlastní Beep Doctor, která se aktuálně objevila v katalogu Beef Records, přidala na údernosti a hutné spodky i ostré efekty náhle přivábily ze všech koutů, co jich jen klub v samém centru Prahy má, staronové tanečníky. Souběžně s jejich příchodem se sálem rozlehl z plných plic vzrušený jekot, všichni měli náhle ruce nad hlavou, pusy od ucha k uchu a zřejmě i kvanta energie na rozdávání. Divoký rej právě začal! Oba chlapci hojně efektovali, hlavně Kim gesty lidi provokoval k novému křepčení a hysterickému povyku - oni tady zkrátka byli doma a tak jim to s fanoušky na parketu opravdu šlo. Zazněla tu i aktuální hymna Open Your Mind pro Summer Of Love, která mě ovšem před časem nezaujala ani zvukově, ba ani poměrně odfláknutým videoklipem, nicméně ti tančící ji poznali bezpečně a jak se zdálo, radost z ní měli velikou. Milovníci electro rejstříků si tak přišli na své až v samotném závěru této noci a vše, co vrčelo a skřípalo, tu šlo na dračku. Ať už to byla vlastní tvorba tohoto projektu, tak jejich oblíbené postahované tituly.

Je vlastně ta jejich hudba určena pro nás?

Bylo mi smutno, když jsem se v půl páté ráno loudal k domovu... Pořád si stěžujeme, že k nám jezdí ty samé hvězdy, pořád si stěžujeme, že na opravdovou špičku produkční klubů ani promotéři festivalů se stavem svých peněženek nedosáhnou. Ale jsou tu vlastně na tu novou hudbu, která hýbe zahraničními parkety, návštěvníci našich klubů připraveni? Nebo se snad měla akce se dvěma a půl Australany konat na úplně jiném místě i přesto, že si tamní sound system s touto náročnější muzikou rozumí? Doufejme, že čas na všechny tyto otázky odpoví. Osobně si páteční noc nemohu vynachválit a pokud bych měl hledat nedostatky, tak kromě zbytečně ostrého osvětlení bych přeci jen ještě jeden našel. Snad za to mohl její název, ale na úžasné ovoce s tou sladkou dužinou jsem během večera dostal chuť několikrát. A kde nic tu nic! Tak jsem si v sobotu odpoledne udělal neplánované banánové hody a teď už jsem opravdu spokojen a nasycen... A to nejen hudebně. :)