Report z koncertu Nine Inch Nails od Myclicka

Černočernou tramvají hurá za překupníky!

Že mířím ve správný čas na správné místo jsem si ověřil už krátce před osmou hodinou v tramvaji s tím nechvalně známým číslem 22. Černá všude kam se podíváš! Dle očekávání... Ti pravověrní fanoušci měli navíc na svých tričkách to umělecké a přitom tolik jednoduché logo, které má šmrnc i po tolika letech - určité symboly zkrátka nestárnou. Polovina lidí vystoupila na zastávce Slavia, druhá až na Kubánském náměstí. Počasí se od odpoledne umoudřilo, takže i krátká procházka přicházela vhod a těch natěšených se před Zimní stadion Eden sbíhalo opravdu hodně a ze všech stran. To první oslovení z davu přišlo tak náhle... Ledvinka vpředu, barevné kraťasy, líně převalovaná žvýkačka putovala zprava doleva, k tomu světácký pohled a v pravidelných intervalech vyštěkávaná otázka: „Lístek? Nepotřebujete lístek?“ Jako před Tuzexem pár roků zpátky. Jen doba je jiná a také lidský chtíč se mění. Aktuální stav na Vršovické burze? Osm stovek! Byli tři a poměrně úspěšní – za tu půlhodinku, kterou jsem před stadiónem strávil, prodali těch tvrdých podlouhlých papírků požehnaně!



Pondělí třináctého, devět hodin večer a najednou každý potřebuje hřebíky...

Čekání jsem si krátil poslechem The Dandy Warhols, té předskakující party z Oregonu, a upřímně litoval, že nemohu být uvnitř a užít si je hezky tváří v tvář. Soudě alespoň podle toho, co se linulo ven, mohla to být fajn rozehřívačka před hudební bouří, která byla takřka na dohled. Jak moc publikum nažhavili, jsem mohl posoudit až ve tři čtvrtě na devět, kdy má pravá noha vkročila do vršovického svatostánku, přičemž při pohledu dolů se mi málem zastavil dech... Sem už se snad vejdu jen já a dalších padesát šťastlivců – víc už ani blecha! Při takové koncentraci lidí na jednom místě se situace stále opakuje: vydýchaný vzduch, vysoká teplota, fronta na improvizované bary a také vypátraní toalet bylo nadlidským úkolem... Ostatně není divu - něco jiného je, když se po ledě prohání dvanáct hráčů a něco jiného, když kluziště zaplní do posledního centimetru fanoušci legendární skupiny. Přesto jsem si na ochozech kousek od střídačky dokázal najít vyvýšenou pozorovatelnu s hektolitry zvenku proudícího čerstvého vzduchu a teď už jen trpělivě vyčkával, až budou na pódiu dokončeny poslední úpravy. Ty samozřejmě zvyšovaly nervozitu, ovšem zároveň byly nutné, aby ti nejžádanější neklopýtali po zapomenutých kabelech a dalších pastích.



Třináct let doufání aneb to je on a má sebou nové hráče!

První vzrušený jekot se ozval přesně o deváté. Špatný tip! Světla potemněla až o deset minut později a v prvních řadách se okamžitě objevil les vztyčených tleskajících rukou. Pětice muzikantů ve stylově tmavém ošacení zaujala svá dopředu domluvená místa s jedním jediným cílem. Pořádně se do toho opřít a to nejlépe ihned! Na pódiu to v tento okamžik (tedy těsně předtím, než spolu dva ze členů začali hrát Škatulata, hejbejte se!) vypadalo následovně: bubeník Josh Freese měl svou aparaturu rozbalenu vzadu v levé části pódia. Elektronické vymoženosti, které i v té tmě prozrazovaly na dálku diody jednotlivých racků, plus klávesy po jeho pravici obsluhoval Ital už od pohledu - Alessandro Cortini. Basák této formace, tedy Jeordie White si “vybral” místo zcela vpředu na levé straně pódia, tedy hned vedle svého osobního podavače těch dlouhokrkých nástrojů, přičemž na opačné straně uchopil kytaru Aaron Wright North. A přesně uprostřed? Hádejte. :) Jediný člen tohoto uskupení, který pod oním zmíněným logem tvoří téměř dvacet let. Dámy a pánové - Trent Reznor! S Hyperpower! zbrusu nové album Year Zero začíná a tak se tohle vznešené intro samozřejmě nabízelo k užití i jako otvírák pro vzácný večer. Už v tento okamžik mě zaskočilo to nebývalé přijetí, kterým fanoušci tuhle pětku na pódiu odměnili... Oni je prostě milují a ani za třináct let na ně nezapomněli! Ale co bude teď?



Ukecaný zrovna nebyl, ale rozeřvaný pořádně!

Podbízivá a o přízeň publika škemrající hláška typu: „Achoj Praha! We Are The Nine Inch Nails“? Nic takového... To se k Trentovi a k jeho kumpánům příliš nehodí! Takže ti dva po stranách hezky udeřili do strun, velmi přesný bubeník jim udal rytmus a bez zbytečného představování se jsme okamžitě uháněli v nabitém programu dále. Už takhle s předstihem lomcoval frontman ve slušivé kamizolce zuřivě se stojanem mikrofonu a z plných plic hulákal, načež stejně jako na albu Pretty Hate Machine ukázal ve třetí Sin, jak se zároveň s krátkou vyhrávkou na piano umí i na chvilku rozněžnit. Ale jen na chvilku. :) Jeho svalnaté paže si stojan poměrně oblíbily a on kázal a kázal a ještě do rytmu klepal tamburínou. Přesto po něm jeho pověst bouřliváka aktuálně převzal o čtrnáct let mladší kytarista Aaron. Ten tu řádil natolik, že se asi po půlhodině svého pobíhání sem a tam náhle propadl z pódia přímo mezi lidi, přičemž to opravdu nevypadalo na plánovanou kulturní vložku. :) Fanoušci ho však velmi rádi vrátili tam, odkud přišel. Opravdu jen zcela výjimečně se charismatický frontman do show nezapojil, každopádně vokální vsuvka Jeordieho s Aaronem, v níž mohli se zpěvákem AC/DC směle soutěžit, tam se bez svého šéfa opravdu obešli. Že je Trent Reznor po právu označován za multiinstrumentalistu, to dokázal během tohoto koncertu hravě. Tamburínou počínaje (přičemž obě dvě v průběhu koncertu putovaly jako dárky do davu), přes kytaru až po klávesové preludování. Jednoduše měl energetických zásob plné hrsti a aby stál za mikrofonem jen jako solný sloup nebo kůl v plotě? To po něm nechtějte, prosím pěkně...



Pár chytrých proužků a člověk je hned obětí magie.

Každý centimetr pódia byl neustále bombardován obrovským množstvím reflektorů, jejichž barvy byly přímo za pochodu citlivě míchány. V mlžném oparu tu například za chodu vznikala z červené a žluté oranžová skoro jako ze štětce malíře, v pozadí zase problikávaly do rytmu světelné obdélníky, ovšem ta nejhezčí pastva pro oči, ta byla pro těch několika tisícovek lidí v sále připravena po skladbě Gave Up z EPčka Broken. Ze stropu se náhle spustilo dolů ono množství navázaných stříbrných vodivých proužků, jež jsou stále častěji v kurzu a které jsem u nás vůbec poprvé zaregistroval v souvislosti s turné Pop Mart irských U2. Díky nim pak promítaná projekce působila velmi plasticky a jak se zdá, stále je s tímto výdobytkem moderní technologie co vymýšlet. Trojice muzikantů si tak v příjemně uvolněné Me, I´m Not mohla zahrát na poněkud živější Kraftwerk s pulzujícími a na hudbu reagujícími světly za zády jednotlivých členů. Zda basák zrovna prováděl přímo na místě update stránek, Trent vyřizoval po mailu další hrací termíny a kytarista si přidával nové přátele v síti MySpace, to vám nepovím... Každopádně se tahle parodie opravdu povedla. Jindy tohle trio využilo kouzelné proužky k věrným mřížím vězení nebo téměř ke zmizení z pódia. To když stáli naopak za nimi a do zrnění (znáte z televize!) na nich nechali jen probleskovat své obličeje. Odehrála se na nich však také nejexperimentálnější vsuvka celého vystoupení, to když obraz komunikoval s ostrými, tříštivými a deformovanými pazvuky, které se linuly z reproduktorů. Pokud by se snad Aphex Twin nacházel v sále, věřím, že by si vysloužili pochvalu...



Tak a co zdemolujeme tentokrát?

Po každé skladbě se hokejovou halou rozléhaly bouřlivé ovace, nicméně Trent toho příliš nenamluvil. Jeho osobní vyznání fanouškům v samotném závěru vystoupení však znělo natolik přesvědčivě, že v ten okamžik muselo zahřát u srdce úplně každého. Zkrátka profík každým coulem! Tahle show jela jako rozjetý vlak, měla spád, obešla se bez dlouhých průtahů, ale nikdo vlastně netušil, kdy tenhle výlet mimo realitu vlastně skončí. Finále s ostrými stroboskopy patřilo nakonec skladbě Hurt těsně před jedenáctou hodinou! Jen s jedním jsem si v tu chvíli lámal hlavu... Zahraje si ještě kytarista s nimi nebo se předčasně uklidí do šatny bez rozloučení? V předchozí (i fanoušky) skandované Head Like A Hole se totiž Aaron opravdu činil. Nejdříve někam daleko za sebe odhodil stojan mikrofonu a o pár minut později už svým nástrojem mlátil o zem hlava nehlava. Bouřliví jsou stále, pouze role si přerozdělili – Trent byl totiž tentokrát jako beránek!



Kolik alb ještě? A kolik koncertů?

S posledními tóny se rozzářilo nad lesem rukou také ono obrovské zmiňované logo, které tuhle kapelu věrně provází a čeští i zahraniční fandové zatleskali naposledy. Osvětlení haly se totiž ke slovu dostalo vzápětí a ti z kotle mohli konečně na vzduch. Teplotu srovnatelnou s tou v pekle si Trent Reznor zřejmě uvědomoval a aby snad o své fandy nepřišel, zásoboval je z pódia velmi často zásobou vody v lahvích, která jistě přišla k duhu. Mám ovšem takový pocit, že vedro bylo patrně to poslední, co během sto deseti minut vydařeného koncertu ti pod pódiem řešili. Třináct let na něho trpělivě čekali a ten třináctý rok to vyšlo. Že by začalo být tohle číslo konečně šťastným? Vždyť i třináctého se tohle vystoupení vlastně konalo! Snad jen jedno bych si přál... Aby se za námi vypravili znovu a aby to bylo dříve, než v roce 2020. Také hezké numero, ovšem tak dlouho čekat nechceme. Nebo?

myclick

foto: Tomáš Martinek r2-d2@tomasmartinek.cz

Videoklip ke zmiňované živé verzi skladby Me, I´m Not najdete zde: