Report z párty ZEN v klubu Roxy od Myclicka

Je libo trochu klasiky? A nebo snad už zase párty?

Troufnu si říci, že tu cestu z východu metra Náměstí republiky do klubu Roxy bych dneska našel i s černými brýlemi na nose a s bílou hůlkou v pravé ruce... Ale zkoušet to nebudu, oči jsem měl naopak na stopkách a tak mi neušlo ani preludování klavíristy pro osazenstvo hotelu Paříž, které se právě za sklem ládovalo pozdní večeří. Ruce mu tak elegantně klouzaly po bílých a černých klapkách tohoto obrovského nástroje... Jaká sonáta byla na programu večera, to vám nepovím, nebyl jsem ubytován. A hlavně - já pospíchal hned za třemi producenty, kterým prsty po bílých a černých klapkách kloužou stejně elegantně. Jen je pak výsledek mnohem více syntetický. Kostelní zvony právě odbíjely jedenáctou a od vchodu populárního pražského klubu se vinula fronta. Že by posledních pár opozdilců chtělo využít zvýhodněné vstupné a své ušetřené peníze tu o něco později propít? Tak ne, angličtina tu byla v přesile a tak zřejmě celý autobus cizinců vyrazil za nočním životem právě sem! :) Na druhou stranu lístek s číslem 92, který jsem vyfasoval v šatně výměnou za své svršky, znamenal jediné - sám tu tedy rozhodně nebudu. Ve srovnání s Elektrou, která se na stejném místě odehrála minulý pátek, se mi při pohledu z balkónu málem zastavil dech a zatočila hlava...



DJ Roman Rai

Mohl by Roman zahrát tu další písničku od Zdenky Martinovi?

Prvních pět tanečníků už náležitě využívalo toho obrovského parketu pro trénink nově naučených kroků před domácím zrcadlem a tanečním mistrem byl tentokrát Roman Rai. Ten tady určoval, co se zde bude hrát, přičemž zvukové zázemí klubu jeho modliteb vyslyšelo a ochotně mu vycházelo vstříc. Ten plný a čistý zvuk se hrnul shora i zespod až k šatně a po cestě vůbec nikoho nešetřil... Není radno zdržovati se v prostoru pro DJe, uvědomil jsem si v okamžiku, kdy mě ta slečna oslovila. A já dostal úkol! :) Vyřídit panu DJovi, aby oznámil, že ta písnička, kterou bude hrát právě teď, tak ta je od Zdenky pro Martina k narozeninám! A myslela to smrtelně vážně, ba ani koutek nezacukal. No věřili byste tomu? Píše se rok 2007, dobrých patnáct let už ti naši hráči spojují jednotlivé skladby do nekonečných setů bez žoviálních průpovídek a ona má takovéhle pošetilé nápady? Ubezpečil jsem ji, že pokud ta její kabelka neskrývá také mikrofon, tak v ten okamžik pro ni pan DJ nemůže udělat opravdu vůbec nic... Pevně věřím, že Martin byl spokojen i tak - Roman se činil a hrál tak nějak pro všechny. Nejen pro Martina. :) Na jedenáctou hodinu nic násilného, nic zádumčivého. Příjemné na poslech, s inovátorskými postupy, k tomu tu hrály zasněné plochy prim a lidské hlasy to výsledné aroma ještě více zjemňovaly.



Róisín Murphy na ZENu? A proč vlastně ne...

Jeho hra byla přijata a každých pět minut se návštěvnická obec rozrostla. Tak ještě tak třicet kusů a pak už jim ze svého stupínku začal tradičně kynout do rytmu. Fungovalo to, ovšem ta největší vlna emocí se zdvihla okolo půlnoci. Zčásti za to mohl ten svazek paprsků barevného laseru, který na balkón z jednotlivých bodů vykreslil ono slůvko ZEN, zčásti skladba Overpowered od Róisín Murphy. Vypadalo to, že 2. listopad, kdy ji bývalá vokalistka kapely Moloko na stejném místě zazpívá živě, mají už všichni ve svých diářích zakroužkován. Hezký pohled to byl - zasněné výrazy ve tvářích, rty některých odříkávaly poslušně ta její slůvka... Tak přeci! Určitých změn s odstupem dvou a půl let tahle párty doznala. Kromě té viditelné na první pohled, tedy účasti Michaela Buriana na každém dílu, by se tehdy takováhle popina, přestože byla zabalena do slušivého kabátku, určitě nehrála. Na druhou stranu vadila snad někomu? Právě naopak! Pod palbou reflektorů ty rozzářené tvářičky jasně říkaly, jak moc na ni všichni čekali a jak se první z rezidentů trefil.



Tak na Elektru tuhle hromádku a na ZEN zase hromádku, co je támhle...

Ten, kdo byl o týden dříve na zmíněné noci Elektra, by ho se zavřenýma očima rozhodně nepoznal! Řeč je o Airtovi, který má už nějakou dobu každou třetí sobotu v měsíci ve svých hracích termínech vyhrazenu pro chillout této noci. Stejně jako jeho kolegyně Lillou. Marek však není pouze náruživým elektrikářem, který upřeně sleduje odběr stejnosměrného a střídavého proudu na labelech celého světa. Jeho hudební rozhled je stejně tak široký jako jeho sbírka, která připomíná jedno velké lahůdkářství. Trumpetové vyhrávky, táhlé snivé plochy, tempo spíše k posezení, jemně nalomená rytmika, to vše tu bylo k poslechu včetně hypnotické skladby Aura od Motorcity Soul v remixu Jimpstera. Chvíli hladil, chvíli útočil na vaši psychiku, ale co je ze všeho nejdůležitější? Rozhodně nenudil... A ještě uměl přemluvit i pár jedinců k tanečkům. Tedy s rovnými beaty v prostředí chilloutu takřka nadlidský úkol. :( Na minutu přesně došlo v jednu hodinu ke střídání stráží a Roman Rai byl po svém tříhodinovém výkonu nahrazen holandským hostem, aby stihl ještě svou druhou směnu v ostravském Fabricu.



DJ Eelke Kleijn

"Utište se trochu, já vám něco pustím..."

Eelke Kleijn byl přitom na pódiu přítomen už celé dvě hodinky předtím. Zřejmě proto, aby patřičně nasál atmosféru, nesáhl mimo mísu a přizpůsobil se "potřebám" českého publika. Zvládne to, když nemá ještě takové renomé jako třeba Nick Warren, Hernán Cattáneo nebo Omid 16B, kteří se na stejném místě bouřlivého přijetí už dočkali? Uvidíme, uslyšíme... Stejně jako Roman, také on využil oba gramofony pouze pro lampičku, protože jenom CDčka tu byla na nočním pořádku. Zatímco jindy se po láhvi vodky jenom zapráší, holandský mladík dával přednost banánům a minerálce, působil soustředěným dojmem a neměl v sobě žádné exhibicionistické sklony spojené s máváním do publika. Zkrátka si jen hrál svůj oblíbený materiál, ať už to byly jeho vlastní tracky či věci od jiných, bez chybičky je spojoval do sebe a zároveň po očku pozoroval parket, který se vlnil do rytmu. Své emoce neodkrýval a tak mu to parket také vracel jako bumerang. Žádný vzrušený jekot, žádný ostrý hvizd, žádné tleskání a skákání do vzduchu. Oni jen jednoduše tančili, tak jak on pískal a příliš u toho nevyváděli. A Eelke? Přímo pod rukama mu vznikal dlouhý sen plný romantiky a něhy, o který se rád dělil a rád ho také vyprávěl na potkání... Tak takhle jsem znal zaměření ZENu já a on do té původní myšlenky mezi ty ostatní šikuly krásně zapadal.



DJ Michael Burian

Král večera? Michael Burian! Oni ho chtějí, oni ho milují...

Kromě zmíněného laseru, který byl umístěn vysoko nad pódiem a vytvářel tu pro parket pestrobarevné tunely a ostré vrtule, tady projekcí vládlo duo 000333 + NoM. Koláže barev a hra s detaily, to byly jejich tajné zbraně, které Eelkemu ten kontakt s publikem pomohly udržet. Bylo zkrátka na co koukat! Ovšem kromě velkého nápisu v tom krásném fontu, který byl připevněn na lešenářské konstrukci, se návštěvníci klubu museli obejít bez dekorací. Ty tentokrát nikdo nevyrobil a nepověsil. Škoda. :( Deset minut před třetí hodinou se na pódiu objevil třetí host tohoto večera - Michael Burian, následován tradičně svým parťákem Thorstenem. Společnými silami rozbalili Eelkemu za zády notebook a malé klávesy, tedy v současné době aktuální nádobíčko pro Michaelovu hru. Tak teď ještě notebook na levý gramofon, klávesy na pravý, nastartovat Ableton a už je vše připraveno! Následovala domluva s hlavní hvězdou večera, jeho poslední track dojel do konce, pak krátký potlesk od nástupce a najednou se stalo něco neuvěřitelného. Michael okamžitě přiložil pod kotel, na pódium přispěchalo dalších třicet lidí, pod ním to ožilo, ozval se mohutný pokřik a ti dole začali skákat do vzduchu na muziku, s níž by si neuřízl ostudu ani na jiném večírku tohoto klubu - Ultima. Každý tu tancoval tak, jako kdyby to mělo být historicky naposledy a zbytek života už měl strávit jen na invalidním vozíku. Poněkud průhledné gradace nikomu nevadily a každou změnu následovaly oslavné ovace.



Potřebujeme je tady vlastně?

Tak takhle to je... Silně mi to připomínalo přivítání DJe Loutky po vynikajícím vystoupení Iana Pooleyho na březnové párty Human Traffix, na jehož set se ovšem valná většina lidí v sále vyloženě nudila. Tak potřebujeme my vlastně ty zahraniční hvězdy s nemalými honoráři a letenkami, když někdy stačí zaplatit taxík z druhého konce Prahy? Na právě servírovanou muziku jsem ovšem připraven nebyl a tak jsem se tak nějak po anglicku vytratil do chilloutu a ještě chvilku trávil tento večer se setem DJane Lillou. Tu před časem očaroval minimal house a tak není ani divu, že právě v objetí tohoto tajuplného stylu, který tolik hýbe světem a stále u nás zůstává spíše nepochopen, jsme se také teď a tady nacházeli. Ve čtvrt na pět však Jana sbalila krám, poslední CD dohrálo a signál byl právě vyslán - hurá k domovu! Přesto jsem neodolal a ještě chvilku pozoroval tentokrát VJe Quarka při jeho střihačském umění a klub opustil v půl páté, tedy v okamžiku, kdy to zde tepalo jako na srazu milovníků kovadlin...

Bude mít odteď každý DJ svého bodyguarda?

Hezky si to v Roxy načasovali... Jen co se album Naturally Artificial vylouplo na denní světlo, my jsme měli tu čest, setkat se se samotným autorem. A stejně jako krásná tahle deska je, stejně krásná byla muzika, kterou v sobotu v tomto klubu ten talentovaný mladík prezentoval. Pokud se řadíte mezi snílky, pak jste si přišli na své - on to prostě umí. Pokud máte v sobě naopak tolik energie, že si s ní neumíte poradit a jediný lék je vyskákat ji, pak jste si museli počkat do třetí hodiny ranní. Co víc si přát, když obě dvě skupiny byly v sobotu ukojeny? Jen s jednou věcí z příjemně zaplněné Roxy jsem si cestou domů však lámal hlavu. Opravdu je normální, aby celé dvě hodiny kryl Michaelova záda jeden ze členů ochranky klubu? Neměl by mít DJ k lidem, pro které hraje a kteří za ním do klubu chodí, tak nějak blíž? Ve srovnání se zahraničním hostem, který dorazil úplně sám a po celý večer se obešel bez nějakého zvláštního servisu, působilo tohle gesto přinejmenším podivně...

foto: Palji (Palji.net) palji@zoznam.sk