Report z Midnight Sun Sessions od Myclicka

Neděle 18. listopadu: Nohama v Praze, myšlenkami tam daleko na severu

Někdo jezdí k moři, labužnicky nastavuje své tělo slunečním paprskům, pak ho chladí ve slané vodě, těm druhým zima vůbec nevadí a tak sbalí krosnu a vydají se za severskou přírodou, tamním obyvatelstvem a jejich drsným životem. Volba je jenom na vás a zbrusu nový projekt Midnight Sun Sessions by vaše rozhodování mohl usnadnit. Vzdělávat se můžete průběžně... Jednou za 14 dnů naladíte v neděli v 18:00 stejnojmenný pořad na Radiu 1, jenž se věnuje severské muzice, severským filmům i severským knížkám. Výstava fotografií Petry Doležalové pod názvem Doteky Severu probíhá zase v prostoru Paláce Akropolis od 10. listopadu do konce měsíce. A právě koncem měsíce by se mělo na pultech obchodů také vyhřívat promrzlé DVD Heima, které vám pod režisérským dohledem Deana DeBloise o životě na severu ledacos prozradí. Zda k jeho sledování sáhnete po lahvi vodky Finlandia, která se na tomto projektu výrazně podílí, či horkou vodou zalijete nějaký voňavý čaj, to už je jenom a jenom na vás...

Zima na plátně, zima v sále – tak to má být!

Osobně jsem dal v neděli přednost kávě, u vchodu zdvořile odmítl panáka s příchutí grepu a už se nemohl dočkat české premiéry tohoto snímku. Šatna prozatím ještě otevřena nebyla, což organizátorům zahrálo paradoxně do karet. Tak krutá zima jako na Islandu sice v sále nevládla, nicméně jen tak v tričku byste si tu hodinku a něco určitě neužili. Opravdu věrná iluze... Stejně jako dalších sto devadesát devět nedočkavců, kteří na místo dorazili těsně před osmnáctou hodinou, jsem se usadil na dřevěnou židličku a trpělivě vyčkával. Na pódiu už měli naši staří známí z Norska rozmístěnu svou aparaturu, zdálo se, že zvukovka proběhla přesně podle plánu, pět minut před čtvrt na sedm nad námi světla pohasla a na plátně za a nad nástroji se počal odvíjet příběh spojený s koncertním turné Sigur Rós po jejich domovském ostrově. Předpokládám, že také nesnášíte, když vám někdo dopředu prozradí děj filmu, takže pokud se na shlédnutí tohoto snímku těšíte, nebudu vám to kazit a zmíním v kostce jen pár podstatných faktů.

Island: čarokrásný ostrov, na němž tak nepříjemně bouchají dveře...

Na své si tu určitě přijdou skuteční fandové – nahrávání v tělocvičně, rozhovory se samotnými aktéry, představení těch tajuplných nástrojů, na nichž skladby vznikly a především záběry z koncertů, kde je úžasně zachycena atmosféra, která při nich vládla. Ten v Reykjavíku byl prý v jeho dějinách historicky největší, nechybí tu ovšem ani pohled na improvizovaná vystoupení na pastvinách obklopených horami. Na své si tedy přijdou i milovníci této krásné přírody s rozlehlými pláněmi a jezery, přičemž celkově se jedná o hodně citlivé dílko, které si v hlavě uložíte moc rádi. Špitání v sále, natož tlumené sdělování dojmů, to bylo věcí zcela nepatřičnou a opravdu výjimečnou. Každý civěl bez hlesu na plátno, nechal se unášet příběhem a jen přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby... Dokonalému vtažení do děje bránila jen jedna skutečnost – na toaletu, cigaretu či pro pivo se v průběhu promítání chtělo snad úplně každému, někomu i víckrát a to neustálé cvakání dveří v půlminutových intervalech nemělo s přírodou na Islandu společného vůbec nic. Nebo se jednalo o tolik emotivní snímek, že se to bez rozdýchání v zákulisí zkrátka neobešlo? Možná...

Před pár lety pro nikoho, teď bez nich nemůžou být...
 
Závěrečných titulků využili mnozí k odchodu do již funkční šatny, aby se zbavili svých přebytečných svršků a teď nezbývalo nic jiného, než vyčkat za zavřenými dveřmi na úklid hlavního sálu. Koncerty Ralph Myerz & The Jack Herren Band nejsou určeny pro sedící společnost, jak jsme se už několikrát mohli přesvědčit! :) Bylo to dlouhé čekání - přeci jen uklidit ty dvě stovky židlí dá zabrat a ve zbývajícím prostoru se už nedalo hýbat. Vysvobození přišlo pár minut po půl deváté a stejně jako v hlavním sále, také na balkóně opět praskaly švy. Ne tolik lidí jako při vystoupení Laurenta Garniera, ovšem o poznání více než při nedávném křtu EP Cold June kapely Alvik. V roce 2003 hráli v Roxy pro sto dvacet přihlížejících, předloni zazářili na Love Planet, pak vyprodali Abaton, teď se dočkali takovéto účasti a to i přesto, že pár měsíců zpátky bavili dav před jedním z pódií festivalu Semtex Culture. Jedním slovem success!

"Nedávejte mu do ruky vodu, má hroznou spotřebu!"

Technický rider se stále opakuje a zvukaři už ho mají jistě v malíku. V pravém rohu tedy bicí aparatura pro Tarjei Ströma, v tom levém perkuse pro Thomase Lönnheima, vzadu přímo ve středu má Erlend Sellevold, řečený též familiárně Ralph, zázemí pro své elektronické mazlíčky. Plátno, na němž jsme ještě před chvilkou sledovali osudy kapely Sigur Rós, teď překrývala plachta se jménem kapely, bylo krátce po tři čtvrtě na devět, intro už burácelo sálem a tady je máme - už sklízí první ovace a vítá je první pokřik. A to prosím pěkně ještě ani nezačali hrát! :) Registruji první změnu ve srovnání s předloňským koncertem – hraje s nimi jiný kytarista a je tu také nový basák. Tím lépe, bude to jistě záživnější a ještě zábavnější. Musí být! Thomas už zase stojí na perkusích a opět hecuje pod palbou ostrých reflektorů publikum. Tak to je on, takhle ho známe – vlastně ne, vždyť jeho vlasy jsou nezvykle suché. Ne na dlouho – po pár písničkách bere do ruky první láhev vody. Půlkou svůj rozčepýřený účes polévá, půlku lije do sebe, aby následně obsah úst prskal tradičně do výšky. Ani Tarjei, který je za bicími přesný jako norské hodinky, pozadu nezůstává a také on se musí trochu smočit. Je to právě on, kdo vzápětí zavzpomíná do mikrofonu na začátky, když poprvé hráli v Roxy jen pro pár zvědavců a jak ho ve srovnání s tím potěšila ta dnešní účast stejně jako atmosféra na Semtex Culture. Znělo to od srdce a poděkováni agentuře D Smack U Promotion, která se o jejich návštěvu už tolikrát zasloužila, bylo tak nějak na místě!

Novinka pro rok 2007? Ralph už si po bříšku nekreslí...

Už během několika minut kapela z města Bergen jasně dokázala, v čem tkví její síla. Samozřejmě v jednoduchosti! Ať už se jednalo o Casino, Think Twice, výbušnou Vendetta nebo onu snivou baladu Nikita, pokaždé jste si toho všimli – co nejjednodušší melodie, basová linka musela být povinně "groovy", činely se prakticky nedostaly do vodorovné polohy, jak do nich Thomas holýma rukama neustále mlátil a pod pódiem i na balkónech to žilo a do rytmu se svíjel úplně každý. A když se svíjel málo, stačilo, aby Thomas přiběhl na kraj pódia nebo se vztyčil na perkusích, zřetelně ukázal, jak mají lidi reagovat a co od nich přesně očekává a v tu ránu byli jeho. Skákali přesně tak, jak on pískal! To, co by působilo u jiných formací poněkud křečovité a vynucované, u nich se na tohle divadélko každý těšil... Co na tom, že je stále stejné? Jen si zkuste stát tam nahoře a rozkazujte lidem, co mají dělat. Myslíte si, že vás budou poslouchat? Jeho poslouchali. Už poněkolikáté... A rádi! Vyvolení si za svůj výkon (a postřeh) odnesli domů paličky. Ralph však tentokrát zklamal. :( Ne, nezhubl - myslím, že jeho obrovitý pupek je pro kapelu poznávacím znamením. Obzvlášť, když ho vystrkuje místo toho, aby ho zbaběle schovával. :) Ztratil ovšem zřejmě černý fix a nebo dorazil až na poslední chvíli. Jisté je, že jeho bříško tentokrát pomalováno nebylo. Živené je zdá se stále dobře a tak také mohlo ideálně posloužit jako odpor, který mění svou charakteristiku.

Bez polibků by to nešlo!

V praxi to vypadalo tak, že "Ralph" popadl jednu ze svých mašinek, která simulovala zpětnou vazbu a její frekvence se měnila na základě toho, jak ji k pupku přibližoval či oddaloval. V závěru téhle bitvy člověka a stroje ji položil na pódium, klesl na všechny čtyři a nakonec ji pokořil vytrhnutím kabelu. Už trochu okoukaná vsuvka, ale podat ji umí opravdu náležitě. Prostor pro nové divadelní číslo se našel krátce po představovačce celého ansámblu, když bubeník Torjei umožnil novému basákovi střihnout si sólo. Následně mu přikryl hlavu bílým ručníkem a se stejným gestem, které používají iluzionisté pro odkrytí svého připraveného kouzla, v samotném finále tuto pokrývku hlavy konečně strhl a zase ho vysvobodil. V tracklistu nechyběla ani provokace pro všechny pouštěče (Ralpha nevyjímaje) pod názvem Kill The DJ, která se nachází na jejich poslední desce Sharp Knives & Loaded Guns a také tentokrát jsme se v závěru jejich show dočkali ze záznamu slavné Shout It Out Loud, kterou pokaždé vzdají hold svým idolům Kiss. Tak ještě pět vzdušných polibků a zmizeli v zákulisí. Vzhledem k obrovské vřavě, která každou minutu jejich show provázela, bylo snadné vytleskat si přídavek a v jednu chvíli to vypadalo, že bychom se mohli dočkat nečekaně i druhého! Hodinky ukazovaly pět minut před desátou a naděje ta prý umírá poslední. Hysterický řev, nekonečné plácání dlaněmi o sebe, ale nakonec se přemluvit nenechali - škoda...

Přijede Ralph příště sám?

Co vás v tomhle mrazivém počasí zahřeje víc? Láhev vodky Finlandia nebo divoký večírek, na němž s řádícím interpretem publikum komunikuje, k tomu vás oslepují světla a kvalitní zvuk útočí ze všech stran? Nemám možnost srovnávat, ale hudebně jsem byl ukojen a to i přesto, že jsem valnou část programu znal z dřívějška. Možná by neškodilo, když by se kapela vytasila s novým programem... Nebo ne, mám jiný nápad! Ralph Myerz má venku vlastní singl My Darling a v příštím roce by se mělo na pultech obchodů s muzikou objevit jeho sólové album. Co kdyby tentokrát dorazil bez svých kumpánů? Myslíte si, že by to byla nuda? Pokud by sebou přivezl i vokalistku Christine Sandtorv, která mu na zmíněném počinu zpívá a fanoušci Ralph Myerz & The Jack Herren Band ji bezpečně znají třeba ze skladby Think Twice, pak by se určitě o nudný koncert nejednalo. Tady bych si na srovnávání troufl. :) Nepředbíhejme však, na album si musíme ještě počkat. Stejně jako na pokračování dalších večírků se severskou muzikou pod hlavičkou Midnight Sun Sessions. V jednání jsou prý zatím Koop a Múm a to není zrovna málo, co říkáte? Držme palce!     

foto: Gonza gonza@techno.cz