Report z berlínského klubu WaterGate od Myclicka

Když si neumíte vybrat, zamiřte za hranice!

Už zase nastal čas, kdy mě ve víkendovém party listu nezaujalo vůbec nic, už zase mě to táhlo někam ven. Vždyť je to v dnešní době tak snadné... Zaměstnáte MySpace, projedete hrací kalendáře vašich oblíbenců, vyměníte koruny za eura, koupíte si lístek na vlak a je to. V den D už jen popadnete pas, plán konkrétního města, pro jistotu telefon, teple se obléknete a jen tak s prázdnýma rukama zamíříte na delší procházku po cizím městě, na jejímž konci na vás čeká kulturní zážitek. V Berlíně jste co by dup, respektive za čtyři a půl hodiny pokud vše pojede přesně podle jízdního řádu a už při výstupu na tamním hlavním nádraží zalapáte po dechu! Tohle, že je jen jedna ze zastávek na železniční trati? Vypadá to spíše na ohromný čtyřpatrový obchoďák s množstvím eskalátorů, prosklených výtahů a malých prodejen, v němž se vlaky neustále prohání sem a tam. Tak tady se architekt opravdu vyřádil! Tak ale kudy do klubu? Rovnou za nosem? Máte několik možností...

Berlin

"Wo ist der klub WaterGate, bitte?"

Osobně doporučuji vystoupit z S-Bahnu na zastávce Alexanderplatz, mrknout na tu 368 metrů vysokou televizní věž, pak si srovnat čas u hodin, které ukazují aktuální stav ve světových metropolích a pak hezky po svých vyrazit přímo na místo činu, ať z toho Berlína také něco máte. :) Ve Warschauer Straße se po krásném mostu přes řeku dostanete z bývalého východního bloku do toho západního a právě tam to s vámi poprvé cukne a rozhodně za to nemůže jen pád železné opony. Něco je jinak... Podle instrukcí měl být klub WaterGate právě zde, ovšem vůbec nic tomu nenasvědčuje! Tak co se děje? Nepropadejte panice a zeptejte se místních – ukáží vám dům, který vašim představám vůbec neodpovídá. Přesto jste tu správně, jak záhy zjistíte podle nalepených plakátů s programem, ovšem další stopu už nenajdete. Vchod tedy můžete spíše tušit, protože název podniku tak nějak chybí. Dříve než po půlnocí se však k tomuto místu nepřibližujte, tedy pokud vyloženě nechcete u řeky přešlapovat a třást se zimou jako osika. Získaný čas věnujte spíše k tomu, abyste si zjistili, jak se ráno dostanete zpět na ono zmíněné moderní nádraží. Věřte, že se vám tahle informace bude náramně hodit...

WaterGate

Disciplinování Němci vs. netrpěliví Češi a Slováci. Vůbec nic nového... :)

Prostor ožívá až deset minut před dvanáctou a rychle se tu tvoří fronta podle nepsaného hesla kdo dřív přijde, dříve bude odbaven... Ochranka klubu má vše pod kontrolou, dav se srocuje před kovovými zábranami a trpělivě čeká i přesto, že hodinky už ukazují čtvrt na jednu. Náhle vzduch pročísne slovenská pobídka a hned za ní míří další. V češtině! :) Tak vida, netrpěliví krajané si na M.A.N.D.Y. a Minilogue také udělali čas! Pár minut nato se konečně začíná pouštět dovnitř a ohřát se můžete až poté, co sáhnete pro dvanáct euro. Platí každý a velmi rád! :) Pak seběhněte o patro níže tak jako ostatní, tam také za pouhé jedno euro odložíte své svršky, za ně vyfasujete lísteček s číslem a teď u se sami bavte jak umíte! Přímo proti šatně se nachází sál, který by ti starší velikostí přirovnali k Industry 55, ti mladší ke klubu Resort a ti nejmladší k dnešnímu Bordo. Hned vpředu na vás čeká bohatě zásobený bar, za ním (stejně jako podél oken) pár sedaček k odpočinku. Ano, čtete správně: oken! Žádný černý závěs – ty velké prosklené tabule tu totiž nejsou náhodou. Umožňují vám pohled na řeku, která se šířkou podobá Vltavě a hned za ní je k vidění sídlo firmy Universal Music, na němž se v pravidelných intervalech střídají barvy neónu jejich obrovského loga. To se odráží ještě na klidné hladině stejně jako množství dalších světýlek pouličního osvětlení. Romantika jako na Bukanýru! Jen s tím rozdílem, že tohle místo se nachází na břehu, nikoli na vodě.

Nejdříve hezky do sklepa, až teprve pak na půdu!

V přední části místnosti najdete parket o velikosti 8x4 metry se čtyřmi reproduktory a devíti blikajícími světýlky nad hlavou. Muziku tu z CD přehrávačů protáčí blonďatá DJane Vivie Ann a jedná se přesně o tu muziku, která Německo tolik pobláznila a při níž si rozdovádění Češi ještě stále klepou na čelo. Minimal tu tedy příjemně tepal na parketu, zatímco mimo něj jste si zase mohli povídat. Nezůstalo však pouze u tohoto stylu a už po chvíli sem kanadská DJane propašovala zpívanou Love Sweet Sound od Groove Armada či pět let starou skladbu Miura od dvojky Metro Area. Věřte, že pasovaly bez toho, aniž by kostru tohoto setu porušily. Proč se striktně zasekávat na minimalu, když spojovat se dá do mixovaného dílka prakticky cokoliv? Jen mít cit, který ovšem blondýnce rozhodně nechyběl! První tanečníci nebo spíše tanečnice se před DJským pultem objevili zhruba hodinku po otevření klubu, tedy v okamžiku, kdy bylo toto patro již obstojně zaplněno. Tak hurá k baru, dokud to ještě jde, a pak hned o patro výše. Mají to zde chytře zařízené – nejdříve využijí suterén, teprve pak vám po hodince milostivě otevřou horní část, kam mohou proudit další příchozí... Colu tu pořídíte za dvě a půl euro, pokud dáte přednost něčemu ostřejšímu, tak Red Bull s vodkou vám tu vydají krátce poté, co přihodíte další čtyři. Tak ale teď rychle po schodech za další muzikou strmě vzhůru!

Vivie Ann

Když DJ hraje podle semaforu...

Stačí první krok do nového prostoru a rázem pookřejete... To kvůli tomuhle jste sem přijeli. Konečně! Velikostí stejný obdélník je vyřešen úplně jinak. O pravou zeď se po celé její délce opírají pohodlné kožené sedačky, ovšem parket je teď mnohonásobně větší a před zvukem už se nikam neschováte! Kdo si nezabere svůj plácek nyní, ten bude mít k ránu zřejmě problémy. Alespoň to tak vypadá, soudě podle rychlosti s jakou se před chvílí otevřená místnost plní. Aby ne – vždyť Sascha Funke hraje tak příjemně! Chvíli drsně, chvíli jemně, jeho hudba je příběh se vším všudy a vy si ho poslechnete rádi. Obzvlášť, když ho reproduktory prezentují tak věrně... Aby ten přepychový zvuk nebyl vinou DJe zkreslován jen proto, že milý zlatý hůře slyší a nenápadně zesiluje a zesiluje, přičemž sound systém se brání po svém, jeho odborné pracoviště skrývalo zajímavou krabičku. Právě ona mu barevně ukazovala, kolik decibelů na parket právě vhazuje. Zelená hodnota na množství diod upozorňovala, že vše je v naprostém pořádku, jakmile číslo povyskočilo do červených, musel svými potenciometry otočit mírně doleva.

Světla? Stroboskopy? Laser? Nevedeme!

Svůj set skládal Sascha dohromady z vinylů, přičemž na milovníky asfaltu se tady opravdu pamatovalo. Co byste říkali tomu, když byste si je vybírali ze šuplíku na kolejničkách, ne nepodobném tomu v psacím stole a následně si jimi takhle pohodlně listovali? Parádní zlepšovák! CD playery použil pan Funke snad jen dvakrát a jednalo se zřejmě jen o vlastní pecky, které se ještě vylisování nedočkaly. Přiznávám, že jeho set byl pro mě velkou neznámou, ty před sebou on ovšem bavil a první emoce se tak dostavily záhy. Výkřiky, tleskání, divoký taneční rej s předklony i záklony, to všechno tu bylo na nočním pořádku. Roztančenému sálu přitom nebývale svědčilo to přítmí... Žádný přesvícený parket, žádné lasery, žádné scany, ba ani stroboskopy, což ovšem neznamená, že by tu vládla jen černočerná tma. Jak na stropě, tak za DJem byl uprostřed sálu asi tři metry široký plastový pás, pod nímž se zřejmě skrývaly barevné diody s množstvím vypouklých skel, které ty rychlé záblesky zvětšovaly. S programovací jednotkou tak osvětlovač dotvářel úžasnou barevnou kompozici z rychlých střihů, že vám teď k pouhé radosti z hudby nechybělo vůbec nic...

Minilogue

Minilogue? Koncert pro čtyři ruce, dvě myši a jablečný orchestr!

Předání štafetového kolíku mohli všichni zaznamenat přesně ve tři hodiny. Minilogue tu měli zahrát live, ovšem Saschovi se v jeho prostoru nikdo nepletl, nikdo nic nepřepojoval, ani nedýchal za krk a vše vedlo po drátech do DJ pultu. Sebastian a Marcus teď svorně ze stupínku nad ním pozorovali na dálku drážky jeho poslední desky a v okamžiku, kdy se přenoska nacházela už v odpočinkovém prostředí, zazněly první tóny z jednoho notebooku. A v souvislosti s tím také první velmi hlasité ovace – zdá se, že úplně všichni tu na populární Švédy čekali! V praxi to teď vypadalo tak, že oba za svými příručními Macy klikali myškami, ovšem vlevo stojící Sebastian měl té práce přeci jen více... Obrovský mixážní pult s množstvím kanálů třímal totiž v otěžích právě on a pro efekt při každém pootočení korekcí zvedal ještě vysoko ruce, aby z toho ti na parketu také něco měli. Oba se samozřejmě také klátili synchronně do rytmu a s každou gradací ten příběh převyprávěli svými pažemi ve vzduchu. Publikum na jejich hru i s tímhle divadlem okamžitě skočilo. Všechno to syčení, vrzání, skřípání a tepání uměli ti dva zužitkovat, jejich set neměl slabého místa a tu masu na parketu hrnuli neustále před sebou. Ačkoliv rozvěšené line-upy upozorňovaly, že jejich vystoupení bude pouze na hodinku, nakonec se stal zázrak a o dalších čtyřicet minut si ho protáhli. Nevypadalo to však, že by to některému z tanečníků vadilo. :)

M.A.N.D.Y.

Chceš hlavní hvězdu? Pak si počkej na ráno!

Oba členové projektu M.A.N.D.Y. se na stanovišti, na němž před časem muziku pouštěl Sascha Funke, objevili krátce po čtvrt na pět a bylo znát, že tady jsou opravdu doma. Tisknutí pravic, poplácávání po ramenou, kamarádské pošťuchování, to všechno tu bylo k vidění a jak Patrick tak Philipp se dobře bavili a rozdávali široké úsměvy na všechny strany. Zejména Patrickovi dělala milou společnost láhev vodky, ovšem na výkonu, který vzápětí odvedl, tenhle "handicap" nebyl vůbec poznat. Minilogue nechali hrát ještě půl hodinky, mezitím si Patrick vyzkoušel zda Serrato funguje tak jak má, připravil si pár prvních tracků a ve tři čtvrtě na pět se pustil konečně do díla. Kdo čekal nějaké hitovky, kterými se M.A.N.D.Y. zapsali zlatým písmem do hudební kroniky, ten musel být zklamán. Hitová tahle muzika nebyla, spíše dosti náročná, komplikovaná a poněkud zádumčivá. Přesto těm na parketu sedla a ovace upozorňovaly, že přesně takhle to chtějí, že přesně takhle to mají rádi! Philipp se dostal ke slovu až těsně před půl šestou, ten si však pro svůj kontakt s publikem zvolil sbírku CDček a plynule na svého parťáka navázal. V tuto hodinu praskal sál ještě stále ve švech, tempo bylo příjemné, na parketě jako v sauně a do té zimy se zřejmě nikomu nechtělo. :) Bohužel vlak do Čech kvůli nějakým M.A.N.D.Y. nepočká, v suterénu další část tanečníků bavila DJane Daria a přesto, že i takhle vypadá minimal, tady to bylo klidnější a více o pohodě. Škoda, opravdu nerad jsem tohle místo opouštěl...

Pokud je máte rádi, cestujte vy za nimi!

Jsem moc rád, že jsem se letos konečně rozhoupal! V Londýně jsem slyšel na jednom místě Spirit Catcher, Nica Fanciulliho a Paula Woolforda, ve Vídni Soulwax, Trentemøllera a další, v Berlíně zase tuhle smetánku... Co se muziky týče, chci ji poslouchat teď hned a ne až za pět let, na to jsem až příliš rozmazlený. Už dávno jsem se ovšem odnaučil spílat našim dramaturgům a promotérům, to cestování mě totiž baví, takže i díky nim teď občas vytáhnu paty a pozoruji se zaujetím, jak to funguje jinde. Vždyť je to tak poučné a tolik osvobozující – jen si to zkuste! Závěrem bych se rád omluvil za kvalitu ilustračních fotografií, ale věřte, že Simča i Marek doslova a do písmene riskovali svůj život i zabavení drahého přístroje. V klubu WaterGate je totiž focení přísně zakázáno a napomenuti byli v průběhu noci několikrát. I přesto, že vám tolik o atmosféře tyto obrázky nenapoví, přesto vám radím, abyste WaterGate navštívili a můžete prakticky kdykoliv – program tohoto klubu je opravdu exkluzivní a to každý víkend!       

foto: Electric Flower, Czechboyslim