Report z pražské zastávky turné Tata Bojs od Myclicka

Tak po třech letech zase na Tatáče! No jo, ale kam?

Ještě před pár roky hrávali na Deltě a modlili se, aby je ani tentokrát kamarádi nenechali ve štychu a dorazili, aby ten "velký" sál nepůsobil tak prázdným dojmem. V říjnu roku 2004 si v rámci Nanotour troufli už na T-Mobile Arénu a ono to vyšlo – nebylo tam k hnutí! Každý tu výpravnou scénu chtěl vidět, každý to album ještě jednou slyšet. Vždyť v koncertních úpravách zní přece úplně jinak... Scéna byla tenkrát opravdu propracovaná, Milan Cais se na ní vyřádil a ten koncert neměl nejmenší chybičky. Spokojený tak musel odcházet úplně každý! Po třech letech se Nanoalbum konečně dočkalo nástupce a v souvislosti s ním bylo také ohlášeno turné s devíti zastávkami po celé republice. Nebylo co řešit – ta pražská byla pro mě nejblíže a hlavně slibovala i něco navíc. Pouze v Brně měli to samé štěstí... Bohužel tu T-Mobile Arénu jsem z hlavy ještě doteď nedostal a tak jsem se málem vypravil na stejné místo podruhé! To víte, názvy všech těch arén se neustále mění a člověk ani nestačí to množství nových informací absorbovat. BC Sparta Praha je místem, které důvěrně milovníci basketbalu znají a trefili by tak do něj i poslepu. Mně musela stačit jen rouška tmy, abych mohl zažít něco podobného. :)



Nejdřív člověk hledá halu, teď zase v hale šatnu. Co bude proboha dál?  

Ačkoliv ten uzoučký vchod připomínal spíše vstup pouze pro kapelu a pár vyvolených, přesto jsem se jím dostal dovnitř a vzápětí mohl zalapat po dechu! Tady byli snad úplně všichni... Prostor před pódiem zaplněn, ochozy přecpané těmi sedícími, všude tma jako v ranci a hlavně horko – ne úplně vždy se vyplácí chodit na poslední chvíli. Hodinky ukazovaly půl deváté, dobrou hodinu a půl se takto hala plnila, ale po šatně ani památky... To budu muset koncert odstát oblečený stejně jako na venkovní teplotu? Už to tak vypadalo. :( Náhoda tomu přála, že jsem ji v té dosud nepoznané hale objevil. Koho? Tu šatnu přece! Byla schována o pár pater výše a dostali jste se na ni z tribuny nebo bočním vchodem. Uf! Pozdní příchod a následné pátrání po šatně zapříčinilo, že jsem si od předskakující formace Please The Trees užil jen poslední dvě písničky. Dopředu avizována byla snivá muzika, v níž kytara je vysoce ceněným nástrojem a právě v tom rozvláčném tempu s ne zrovna tuctovou náplní jsme se také pohybovali. Rozloučili se efektním zabrnkáním na struny nad hlavami, uklonili se a ihned poté je zahrnul obrovský aplaus za jejich výkony. Tak tady se mi bude líbit – pokud je předkapela odměněna takto, jaké ovace si asi vyslouží hlavní host? Pódium se však nejprve muselo vyklidit a to chvilku trvá...



"Tak kluci kde ste?"

Úplně všichni v sále si teď mohli zahrát onu oblíbenou hru Škatulata, hejbejte se!, odcházelo se na toalety, přinášeny byly kelímky s pivem, poslední volná místa na tribunách se hbitě rozebrala a pak už se jen čekalo, až se to stane. To netrpělivé hvízdnutí se ozvalo přesně v devět hodin a dvě minuty nato si intro tohoto koncertu snadno vysloužilo pozornost. Ne, nejednalo se o stejné ani ne půlminutové intro, které byste našli na zbrusu nové desce. Představte si čtyři postavy na konstrukcích v neproniknutelné tmě, za nimiž pulzuje zelené světlo. "Něco mezi Kraftwerk a Nine Inch Nails!" napadlo mě při pohledu na tu zdařilou projekci okamžitě. S tím rozdílem, že oproti Kraftwerk byli až příliš plní elánu a každý z nich se nahoře ošíval a vrtěl. Každý jinak... Po tomto vznešeném úvodu skočili ti čtyři z výšky na pódium a mohutný aplaus se snesl na jejich hlavy! Kluci byli tu, kluci byli hezky oblečeni a každý z kluků měl uvázánu pestrobarevnou kravatu. Krátké přivítání s těmi, co si na ně udělali čas a pak už si jen každý zabral své dopředu určené místo. Zcela vpravo na vyvýšeném stupínku za bicí soupravou Milan Cais, zcela vlevo klávesák Jura, vedle něho s kytarou Vládík, po jeho levici s basovkou Mardoša. Ten však na svém místě dlouho nevydržel a během koncertu naskákal tradičně několik metrů do výšky a naběhal pár zimních kilometrů. Však jsme se také nacházeli ve sportovní hale, byl by to hřích, jen tak staticky postávat...



Šach mat!

Hned v úvodních skladbách se publikum pod nimi pořádně rozvlnilo, zatímco to na ochozech bylo až nepříjemně strnulé. Uvidíme, zda i tady to po chvíli pookřeje! Ti čtyři pro to dělali maximum a rozhodně se neflákali. Milan nás několikrát v průběhu koncertu familiérně pozdravil "Rošťáci!", Mardoša svým vysokým hláskem a s roztomilými přeřeky jednotlivé skladby uváděl a po právu vzbuzoval veselí, když se do svých příběhů zamotával. Nastal však ten klasický problém, když jde technika ruku v ruce s dováděním na pódiu... Co sledovat dříve? Ty čtyři šikuly a nebo ten živý organismus "Barevnou hudbu" za nimi, jež byla vyloženě pastvou pro oči? Ať si každý vybere, já zvolil kompromis a nechal se unášet obojím. Kromě abstraktních obrazců a barviček, které tu dostaly řád a k nimž se připojily stejně barevně sladěné reflektory a v rozjetých pasážích ještě do kříže osázené vany oslepujících stroboskopů, projekce na těch vysokých pruzích reagovala přesně na texty všech písniček... Takto tu třeba rotoval refrén Pěšáků, který následoval déšť šachových figurek. Tipněte si jakých... :) Jasně, byly to ty, které tak často i přes svůj malý vzrůst a omezené možnosti dokáží překvapivě otočit stav už dopředu vyhrané královské hry!



Jeden snad ani nedýchá, druhý skáče jako na trampolíně!

Jindy toto "plátno" ideálně posloužilo místo představovačky, to když se na něm objevovala jména hlavních hrdinů tohoto příběhu, které právě počítač neuměle vyslovoval: Jura, Vládík, Milan, Mardoša, Dušan... Kdo je Dušan, když hráli celou dobu jen takto ve čtyřech? Reflektory poslušně přejely rozdováděné publikum a osvítily tu nad šavlemi obrovského mixážního pultu nahrbenou fousatou postavu, která ostřížím zrakem sledovala všechny měřáky a pomalu otáčela knoflíky, aby výsledek hrál naprosto dokonale. Pan Dušan Neuwerth – právoplatný člen kapely, který je i přes svou důležitost takřka neviditelný. A zvučil velmi dobře – zpětných vazeb jsme se nedočkali, pouze v některých pasážích bylo Milanovi hůře rozumět a to v případech, když jeho slova zanikala pod nástrojovou palbou jeho kolegů. Přiznám se, že vyjma Phila Collinse a Davida Kollera neznám další bubnující zpěváky a tak nemám možnost srovnávat. Ovšem to, co předvedl on v situaci, kdy pravá noha jede v jiném rytmu než ta levá, přičemž ruce je také nekopírují, to bralo dech. Vždyť ta slůvka, která zpíval do mikrofonu, zněla stejně věrně jako na deskách a vůbec ne rozechvěle, jak by se dalo vzhledem k jeho zápalu a koncentraci před tak početným davem předpokládat. Jak to ten chlap, respektive kluk, dělá? Ovšem ani Mardoša nezůstával pozadu a všechny ty roznožky zvládal bravurně, stejně jako otočky i rytmickou chůzi. Teď už jen vyčkávám, kdy se při některém z dalších koncertů vytasí s naučeným Měsíčním krokem Michaela Jacksona...



Tatáči pankáči?

Že se v rámci vystoupení nedočkáme pouze nových skladeb, ale budeme také vzpomínat, to se dalo tak nějak předpokládat. Už poněkolikáté jsem zažil ten blažený pocit při refrénu a následném kytarovém sólu zásluhou Elišce a jen co Bublajs popřál všem vodákům alias chudákům ve stejnojmenné skladbě, aby byli v budoucnu šťastnější, bylo poměrně jasné, co přijde teď... Klára Nemravová se na pódiu tentokrát už jako neustálý host neobjevila a tak její party ve skladbě Šťastnější musel nahradit počítač. Ohlédli jsme se dokonce i hodně hluboko do minulosti a Milan vtipně poznamenal: "Jó, to jsme ještě bývali pankáči!" Došlo také na oblíbenou Toreádorskou otázku, při Geometrické se zase na projekci míhal barevný trojúhelník a pro tuto skladbu ta tolik důležitá písmena A, B, C se tu objevovala jak v té naší abecedě, tak v té řecké. Přesto si tento kvartet byl vědom toho, že ačkoliv je ta dokonalá projekce rozhodně krokem vpřed, chce to také něco navíc, aby se až příliš brzy neokoukala a její kouzlo tak nevyprchalo... Zhruba po hodince a čtvrt vynesla táhla na obou stranách pódia bílé pruhy látky natažené na kulaté rampě, vzniklý válec byl zespodu nasvícen a uvnitř teď probíhal divoký taneční rej dvou párů. Reflektory ty malé postavičky několikanásobně zvětšily a efektní stínohra už tak bohatý program příjemně doplňovala...



Kluci kde ste? Poďte zpátky!

Všechno hezké jednou končí a Mardoša nás na blížící se závěr upozorňoval už tři skladby před finále. Varovali nás, ale zároveň museli počítat s tím, že s atmosférou, kterou tu během hodiny a půl vytvořili, tak snadný jejich odchod nebude... Vytleskali jsme si je zpět a oni všechny ty, kteří dorazili, odměnili téměř akustickým číslem! Jura na malou židličku usedl první, aby patřičně načechral klapky klavíru a přesto, že na každém krku mají Tata Bojs kytaru, Vládík ji protentokrát vyměnil za valchu. Milan přistoupil poprvé k mikrofonu na kraji pódia a Mardoša vždy po minutě přiskotačil ze zákulisí k němu, aby rozvibroval tenké dřívko a zase odběhl. Vkusná, velmi vkusná vsuvka byla po zásluze odměněna dalším aplausem v řadě a tak se opět chopili už svých tradičních nástrojů a dali se znovu do díla! Ani jejich druhý ústup nevyšel a publikum si je přivolalo zpět. Noc byla ještě mladá, venku tma a lezavo, tady Barevná hudba a hudební náplň, z níž ta energie přímo sálala. Co byste si pro sobotní večer vybrali vy? :) Pokud jste zvolili tu první možnost, pak jste se mohli přímo na místě přiobléci. Trička různých střihů, barev, velikostí a to pánská i dámská tu byla na prodej. Samozřejmě s logem kapely, která se ten večer právě tady skloňovala nejčastěji... A pokud vám za ty dvě hodiny jejich vystoupení vyhládlo, pak byl přímo pro vás na chodníku před halou připraven improvizovaný bufet s klobáskami a s dalšími dobrotami. Na rtech jsem v tuhle chvíli však měl už jen jednu jedinou otázku: "Kluci, kdy a kde budete příště?"



foto z brněnského koncertu: Key Production