Report z EuroConnections s Digitalism od Myclicka

"Kafe? Zkus to vedle!"

Kdo se chtěl ve čtvrtek krátce před osmou díky mrazivým teplotám zahřát horkým čajem nebo svařákem ve své oblíbené kavárně v Paláci Akropolis, ten neměl tentokrát podmínky příliš ideální... Dlouhý had od šatny se vinul prostorem před schodištěm kolem toalet až k ní a každý trpělivě vyčkával, až si odloží ti před ním. Takový zmatek jako před nedávným vystoupením Laurenta Garniera tu nepanoval, ale také Digitalism si nechal ujít málokdo. Rádiový spot lákající na tuto událost nelhal... Koncert začal opravdu v osm hodin a už po pár minutách mohli stále vytíženější MIDI LIDI pozdravit svým typickým: "Ahooooj!" první příchozí, kteří si začali velmi rychle zabírat volná místa v sále, aby ze svých pozic viděli a slyšeli úplně vše. Přesto ti nejblíže k pódiu nechali před sebou tři metry volného prostoru a již tradičně ty úplně první řady obsadili fotografové, kteří pro své informační servery a tiskoviny chtěli urvat záběry doslova z první ruky. Pokud už jste někdy v minulosti měli tu čest setkat se s partou MIDI LIDI tváří v tvář, pak pro vás nemohlo být jejich čtvrteční vystoupení překvapením. Je totiž stále stejné a mění se jen jeho délka v návaznosti na to, zda oni plní roli předskokana či jsou hlavní hvězdou večera...



MIDI LIDI

Čekání na robota? Ne, tentokrát čekání na Digitalism!

Stejně jako v předchozích případech tedy zahráli materiál z jejich debutu Čekání na robota, stejně tak byli barevně sladěni v bílých mikinách s kapucou, oba pánové vzali gentlemansky znovu dámu mezi sebe, opět nabídli svou dramatickou svlékací vsuvku a už poněkolikáté potvrdili, že bez projekce VJe Koloucha by byla jejich notebooková show pouhou fraškou! Ten přes jejich obličeje na plátno promítal své pastelové proužky, nadýchané obláčky, pestrobarevné čtverečky a když nechal projektor vydechnout, sami MIDI LIDI přispěli svou troškou do mlýna – vlastně i díky nasvícení se tu jejich stíny mohly rozhýbat. Petr a Markéta upřeným zrakem pozorovali displeje svých notebooků, Prokop zaměstnal elektronické perkuse, svorně pak všichni tři pěli do mikrofonů ty vtipné refrény jednotlivých skladeb. Pokud bych měl být konkrétní, ani tentokrát nechyběly v jejich repertoáru tracky Láska, 24-48, Strejdo!, 1:1, Bujon a díky té naivitě i statickému přednesu se ústa všech v sále snadno roztáhla do širokých úsměvů. Škoda jen, že ne vždy bylo jejich slovům dokonale rozumět...



Digotalism

Čím více na ně chodíte, tím rychleji se vám přejí!

Kdo je viděl poprvé, musel být spokojen - na kvalitním zvuku, který je pro Palác Akropolis předností, jejich laptopové hrátky ještě více vynikly. Ti ostatní si jen zopakovali to, co už několikrát absolvovali - tedy originální vystoupení bez podbízivých promo hlášek ke zmiňovanému albu a bez děkování jako o život. Jsou zkrátka jiní a právě ta odlišnost jim vychází! Kromě přílišné okoukanosti jim nemohu vytknout vůbec nic a je to vlastně jen můj problém – nesmím na ně chodit tak často! :) Aplaus a masový pokřik, který se snesl na jejich hlavy po poslední zmáčknuté klávese a úderu paličky, je ubezpečil, že přesně tohle si publikum žádalo a že se znovu strefili... Na přídavek však bohužel nedošlo – hodinky ukazovaly tři čtvrtě na devět a pokud MIDI LIDI nechtěli, aby jejich zařízení přišlo vinou nastupujících Digitalism k úhoně, museli si ho chtě nechtě uklidit. Ale rychle! V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, jak malé vlastně pódium tohoto klubu je, jsem v úžasu oněměl. Ono plátno, které sloužilo tři čtvrtě hodiny Kolouchovi k vyjádření, vyjelo náhle vzhůru a všem se naskytl pohled do laboratoře německého dua! Všechna ta žlutá, červená a modrá světýlka signalizovala, že o zvukovku se ti dva připravit nenechali a jejich stůl po celé délce pódia byl přeplněn nejrůznějšími technickými vymoženostmi. Vida, jak se dá čas s přestavováním pódia ušetřit! Teď už jsem jen doufal, že ten nebezpečný kouř, který se nad technikou vznášel, je opravdu jen umělou mlhou a vše bude nakonec bezchybně hrát... 



Digitalism

Sensation Green?

Díky získanému času tak mohlo vše bez problémů odstartovat přesně na devátou a v ten okamžik jsem oněměl podruhé... Oba pánové zabrali své dopředu stanovené pozice za patřičného aplausu, v ten okamžik byla ovšem také spuštěna důmyslná projekce a vy jste se nemohli ubránit pocitu, že nahlížíte do kokpitu nějaké vesmírné lodi. Obrovskému plátnu za nimi totiž předcházelo ještě jakési pokračování díky vypouklému bílému úzkému pásu před jejich dlouhým stolem. Vše bylo nastaveno tak, že zelená barva je naplno pohltila a oni teď stáli uprostřed tohoto "digitálního žabince," jenž neustále měnil svou konzistenci a rotoval ve směru hodinových ručiček. Zelenou projekci pak podtrhovaly stejně sladěné reflektory po obou stranách plátna, které své dlouhé paprsky vystřelovaly vstříc chuchvalcům mlhy. Ten první a nečekaný záblesk ze všech čtyř stroboskopů upevněných v téhle zelené mase oslepil všechny, kteří právě upřeně sledovali, jak to těm dvěma na pódiu jde. Nemám pro vás zprávy o tom, kolik z nich v pátek zaplnilo čekárny očních ordinací a snad za to mohla ona ponurost sálu, ale výkonnější lampy v akci jsem ještě neviděl! Nebyli jsme však v kině a pánové už dobrých pár minut hráli a své role měli rozdělené...



Ismail Tuefekci

"Já budu kroutit knoflíky a k tomu si prozpěvovat a ty koukej bubnovat!"  
 
Králem řídících přístrojů se tedy stal Jence, zatímco Isi nebyl během jejich společného vystoupení k publiku čelem, nýbrž v levé části pódia bokem obhospodařoval tu krásnou elektronickou bicí soupravu od Rolandu. V okamžiku, kdy měl Jens pocit, že mašinky už teď budou pracovat samostatně, přistoupil k mikrofonu a zcela věrně vyšvihl přesně takové vokální příspěvky, které všichni známe z toho vynikajícího alba Idealistic... Kdo čekal nějaké vřelé vítání s publikem, barvité vyprávění historek, které je potkaly v rámci jejich turné či informaci o tom, jak moc jsou rádi, že jsou konečně u nás, ten musel být zklamán. Show byla koncipována jako non-stop mix bez vteřiny ticha a jednotlivé skladby se mezi sebou přelévaly. To mělo za následek jediné – zhruba po dvaceti minutách ve stále stejném BPM jsem poprvé zívnul... Očekával jsem nějaký moment překvapení, nějakou změnu a ono to opravdu připomínalo spíše to kino, kdy ona honička na plátně za doprovodu nesmírně energické muziky trvá nepříjemně dlouho. Zkrátka to celkově bylo až nepřirozeně digitálně přesné a až nebezpečně do detailu promyšlené. Nějak tomu chyběl ten život! Publikum však na jejich hru přistoupilo a při každé nové gradaci či naopak při mírném odlehčení se ozval z nahuštěného parketu silný jekot, který doprovázel les zdvihnutých paží kynoucích téměř nepřetržitě do rytmu!



Jens Moelle

"Ty bys chtěl přídavek? Kup si naši desku!"

Že se v tracklistu tohoto vystoupení objeví ty největší hitovky jejich vyzdvihovaného debutu, tedy Pogo, Moonlight, Jupiter Room, Digitalism In Cairo i Zdarlight, to se dalo tak nějak předpokládat. Pokud by se tak nestalo, věřím, že by ty dva publikum z Kubelíkovy ulice vyneslo až domů do Hamburku v zubech! :) Mě osobně potěšilo zařazení téměř balady Apollo-Gize, která tu rozjetou show na chvilku zjemnila a zároveň upozornila na další kvality Jensova hlasu. Načasované to měli opravdu fantasticky a když těm dole nějak docházela šťáva, Ismail odložil paličky a z jejich poněkud utopené základny v zadní části pódia vyrazil s mikrofonem až na jeho okraj, aby skandovanými výkřiky a s refrénem skladby Homezone publikum povzbudil k dalším ovacím. Škoda jen, že jeho hlas až příliš zanikal ve změti loopů a ostrých zvuků, které kolem něho právě svištěly. Pak už jen stačilo přihodit další ze zdařilých hitů, ten titulní a uvrzaný track jejich debutu a na do posledního místa zaplněném parketu, stejně jako na ochozech balkónu, to opět pookřálo. Celé to ovšem uteklo až neuvěřitelně rychle – pět minut před desátou se ozval poslední tón z jejich šikovných přístrojů, na plátnech se objevilo v moc hezkém fontu ještě jejich jméno, aby se ti dva následně odebrali do ústraní... Určitě ještě alespoň jednu přihodí, vždyť do té dodržované desáté hodiny, za níž následuje už jen hrobové ticho, jim schází pět minut. Tak bohužel! Rozsvícená světla v sále vás všech nadějí okamžitě zbavila. Stejně jako v případě předskakující trojice už jsme se přídavku nedočkali, ale abychom nezůstali úplně potichu, zvukař ty odcházející vyprovázel ještě za podpory potichu puštěného CD. Škoda!



Po Digitalism Nathan Fake! Je to vůbec možné, není to sen?

Je mi líto, ale jak následně zahráli The Fakes DJs a The Models DJs na Malé scéně a v Divadelním baru, už ze mě nedostanete a to ani pod pohrůžkou násilí! :) Pátek byl pro mě normálním pracovním dnem, navíc jsem byl nepříjemně nachlazen a tak jsem zvolil ústup přímo do peřin. Věřím, že fajn a že tu vládla stejně dobrá nálada jako při koncertech samotných. Přestože byla pro mě obě vystoupení spíše průměrná, přesto jsem moc rád, že jsme se tu Digitalism konečně dočkali. Patří mezi špičku a je dobré si o nich udělat obrázek, když jsou teď tolik v kurzu a objíždí celý svět. Stejně jako v případě The Chemical Brothers bych tu jejich muziku uvítal spíše přepsanou pro živé muzikanty než pro blikající krabičky. Už teď se ovšem nemohu dočkat předposledního lednového dne - vždyť v rámci téhož večírku se tentokrát na stejném místě představí Nathan Fake! A v únoru? A v březnu? Jde vůbec ta vysoká laťka ještě přeskočit? Díky moc organizátorům, že na nás tolik myslí... Tak kvalitní zvuk těmto jménům opravdu sluší!  
 
foto: gonza gonza@techno.cz