Report z akce Jazz v Lucerně od Myclicka

Půl roku čekání se vyplatilo... Vyprodáno!

Ten nápad, aby spolu dvě slavné sestry propletly své zcela odlišné hlasy a obklopily se přitom neméně slavnými muzikanty, nosil ve své hlavě Peter Serge Butko, šéf agentury SergeArt, poměrně dlouho... Pokus o jeho realizaci však napoprvé zkrachoval. Již 24. května se mohla tato událost na stejném místě uskutečnit, avšak zásluhou kontroverzní výstavy Bodies ta již tolik let mrtvá těla ustoupit nechtěla. Nebo jednoduše nemohla? :) Hledal se tedy náhradní termín a po více než půl roce to nakonec klaplo a zajímavý experiment si snadno přitáhl pozornost! Lístky k sezení zmizely okamžitě, ty na stojáka vzápětí a dlouhatánský had, který se vinul od vchodu po celé délce Lucerny až do ústí jednoho z východů do Vodičkovy ulice, svědčil o tom, že tuhle akci si nechá ujít opravdu málokdo. Had to byl ovšem velice krotký, takřka nesyčel a pomaličku se plazil k vysněnému cíli. Již dopředu bylo avizováno, že výtěžek koncertu bude věnován občanskému sdružení MIRET, které se věnuje muzickému vzdělávání talentované romské mládeže a naléhavost této výzvy pochopil téměř každý. Zatímco jindy se stoleček u vchodu prohýbá pod tlustým seznamem hostů a jejich kamarádů a kamarádů kamarádů, tentokrát sáhl do peněženky každý. Vzhledem k této výjimečné události byla suma 305 Kč pro ty stojící opravdu symbolická...

Uši slyší, oči nevidí - co s tím?

Šatnáři ve všech podlažích byli opravdu hbití, stejně tak u barů jste strávili pouhých pár minut čekáním na vytoužený nápoj. Krátce nato vám ovšem došlo, proč je v chodbách beznadějně vyprodaného místa tak pusto a prázdno... Zatímco vy jste se věnovali dodržování pitného režimu, ti chytřejší již zabrali to zaručeně nejlepší místo v sále – to, z něhož uvidí i uslyší úplně vše! A kdo dorazil mezi prvními, ten byl samozřejmě ve výhodě. Bylo krátce po půl deváté, když se do této chvíle zcela tichým sálem poprvé ozval ten sytý hlas Idy Kelarové. Slyšel jsem ji, ale neviděl – nebylo odkud! Úplně jsem propadl panice - vždyť je dost dobře možné, že si odnesu jen poloviční zážitek. Prostor před pódiem byl plný šťastlivců, kteří si obstarali lístky k sezení a všechny výklenky balkónů už bez výjimky neprodyšně obsypány těmi, kteří čekání na vytoužený zážitek obětovali onu hodinku přešlapováním v průvanu v útrobách Lucerny. Co s tím? Koukat do zdi a jen naslouchat? Ne, stejně jako v případě vystoupení Kraftwerk na stejném místě, vyplatilo se seběhnout úplně dolů a sledovat děj na pódiu přes celý parket a občas jen uhnout hlavou doprava nebo doleva, to podle toho, jak moc se hýbali nebo přešlapovali ti před vámi. Sice jen z obrovské dálky, ale teď alespoň člověk dostane obrazovou odezvu k tomu, co právě zní éterem...

Hrobové ticho, oslavný aplaus i ruchy ze zákulisí...

Jak se dalo předpokládat, na programu tohoto večera nebyl bouřlivý úvod... Ida Kelarová na to šla velmi zlehka a spolehla se na něžný doprovod klavíristy Ondreje Krajňáka. Po každé druhé skladbě bylo publikum ústy konferenciéra poučeno, jaké že dílo jsme si právě vyslechli, čeho se dočkáme vzápětí a zároveň nám byli představeni muzikanti, kteří se na tom konkrétním příspěvku budou podílet. To vše ovšem až po velmi bouřlivém přijetí od publika, které neodměňovalo pouze kompletní sestavu té které písničky, ale reagovalo i na každé odehrané sólo. Na druhou stranu po dlouhé minuty celý sál ani nedutal a jen očima visel tu na rtech zpěvačky, tu na hbitých rukách jednotlivých muzikantů a strhnout k pohybu se nechali jen ti odvážnější a temperamentnější. Jaký to rozdíl oproti popovým či rockovým koncertům, kdy to v kotli vře i řve, často musí emoce se zdviženým pivním kelímkem a hlasitým pokřikem ven a po stranách sálu si naopak návštěvníci sdělují zážitky z minulého víkendu. Tady vzadu vše rušil jen nutný hluk z baru, tedy cvakání post-mixu, umisťování prázdných lahví do bas a občasný hlahol mezi obsluhou. Naštěstí tu poskytovaných služeb využíval málokdo – zážitek byl dopředu avizován jako jedinečný a přijít o něj by byl hřích. I kdyby měli raději všichni položit život s fádní diagnózou "Dehydratace organismu!" A ještě jedna věc tu byla sympatická – nikdo vás u zážitku z hudby konečně neohrožoval zapáleným koncem cigarety a dokonce vám ani kouř nedýchal pod nos. Ty výmluvné cedule tu respektoval dobrovolně úplně každý!

Ida vs. Iva – nádherný kontrast!

Ida Kelarová si mezitím užívala privilegia být z obou talentovaných sester tou první a kromě šikovných muzikantů jí tu bylo velkou oporou vokální trio pod vedením Desideriuse Duždy. Na celou šířku pódia pak ze svého vyvýšeného stupínku dohlížel bubeník Marián Ševčík a zároveň udával ten nezbytný rytmus pro své spoluhráče. Jednou svou bicí soupravu pořádně rozvášnil, jindy zůstal skromně v pozadí, aby ty krásné vokály co nejméně rušil a pouze činely jemně lechtal. Perkuse vedle něho zase mistrně ovládal Miloš Dvořáček a co se rytmiky týče, až sem dozadu bylo díky výtečně nazvučenému sálu slyšet, jak jsou oba přesní a jak silné paže vlastní. Pokud zůstaneme u zvuku – zvukař odvedl pořádný kus práce a po celou dobu koncertu jsem nezaregistroval jedinou zpětnou vazbu, jediný nepříjemný zvuk – vše krásně pumpovalo, pulsovalo, cinkalo a hlavně přepychově hřálo. Také osvětlovač přistupoval k tomuto výjimečnému večeru výjimečně a přestože měl k dispozici opravdu luxusní park, výsledek nebyl vůbec přeplácaný, neoslepoval záblesky, pouze efektně nasvítil pódium tak, aby mělo ono vystoupení šmrnc. Barvil ho skoro jako malíř pokojů vždy do slušivého odstínu, který ladil i s kostýmy právě vystupujících. A hlavně... Nikdy se neopakoval! Iva Bittová se dostala ke slovu zhruba po půlhodinové exhibici své sestry a večer tak ještě více rozkvetl do krásy. V jejím podání byly jazzové interpretace plné života, příjemně rozdováděné, její hlas chrlil jednotlivá slůvka s mnohem větší kadencí, ona si s nimi ve vzduchu pohazovala a hlasitě pomlaskávala jazykem. Ještě chvilku ji takto nechat řádit a předvedla by se nám možná i jako human beatbox! :)

A nyní: "Sestry v akci!"

Přesto ani v jejím případě se z vystoupení nevytratila ona naléhavost, procítěnost a něha a vám bylo přitom po celém těle tak blaze. Zvláště, když se sálem ozvala ta úžasná a už tolikrát využitá klasika Georgia On My Mind! V pravidelných intervalech se obě dámy na pódiu střídaly, dostalo se ovšem i na Miriam Bayle, která měla dramaturgii tohoto večera na starosti, odpověď na jednu konkrétní otázku však stále nepřicházela. Uslyšíme a uvidíme ty dvě vlastně spolu nebo se budou na stejném pódiu jen střídat? Dočkali jsme se a po tak dlouhém napínání šlo opět o onu pověstnou třešničku na dortu! Konkrétně zásluhou My Funny Valentine se jednalo o opravdu mistrovské dílo, kdy každá odhalila své kvality za doprovodu velmi citlivých aranží... Dámy si střihly také vyloženě swingové číslo a z dalších muzikantů se tu v průběhu koncertu také několikrát blýskl smyčcový kvartet Lamborghini, který jsem si loni užil na akci Islandský průvan, kde k úplné dokonalosti zase vypomohli Danielu Ágústovi. Z New Yorku přicestoval i kontrabasista George Mraz, ovšem náležitého uznání se dočkal zejména saxofonista Radovan Tariška. Ač malý vzrůstem, přesto byl mistr dlouhého dechu natolik aktivní, že to místy vypadalo, že se nám každou chvílí svým zanícením rozdá... Samozřejmě nesmím opomenout ani na výkony houslisty Ivana Heráka, trumpetisty Júliuse Baroše či na kytarové preludování Davida Dorůžky, jehož hra na elektrickou kytaru tak nápadně až překvapivě připomínala zvuk klavíru. Až jste ho museli kontrolovat, zda nepodvádí. :) Je těžké však chválit jednotlivce, jeden bez druhého by takto nevynikl a teprve v tomto spojení mohli sami excelovat, když jim to ovšem ti druzí dovolili. Je to jen jam? Je to tvrdě nacvičené vystoupení? Odpověď by vám řekli jen oni sami! Na druhou stranu je nutné ji vlastně znát? Vždyť tajemství je tak krásná věc...

Dvě hodiny opravdové hudby, dvě hodiny mocných hlasů...

V objetí téhle čarokrásné muziky jsme byli přesně do čtvrt na jedenáct a pak se sál po dlouhé době ponořil opět do ticha. I když jen na pár vteřin! Celé pódium zahrnul obrovský aplaus a ten sílil s představením každého, kdo se na tomto výjimečném večeru podílel. Obě dámy byly vzápětí zahrnuty množstvím květin, které si však nenechaly sobecky pouze pro sebe, ale podělily se s těmi, kteří jim k tomuto vřelému přijetí vypomohli a bez nichž by se zkrátka neobešly. Následovaly úklony za tento aplaus, mávání a krátce nato se všichni odebrali do zákulisí. Tleskali jsme dále a doufali... Povedlo se! Nejdříve si střihl orchestr instrumentální příspěvek, krátce nato přišly na kraj pódia také ony, objaly se kolem krku a s velmi rozvernou skladbou dovedly tenhle parádní večer do úplného finále. Bylo krátce po půl jedenácté, každý teď chvátal, aby stanul u šatny mezi prvními a já jsem se začervenal. :( Vždyť od předloňského vystoupení Matthew Herberta o kousek vedle v Lucerna Music Baru, jsem na jazz jako takový úplně zapomněl! Navíc má zmíněný pán do jazzu klasického opravdu daleko. Nevím, čím to je, snad za to může tahle "krutá" zima, ale ty živé nástroje mě momentálně hřejí opravdu zodpovědně. Věřím, že podobných zážitků s tou muzikou opravdovou na mě letos čeká ještě moc – jsme teprve na začátku a já už tolik nadšen. Jen tak dál, prosím!

foto: Kryštof Kříž