Report z Bulva Fabula v klubu Roxy od Myclicka

Nastražte uši, otevřete oči - zároveň!

Zatímco muziku jsem v loňském roce skutečně nezanedbával a až na výjimky si vyslechl vše, co jsem slyšet chtěl, s návštěvou kina už to tak slavné nebylo. Filmy mě loni bohužel minuly a tak to teď bude jen o čekání na DVD či o sledování televizních programů. Škoda - času je stále méně a člověk holt musí dělat kompromisy! Ve středu jsem si tedy zkusil na vlastní kůži, jaké že to je, když budu poslouchat muziku a sledovat film současně. :) Na kasovní trháky z produkce Hollywoodu jsem samozřejmě mohl zapomenout okamžitě... Lednová Bulva Fabula získala do vínku podtitul The Project Edition a na základě spolupráce s Asociací českých filmových klubů a s kiny Světozor a Aero tak mohli VJs ke svému umění využívat filmy, na něž se sice již usadil prach, ale i po letech si díky svému kouzlu pozornost diváků snadno získají. Tak schválně... Měli jste tu čest shlédnout slavný Kabinet doktora Caligariho? Nebo Zabriskie Point, pod nímž je podepsán režisér Antonioni, který nás loni bohužel opustil? Nebo neokusili byste rádi herecké umění Klause Kinskiho, o němž by určitě několik minut básnili vaši rodiče? Na programu večera byly také filmy Aguirre, hněv boží a původně zakázané Obrazy světa. Jak si s tímto materiálem mistři vizualizací poradí? Co ke svému umění použijí? S čím konkrétně si pohrají a co spolu smíchají? Jak vlastně zareagují na novou hudební kulisu? Příliš mnoho otázek, přičemž odpověď se dá najít jen na jednom místě v dopředu určeném čase. Ve středu 9. ledna v Roxy a to od 20:00. Jde se!

Příště s vlastní židlí! Rybáři jsou ve výhodě...

Dle očekávání jsem se v hodinu H, v minutu M a ve vteřinu V nacházel na úplně jiném konci Prahy a k mé velké smůle do Roxy R dorazil s půlhodinkou zpoždění. Časový harmonogram se zde pečlivě dodržoval, takže z Andaluského psa, který se tady promítal jako jediný snímek večera v celé délce a s autentickým zvukem, již nic nebude... Vlastně může být! I na opozdilce se v tomto klubu myslí a právě pro ně byla připravena náhradní varianta. Nestihli jste začátek? Nevadí, to samé vám pustíme na úplný závěr! Inkriminovaný film má pouhých dvacet minut délky a tak mohu opravdu jen předpokládat, že již dobrých deset minut tu DJ Click Joe (tentokrát přímo z parketu za kovovými zábranami) své černočerné lahůdky protáčel. Pár metrů před ním měla své sídlo, svůj bunkr armáda mužů, jejichž velkou předností byla schopnost uchopit obraz za jakýkoliv jeho konec a následně vyvolat emoce od těch, kteří jim a jejich umění chtějí porozumět... A těch zvědavců přišlo opravdu hodně! Již v půl deváté byly všechny stoly na parketu obsazeny a nastal boj o pár posledních židliček. Několik z nich bránilo osazenstvo jednotlivých stolů pro ty, kteří teprve dorazí, ty ostatní byly rozebrány vzápětí. Slušná účast – že by opravdu zabralo promítání toho prvního, téměř osmdesát let starého snímku, nebo mělo jednoduše tolik lidí ve středu čas a ti chudáci si nedokázali poradit co s načatým večerem? Svou roli tu samozřejmě sehrál i volný vstup!

Kdo koho vlastně ovlivňuje?

Click Joe teď na starší Kraftwerk – Expo 2000 napojil příjemnou acidem vonící a jemně tepající skladbu, krátce nato se tu z ničeho nic na povrch vylouply ony známé fragmenty skladby Planet Rock od Arthura Bakera, přičemž až do deváté hodiny jeho muziku vnímal kromě nás všech hlavně VJ H86. Právě on se pak nechával inspirovat k tomu, co z hardisku svého laptopu na plátno vhodí, který záběr zopakuje a s čím a v kterém místě ho prolne, aby spolu muzika i obraz ideálně korespondovaly. Nebo to bylo přesně obráceně a Pepa hrál podle pohyblivých obrázků? To těžko! Svou hlavu od čudlíků mixážního pultu zvedl výjimečně a tradičně se soustředil spíše na to, aby spolu obě placky ladily a při promíchávání držely krok. Prostor klubu nebyl ponořen do úplné tmy, tak jako tomu bývá v klasických kinosálech... Alespoň u baru čas od času probliklo červené světlo, atmosféra tu byla příjemně uvolněná, někdo nezávazně tlachal, jiný si jen tak podupával do rytmu, valná většina očí však hltala těch šest pláten. Ano čtete dobře – šest! Dvě z nich visela ze stropu v zadní části parketu (pro ty, kteří vyfasovali své místo u stolku zády k pódiu), další čtyři byla přímo nad dřevěným stupínkem. Ovšem natolik důmyslně umístěna, že jste často na těch zadních viděli jakési pokračování z těch předních. Iluze 3D efektu opravdu věrná. Už úderem deváté hodiny však došlo k zásadnímu zlomu!

Nebojte se... Vždyť je to jen film a muzika!

Zatímco si H86 hrál s motivy staršího filmu s poměrně nepřirozenými barvami, v němž se to hemžilo svalnatými muži, jejichž silné paže byly zalévány zlatavými slunečními paprsky a nechybělo tu ani pár lechtivějších scén, projekt Macula to vzal přesně za opačný konec špagátu. Temná byla muzika, temný byl i obraz, který k ní opravdu dokonale ladil... Těžký skřípot, tříštivé zvuky a industriální náplň za podpory svižného tempa, to vše se pod vysokým tlakem hrnulo z reproduktorů za doprovodu záběrů ze zmiňovaného filmu Kabinet doktora Caligariho. Na plátně se teď míhaly postavy s ustrašenými výrazy ve tvářích, zvedání vražedné dýky bylo několikrát opakováno, černá barva tu hrála prim a není tedy divu, že sál teď ani nedutal. Ten tlak byl mocný a to spojení hudby a obrazu opravdu jen pro silné nátury. Pevně doufám, že právě ze středy na čtvrtek nestoupl v hlavním městě počet sebevražd... Kdo neměl na podobný výlet za hranice všedních dnů náladu a nebo se bál, že by po návratu domů s obtížemi usínal, ten si mohl zatím odskočit o dvě a půl patra výše na kávičku a za půl hodinky se bez šrámu na duši vrátit zpět. Užil by si opravdu přepychové vystoupení slovenského hosta Tomáše Ferka, který se před veřejností skrývá pod převlekem Teapot!

"Znáte z televize!" Přesto neodoláte...  

Jeho vlastní tvorba z notebooku měla křišťálový zvuk, táhlé snivé plochy vás okamžitě objaly, něžné cinkání pohladilo a u srdce už vám bylo opět moc příjemně. Také na plátně to pod vedením francouzského VJe Uzaka ožilo a byl to právě on, kdo si nejvíc pohrál s onou zmiňovanou 3D iluzí. Rázem jste nevěděli, které plátno sledovat dříve – na všech čtyřech se něco dělo, na každém z nich se to hýbalo jinak a k tomuto zmatku vás ještě obklopovala ta Teapotova úžasná muzika. A to si sem člověk přišel původně odpočinout... :) Vrcholem večera však pro mě bylo vystoupení dvou dreadatých šikulů – Natur Produkt. Ti dostali k dispozici hodinu a půl na to, aby se zřetelně a jasně vyjádřili a až do půlnoci bavili svou strhující show i pár tanečníků, kteří jejich vábení na parket podlehli. Missy Elliott, Gorillaz, The Prodigy, Snap!, The Chemical Brothers, Pink Floyd, Enya - ti všichni se tu míhali díky útržkům z jejich vlastních klipů na plátně, z reproduktorů zněly jejich skladby, ale v breakbeatovém hávu a v uceleném setu! Navštívili jsme také 80. léta, mrkli se, jak jsou na tom s kondičkou milovníci breakdance, podívali jsme se také do kuchyně vydavatelství Warp a jednalo se o opravdu strhující jízdu. Mám pocit, že srovnání s výtečnou show Coldcut je tak nějak na místě! Teď už jenom vlastní tvorbu, gramofon ke scratchování, automatický bubeník a pánové z Londýna se budou třást strachy o své prozatím neotřesitelné pozice v oblasti kombinování vizualizací s hudební produkcí v reálném čase.

Cesta kolem světa už za pět hodin!

Že jsou oba pánové velcí vtipálci na sebe nevědomky prozradili po devadesáti minutách v samotném závěru. Pamatujete si ještě na Krkonošské pohádky, jak Krakonoš s fajfkou v puse kynul v chuchvalcích dýmu rukama? Ale ten nápis Natur Produkt tam neovládal, že? Ten tam tehdy tak nějak chyběl... :) Krátce po půlnoci, jen co dozněla Krakonošova hymna, se Click Joe postavil opět za gramofony a tentokrát mu "pláteníka" dělal VJ oRX-QX. S Pepou jsme se postupně podívali do Detroitu i do Německa, rozhodně potěšil se slavnou Strings Of Life od Derricka Maye, tentokrát ve výtečné jazzové úpravě od Christiana Prommera, v jeho hře nechyběly ani vokální příspěvky a celek byl opravdu krásným příběhem. Na plátně se mezitím pomocí zubů zneškodňovaly miny, bojovalo se s nadpřirozeným broukem, mladý Jack Nicholson tu pobíhal s obrovskou sekerou, slečna nemohla zásluhou VJe sfouknout svíčku na dortu, zatímco tlustý chlapík se tu stále ládoval houskou. Zajímavá koláž! :) Podívali jsme se na poušť, ale také na horskou pastvinu za stařečky a stařenkami, kterým těžký život vyryl na tvářích hluboké stezky vrásek a zároveň je bez výjimky připravil o chrup. Co tvář, to originál s moudrýma očima... Povedlo se, stihl jsem obojí! :) Jen po mně nechtějte jednotlivé filmy vyprávět. Posbíral jsem to hlavní, vyslechl to hlavní a s trochou fantazie mám teď o čem přemýšlet. Na to, že si některý z příštích dílů Bulvy Fabuly nenechám ujít, však myslet nemusím, to je jasná věc. Tak moc na mě tento večer zapůsobil a to i přesto, že ani napodruhé jsem film Andaluský pes neshlédl...

 
foto + video: Martin Muránsky