Report z Bubbles Minimal Night od Myclicka

Minimálně na Bukanýru mají minimal rádi!

Na House boatu U Bukanýra milují škatulky, stejně tak jako pořádek v programu... Každý večírek je zaměřen na jiný styl, každý z nich se pravidelně opakuje. V červenci dala posádka jasně najevo své sympatie k minimalu a tento styl byl v programu zastoupen hned dvakrát. Jednu sobotu v měsíci Minilab s rezidenty Lillou a Vikem, jednu středu v měsíci Bubbles s dvojkou Insect Elektrika. Kolik z pražských klubů se může pochlubit stejnou náklonností ke stylu, který venku ovládá masy a u nás zůstává stále spíše nepochopen? Možná si ještě vzpomenete na neméně sympatické místo Moje Múza. A dál? :) V říjnu došlo k radikální změně a Minilab se o své místo v kalendáři začal dělit s periodicitou jednoho měsíce právě s Bubbles. Program avizovaný na leden vypadal původně takto: rezidentní duo Insect Elektrika, dále Awacs, Mooris a z daleka mělo doputovat i alter ego Kaisersozeho – Aleph. Ve finále však dopadlo všechno úplně jinak! Z Insect Elektrika ohlásil nakonec účast "jen" Munaki, milého Alepha nahradil Daho, zbytek line-upu naštěstí beze změn... Nemusel jsem příliš dlouho přemýšlet, zda se v sobotu nalodím. Každého z nich už jsem si užil, každý z nich hraje příjemně a slyšet Daha protáčet minimal, to bylo opravdu velké lákadlo!

Sedět by chtěl každý, tančit nikdo... 

Za tu bílou kliku na bílých dveřích jsem vzal dvě minutky po jedenácté a po pár nejistých krocích jsem musel již tradičně své brýle zbavit fólie z mlhy. Okamžitě jsem však zalapal po dechu a nemohlo za to jen množství kuřáků... Takovou účast v brzkých nočních hodinách jsem opravdu nečekal! Stačilo však nastražit zmrzlé uši a bylo jasné, o co tady kráčí. Mám takový pocit, že o Bukanýru se i ve světě mluví čím dál častěji, protože o víkendech jsou zde početné skupiny, které obsadí pohodlné sedačky nalevo i napravo, už jakýmsi koloritem. Co se dá dělat, seděl jsem celý den, postojím rád! Zvláště, když na parketu bylo místa více než dost... Jednalo se totiž o takový Bukanýr naruby. Zatímco o jiných víkendech je prostor před barem doslova neprostupný a proklestit si cestu za tekutinami či na toaletu vám nějaký čas zabere, tentokrát tu postávalo(!) pouhých pět postav a pár dalších jich posedávalo u barového pultu. Tomu překvapivě šéfovala tentokrát mužská posádka Bady/Jindra, která se však vzhledem k okolnostem příliš nepředřela. Jaký to rozdíl oproti vstupní dvoraně, kde to žilo mnohem více než zde! Omluvenkou mohla být teprve jedenáctá hodina – na opozdilce se tedy bude čekat...

Vpravo Elektrikář, vlevo elektrikář.

Zajímalo by vás, jak to teď za vyvýšeným DJským pultem z pohledu diváka vypadalo? U pravého gramofonu se tyčila vytáhlá postava Munakiho, který se zaujetím pozoroval displej svého notebooku, z něhož (zřejmě) prezentoval vlastní tvorbu projektu Insect Elektrika, u toho levého se ohýbal díky připojování té kouzelné krabičky s nápisem Serato Scratch k mixážnímu pultu DJ Awacs. Ten také se čtvrthodinovým zpožděním oproti plánu krátce nato Munakiho vystřídal! Ke svému vyjádření měl také on pouhou hodinku k dispozici a naložil s ní opravdu citlivě. Nepřeháněl to s intenzitou zvuku, nepřeháněl to se zbytečně vysokým BPM a obě bedny Mackie parket zásobovaly tou inteligentní zadumanou muzikou, která byla plná nejrůznějších šelestů, syčení, cinkání a dalších ruchů nad linkou příjemně tepajícího bicího automatu. Honza v mixech nechyboval, na svém pracovišti působil velmi soustředěným dojmem, ovšem parket pod ním mu jeho hardiskový výběr příliš neusnadňoval. Chyběla atmosféra, chyběli lidé... Další posily dorazily až ve čtvrt na jednu, tedy v okamžiku, kdy už měl dvě stejné desky na gramofonech protáčet DJ Daho. Akorát včas! Díky předchozímu posunu se posouvalo také zde, ovšem nejdříve bylo nutné vyměnit jeden notebook za druhý. Za ten s modrým nakousnutým jablíčkem...

Old skool vs. nu skool? True skool!

David si před časem zamiloval systém Traktor Scratch a tak se znovu přepojovalo. Ideální výplní pro tento úkon se stala ta dlouhatánská skladba Fizheuer Zieheuer od Ricarda Villalobose s těmi táhlými a hlavně naprosto nečekanými dechovými nástroji a parket se počal zlehka plnit. Konečně to tu nebude vypadat jako v obýváku bez nábytku! :) Už po pár minutách Daho dokázal, že sem prostě patří a ačkoliv je dodnes škatulkován coby velký propagátor Birminghamu, není jen ortodoxním technařem. Zároveň pootevřel pomyslná dvířka do svého archivu, když tu novější produkci, v níž zazářili Swayzak a Ellen Allien & Apparat bez mrknutí oka prolínal se skutečnými klenoty taneční muziky. Takto sem vměstnal například stařičké New Order – Bizarre Love Triangle v remixu Armanda van Heldena, Model 8 od Lemon8 nebo ještě starší Kraftwerk. Ke slovu se ovšem dostal také David Gahan, když ten David jablonecký sáhl po remixu skladby Suffer Well, kterou před časem přemíchal Tiga a že má své skladby navrčené nazpaměť, dokázal záhy. Zvednutým ukazováčkem vždy upozornil na nějaký přechod, potechnařsku kroutil horní polovinou svého těla do rytmu, ovšem techno jako by tu tentokrát bylo spíše sprostým slovem... Když minimal, tak minimal a Daho ho opravdu hrál. A velmi zábavnou formou!

Aphex Twin v minimalovém setu? A proč vlastně ne?
 
V samotném závěru přehodil výhybku a na chvilku jsme se ponořili do světa zašmodrchaných beatů a elektrizujícího prostředí zásluhou skladby Krupp od Kritical Audio. Vzhledem k tomu, jak moc se tu Autechre a Aphex Twinem tahle dvojice inspirovala, bootleg Window Licker se tak nějak sám nabízel! Pevně věřím, že tato neminimalová odbočka nikoho neurazila, pro mě osobně byla třešničkou na dortu opravdu strhujícího setu! Teď už o poznání plnější parket na zajímavé momenty jeho setu reagoval, světla nad ním vesele poblikávala a zdálo se, že tahle noc bude opravdu dlouhá. Cizinci však překvapivě minimal nepodpořili a zřejmě vyrazili do svého zabookovaného pokoje v hotelu či v hostelu, někdo odcházel, jiný přicházel, Bukanýr se opět stal jakýmsi průchoďákem... K dalšímu střídání stráží došlo ve čtvrt na tři. Dan Morávek alias DJ Mooris, další severský host v pořadí, si zatím do desek ještě nestrčil. Ano, do desek! Jako jediný se ten večer obešel bez notebooku a na CD přehrávače sahal pouze výjimečně. Nejprve poslušně nechal Dahovu poslední skladbu dojet až do konce, poté se už po klepnutí do tlačítka Start začal odvíjet jeho příběh. A Daniel teď zvolna vypravoval a rozvážně volil svá slova.

Konečně místo, kde hraje minimal nahlas! Možná až moc...

Hodně mě potěšil pátým výliskem labelu Innervisions, na němž se před časem vyřádily a k úplné dokonalosti ho přivedly skutečné celebrity, jmenovitě Âme, Dixon, Henrik Schwarz a Derrick Carter. Stejně tak mě za srdce vzala už poněkolikáté i Sleepy Hollow od Stefana Goldmanna, ovšem nejen za srdce, ale díky těm podmanivým a pronikavým tónům také za uši. :) Ty vysoké frekvence se tu přesýpaly zprava doleva a při pohledu z okna Bukanýra přes řeku a při poslechu téhle čarokrásné muziky jsem se nemohl ubránit srovnání s klubem WaterGate v Berlíně, kde přesně takhle zahráli v prosinci M.A.N.D.Y. a Minilogue. Tedy s tím rozdílem, že WaterGate je patrový a jeho kapacita zhruba tak patnáctkrát větší! :) Jenže tam bylo tehdy plno a to prý do půl desáté do rána! Až příliš rychle se návštěvníci rozutekli a v půl čtvrté se nás na parketu nacházelo jen pět, přičemž také na baru to poměrně zahálelo a pro svůj drink si ti žízniví přišli jen velmi sporadicky. Pokyn k protočení té historicky poslední desky tohoto večera obdržel Dan "už" okolo čtvrté hodiny a tak se zde tentokrát končilo s předstihem... Bohužel! :(

Tak kdy?

Tak copak se nepovedlo? Pár lidí přišlo, pár jich také tancovalo, ale na otvírání bublinek to tentokrát nebylo... Čeká se na zajímavé zahraniční jméno? Ani to skvělé ozvučení se fanouškům nezamlouvá? Je to vážně hudba jen na spaní a ne pro parket? Tak co na tomhle stylu venku všichni vidí a proč si ho tam tak naplno a se zavřenýma očima užívají? Těžko říci... Pevně věřím, že za neúčastí těch, kteří si u nás minimal tolik oblíbili, je jen prázdná peněženka po vánočním běsnění a silvestrovských radovánkách a v únoru, v březnu i v dubnu bude Bukanýr konečně praskat ve švech! Vždyť ta muzika je tak příjemná a vkus těch, kteří ho u nás míchají, opravdu vytříbený. Nebo si téhle škatulky návštěvníci klubů všimnou zase až za čtyři, pět let?