Report z koncertu Fanfare Ciocarlia od Myclicka

"Předkapelu? Ale proč? My to udýcháme!"

Fanfare Ciocarlia u nás rozhodně nejsou velkou neznámou, Češi je bezpečně znají a již několikrát měli tu čest sejít se s nimi tváří v tvář. Proto si také pořádající agentura může dovolit s cenou hýbat, vždyť od 1. prosince se částka za lístek v předprodeji vyšplhala až na 450 Kč. Takhle brzy po Vánocích, po oslavách Nového roku a se strašákem ze zdražení úplně všeho, na co si jen vzpomenete? Utáhne to jejich fanda? Utáhne! :) Už v půl osmé se z těch velkých modrých vrat Paláce Akropolis vinula dlouhá fronta až před vchod restaurace. Tomu říkám fanouškovská základna! Zřejmě o další důvod navíc, proč byl start koncertu avizován už na devatenáctou hodinu a to i přesto, že Fanfare Ciocarlia žádnou předkapelu nepotřebují. Na úvod jim bohatě postačí puštěné CDčko a jen co si lid rozebere poslední volná místa v klubu, pustí se oni do práce! V tomto případě pět minut před tři čtvrtě na osm a ten, kdo si dal na čas, příliš nepochodil... Ty černé dveře do hlavního sálu drželi otevřené ti, co chtěli alespoň dohlédnout přes tísnící se dav, který se před pódiem v pravidelných pruzích vyrovnal. Stejná situace byla i v ústí bočního vchodu. Tělo na tělo, neprostupná zeď!

Tam z dálky je slyšíte, ale nevidíte, už není odkud...

I tentokrát musí pomoci balkón, bohužel i ten byl obsypán těmi, kdo dorazili dříve a tak nezbývalo nic jiného, než se u ochozu poslušně zařadit do trojstupu a čas od času naklonit hlavu doprava, čas od času doleva, to podle toho, jak se hýbali ti před vámi. Přiznám se, že už dlouho jsem tolik ušlechtilého plechu pohromadě neviděl. Že nechápete? U Fanfare Ciocarlia už po léta platí, že kdo nemá dechový nástroj, ten jako by nebyl! Tedy bubínky připadají také v potaz, ale rozhodně jich nemusí být tolik. :) Všichni ti bodří chlapíci, kterým se dmuly tváře, působili už na první pohled jako taťkové od rodin, kteří kočují Evropou a pro ty doma vydělávají peníze na obživu. Schválně mrkněte do přeplněného diáře téhle party! Jejich "uniformy" byly podobné – černé látkové kalhoty a k nim jen košile různých barev a vzorů s dlouhým rukávem. A díky reflektorům se potili fest a těch froté ručníků zavěšených na stojanech pro mikrofony hojně využívali. Na horko však zřejmě byli zvyklí. Zatímco tu parta Ralph Myerz & The Jack Herren Band v listopadu spotřebovala již tradičně hektolitry vody a pivo také přišlo k chuti, pánové se držely zpátky... Že by jim ta naše nevoněla?

Vždyť je to taky tucka, ale tak nějak víc muzikantská!

Ve srovnání s nedávným vystoupením dvojky Digitalism na stejném místě, nebyl zvuk, který proudil tak vehementně do sálu, tolik nabasovaný a vše se odehrávalo spíše v území vysokých frekvencí. Rytmus tu udával zásluhou svého zavěšeného tapanu Costel Ursu, řečený též Gisniaca, nehrál na něj ovšem obdobně jako Gabra z kapely Prosti dumi, jejichž koncert jsem shlédl v prosinci v klubu Roxy. On měl v pravé ruce paličku a tou levou držel miniaturní činel, kterým cinkal o ten druhý, upevněný na bubnu nahoře. Tak přece - jak důvěrně známý rytmus: buben, hajtka, buben hajtka, s tím rozdílem, že na automaty se u rumunské sestavy opravdu nehraje... Aby mohly bicí ještě více rozkvést do krásy a získat ten vášnivý nádech, po jeho pravici mu na soupravu malých bubínků ještě zdatně vypomáhal jeho parťák Nicolae Ionita. O ten pravidelný dechovkový groove se tu na vyvýšeném stupínku starali hráči na tuby. A věřte nebo ne, tenhle základ bohatě stačil. Žádná kytara, žádné klávesy, žádné podpůrné berličky. Když Balkán, tak se vším všudy, žádné patvary, žádné novotvary! Jednotlivé skladby se odlišovaly množstvím dalších doprovodných nástrojů, ať už šlo o klarinety, trumpety, saxofony a další pokroucené instrumenty. Je to stejně zvláštní, každý má na něm k dispozici tak zoufalý počet klapek, pak už se spoléhá jen na vzduch ve svých plicích a přesto společně dokáží vykouzlit takové kompozice, že paradoxně seberou ten dech vám...

"Vezměte to za mě, teď chci zpívat, tak mě pusťte!"

V žádném případě se však nejednalo o pouhé instrumentální představení, kde by vynikal jen um jednotlivých muzikantů. Kromě toho, že měl každý silný dech a uměl se do toho svého nástroje pořádně opřít, téměř každý z těch hráčů oplýval také opravdu znělým hlasem. V praxi to vypadalo tak, že bubeník udal paličkami o sebe rytmus, po čtvrtém úderu všichni společně vypustili natažený vzduch do soustavy svých pokroucených trubek, v průběhu skladby se však náhle stáhli do pozadí a pouze jeden udělal krok vpřed, aby si tu střihl své vypilované sólo. Jindy zase jeden z nich svůj kouzelný instrument odložil, nasadil si klobouk, který mu dodal ještě více na důstojnosti, předstoupil před mikrofon a vyšvihl zde nějakou táhlou rozervanou baladu s tím krásně se chvějícím hlasem a pro nás s tolik exotickým jazykem. Pokud jsme u těch řečí, pánové za obrovské přijetí děkovali francouzsky i anglicky, občas prohodili pár naučených frází s příšerným akcentem a publikum pod nimi vyvádělo, jako kdyby právě oznamovali konec své závratné kariéry! Tak moc se líbili, tak moc si jich vážilo.

On jediný to odnesl a to doslova!

S každou další minutou přicházel přetopený kotel k varu a aniž by byl sál přemlouván, to sami diváci se chopili iniciativy a spontánně začali tleskat do rytmu. Ti odvážnější skákali vysoko do výšky a tuhle grupu povzbuzovali hlasitými pokřiky, včetně názvů konkrétních písniček, které chtěli zahrát. A oni byli neskutečně zábavní! Ten, kdo zrovna nehrál, pustil se do těch známých tanečků s krátkými úkroky, pískalo se také na prsty nebo se pánové teatrálními gesty navzájem hecovali k ještě větším výkonům. Pouze jeden muž se však po celou dobu nezastavil. Bubeník! S tak těžkým závažím na krku postupně svou košili propotil skrz naskrz... Pauza v půl deváté, kterou po jedné z divokých písní oznámili, byla tak nějak pochopitelná a pro všechny z nich vysvobozující. Vypadalo to, že do téhle show dali snad úplně vše! Silná bodová světla, která je shora zalévala, aniž by hrála všemi barvami či nějak přehnaně blikala, se nyní obarvila do modré a pódium s odloženými nástroji osiřelo... Ach, jak naivně jsem si myslel, že se někdo zábradlí pustí, vydá se na bar pro zásoby a já tak konečně uvidím to velké pódium v celé jeho kráse. Kdepak! O pár centimetrů místečka nechtěl přijít nikdo, buď byli předzásobeni a nebo měli velkou výdrž. :) Sálem teď potichu hrála stylově spřízněná muzika z CDčka a nikdo netušil, jak dlouhá vlastně ona pauza bude...

Ale že tu máme hezké holky, co? :)
 
Pět, deset minut jme jim rádi věnovali, ale když už se v zákulisí nacházeli čtvrt hodinky a každý jen bojoval o ten zaručeně nejlepší flek, ozval se první hvizd. Pak další a další a jako na povel se strhl také bojový pokřik a ti v předu začali tlouct do dřevěného stupínku. Tak moc je tam zase chtěli mít. A ono to zafungovalo! Ještě chvilku nás sice provokovali, následně se ovšem za silného pokřiku diváků zase ubytovali tam, kde jsme si je už užili. Gisniaca se znovu přepásal svou chloubou, poškádlil membránu a opět rozechvěl malý činel, což byl impuls pro ostatní. V té druhé polovině jejich vystoupení se pár minut slávy dočkal konečně také hráč na tubu, když i on mohl zezadu se svým obrovským nákladem přijít až na samotný okraj pódia a právě tam všem na očích prokázat své kvality! Že mají pánové kromě soustředění se na práci ještě čas na pokukování po holkách, dokázali vzápětí. Ženský element jejich exhibici tolik chyběl, že si pro jednu z dam museli sáhnout přímo na parket. Chopila se podané ruky, vytáhli ji nahoru a měli kliku – nebyla to žádná stydlivka a jen co znovu udeřili a zafoukali do svých nástrojů, ona divoce rozvířila boky, až dlouhá sukně létala ze strany na stranu. Ta odvaha si žádala potlesk a ten se okamžitě dostavil!

Můžeme na návštěvu?

Rozvášnění muzikanti teď ještě více pookřáli, zvedali nohy do výšky, tleskali, zdálo se, že energie při tak dlouhém vystoupení mají ještě dost. Proběhla však představovačka, při níž si každý odnesl rovnocenný aplaus a krátce nato se s námi rozloučili. :( Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na deset a všichni tušili, že díky tak vřelému přijetí se ještě vrátí. A vrátili. Přihodili další dva rozdováděné songy a zmizeli podruhé... Ještě pět minut! Ještě jednu! Bude? Nakonec ano, ale z místa, z něhož byste to nečekali. Hlavy všech, které doteď pozorovaly dění na pódiu, se náhle pootočily o devadesát stupňů vlevo a vy jste znovu tu jejich pronikavou muziku zaregistrovali. Stáli seřazeni vedle sebe pod levým balkónem a teď už bez mikrofonů pokračovali v krasojízdě. Ty ale nebyly potřeba - každý ví, jakou paseku, jaký hluk dokáží tyhle nástroje vytvořit jen samy o sobě a rytmiku zdárně obstarávaly dlaně všech, kteří v té výhni až doteď vydrželi. Ti si tuhle sladkou odměnu opravdu zasloužili!

Sejdeme se na Vlachovce?

Pevně věřím, že koncert Fanfare Ciocarlia byl na delší dobu mým posledním dechovkovým rozptýlením a že na základě té strhující atmosféry nepůjdu ještě dál a nebude mě teď lákat plná taška Evy a Vaška! Jsem moc rád, že jsem mohl do Rumunska alespoň na tu chvilku zavítat a setkat se s muzikanty, kteří tak bravurně své lesklé nástroje ovládají a doufám, že se do těchto končin někdy podívám doopravdy. Právě jejich muzika do vás vlije tolik radosti, tolik elánu, nutí vás přemýšlet, prožíváte s ní nejrůznější dobrodružství a hlavně... Za nehty vám s ní nezalézá ta nepříjemná zima!