Report z párty Eclectica od Myclicka

Znáte vlastně broken beat?

Rovnou rytmiku miluju, ale když vám do uší proudí den co den dobrovolně i nedobrovolně takřka non-stop, zatoužíte po změně a po velmi laciné dovolené. Té hudební, samozřejmě! :) Těšíte se na beaty načechrané, úplně jiné aranže, nové postupy a pravidla. Jenže kam na ni vyrazit? Drum'n'bass, který je u nás momentálně populární už téměř jako trance, jsem si užil nedávno, breakbeatových akcí je stále méně, dubstep se u nás teprve pomalu rozhlíží, což takhle dát si... Broken beat? Styl, který se alespoň u nás rozhodně nedá označit přívlastkem módní a možná právě proto ho tu neslyšíte na každém rohu, v každém podzemí a jeho kouzlu zatím propadla opravdu jen hrstka diskžokejů. Proč si tedy hranice obzorů neposunout ještě maličko do stran, když to jde... Na halovky zatím můžeme zapomenout a tak se broken beatové večírky odehrávají pouze na pár metrech čtverečních. Jedním z takových míst je Malá scéna Paláce Akropolis a právě tam v sobotu mé kroky pár minut po desáté hodině směřovaly a to i přesto, že také zde to na parketu ožívá teprve až poté, co hladinky všech lahví za barovým pultem poklesnou a útroby klubu se zaplní. Chtěl jsem však být u toho, chtěl jsem pozorovat vývoj tohoto už podle názvu eklektického večírku!

Podle scénáře tentokrát vpravo a rovnou na Malou scénu!

Svých třicet korun jsem vyměnil za možná až zbytečně dlouhý papírový lístek a ještě obdržel cejch na pravé zápěstí. Teď už jen pár schodů dolů a je to na vás... Vpravo dlouhou chodbou do Malé scény nebo vlevo za schody do Divadelního baru? Ačkoliv je mi tento prostor bližší a přijde mi tak nějak útulnější, tentokrát ne – vpravo v bok, pochodem vchod, jdou se dělat scény! Barmani tu naštěstí přesilovku nehráli a svých patnáct zájemců o lihoviny zvládali bez potíží odbavovat. Ze zvýšeného stupínku teď tichým hlasem "přednášel" DJ Blue a prostředí téměř připomínalo kinokavárnu... A teď se rozhodněte! Usadíte se pohodlně do některé z volných židlí, či dáte přednost opírání se o bar? Potemnělá plazma přímo naproti pultu sloužila spíše jako další dekorace, ale kdo ví... Třeba na ní jednou budeme sledovat videoklipy stylově spřízněných autorů či záznam z nějakého vydařeného mejdanu! Michal tu do sebe míchal své oblíbené pecky s tou na první poslech zvláštní rytmikou a přestože každá ta skladba byla přesycena množstvím zvuků a křížilo se v nich hned několik spletitých a křivolakých cest, dával nám tu zřetelně najevo, kolik let již za gramofony strávil a jak moc už se s CDčky skamarádil. Tedy bez chybičky, spíše ta něžnější poloha tohoto stylu a přesně tak, jak to má být – pozvolna! Nejdříve se můžete rozhlížet a mapovat terén, pak si začnete podupávat, posléze se vrtět a k ránu už třeba zvedat ruce vzhůru a ryčet blahem. Uvidíme, jak se vše vyvine – pokud bude na Malé scéně stylově tak málo zájemců o tuhle muziku, zázrak se patrně nestane. :(

DJs Blue & Tall

"Až budeš chtít, tak přijď..."

Přesně takto zněla prostá věta, která mířila od prvního z hráčů do ouška pouze jednomu z této patnáctky. Adresátem byl Click Joe a on opravdu chtěl! Střídání stráží se tak uskutečnilo pár minut po půlnoci, ovšem vůbec ne na dlouho, vždyť vzácná návštěva pokračovala ještě do chilloutu klubu Roxy na párty Climax! Přesto to byl právě plavovlasý Pepa, kdo si slovo eklektický vzal co nejvíce k srdci. Matthew Herbert se mu stále ještě neoposlouchal, již brzy však jemně nalomenou rytmiku narovnal a propašoval sem tracky tolik provoněné Detroitem s těmi táhlými modulovanými plochami, které tak snadno hypnotizují. Prostor se obstojně plnil, jeden mluvil přes druhého a pro každého DJe tolik odvážný krok jako pootočení potenciometrem hlasitosti, byl teď nějak na místě. Publikum se v tento okamžik rozdělilo hned na tři skupiny. Ta první si místnost spletla s noclehárnou a přes tvrdou deskou stolu se uchýlila k pokračování v zimním spánku, ta druhá byla naopak pěkně rozverná a v záklonech padala ze židlí, které ten nápor kilogramů nevydržely a ta třetí? Ta konečně počala parket využívat k tomu, k čemu byl tenkrát vymyšlen – k tancování. :) Zatím však byla stále v menšině. Zajímavostí je, kterak je ochranka klubu ke spáčům i k rozjíveným návštěvníkům tolerantní. S úsměvem na rtech si vzpomínám, jak byl ještě před lety v klubu Radost FX každý, kdo jen oka zamhouřil, nejdříve slušně upozorněn, při mhouření opakovaném pak bez milosti vyhozen! Také jsem byl překvapen, kolik lidí už je na tom finančně tak špatně, že si nemůže dovolit ani symbolický poplatek za šatnu a bundy se tu musely povalovat po zemi. Inu nová doba si žádá i nový přístup k zákazníkům, tedy pokud oni vlastně ještě vůbec zákazníky jsou...

DJ Blue

Ti tři to roztančili, čtvrtý musel být spokojen!

Click Joe si tedy střihl jeden z nejkratších setů svého života a pár minut po jedné uvolnil to příjemné zázemí pro třetího hráče v pořadí. Tím byl DJ Foxman a za jeho kralování parket konečně ožil. Vždyť už si také skoro nebylo kam stoupnout, lehnout, ba ani další bunda už se nikam nedala odložit. A všichni ti skromní tanečníci se ke všemu obešli bez projekce, bez dekorací, bez laseru, bez světelných efektů, bez stroboskopu i bez mlhy a bez dalších podpůrných berliček. Nechali se unášet jen tou zvláštní a přitom tolik příjemnou muzikou, která se ze čtyř reproduktorů drala střemhlav ven a snad pouze subwoofer jsem k úplné dokonalosti a k tomu, aby ty basové linky správně basovaly, postrádal. Na druhou stranu si myslím, že konkrétně v tomto domě mohou být všichni nájemníci s (ne)rušením nočního klidu spokojeni a doufejme, že tomu tak opravdu je a o tenhle multikulturní svatostánek hned tak nepřijdeme! Nejsem ani vědma, ani vizionář, proto vám nepovím, jak to v sobotu v Roxy vypadalo... Jisté ovšem je, že jakmile Click Joe dorazil, z ramene shodil svou těžkou tašku a odložil svršky, DJ Tall protočil poslední placku. Jenom tak mohl sem do Akropole dorazit přesně ve čtvrt na tři! V té době stál na stupínku opět Blue a slušně rozdováděný parket bavil i rapovanými příspěvky, které tuto noc učinily ještě více pestrou... Poslednímu z hráčů však prostor neuvolnil, pouze ho po každé své skladbě za pult pustil a ti všichni, kdo vydrželi až do této hodiny, se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak moc jsou síly v ping-pongu vyrovnány.

A kde zůstala Linda?

Tahle hra neměla ani vítěze, ovšem ani poražené, ti dva však rozhodně potěšili se zařazením té snivé Hold It Down od 4 Hero, kterou před časem tak parádně přemíchal Osunlade. Rozsvícená světla minutu po čtvrté dávala však už jen dvě možnosti na výběr... Domů nebo ještě na hodinku do Divadelního baru? Únava byla silnější, po latinskoamerických rytmech jsem neprahnul, zvolil jsem tedy zbaběle ústup! Přiznám se otevřeně, že bych vám teď hrozně rád k reportu naservíroval kompletní tracklist tohoto večera. Po vzoru těch, kteří se oblékají do bílých uniforem a míří na akce, na nichž je spotřeba gelu přímo úměrná počtu prodaných lightsticků. Ano, absolutně jsem se nechytal a vím moc dobře, že i tři roky stará skladba byla pro mě absolutní novinkou. Nevím jak vy, ale já mám raději překvapení než pouhou rutinu a až ucítím zase chvění, rád si sem přiběhnu znovu doplnit vzdělání. A věřím, že tentokrát už se tu s mikrofonem blýsknou také Anya z Alvik nebo Lindee. Ten sametový hlas jsem v sobotu opravdu postrádal a pokud snad za její neúčast může ono nezvyklé oteplení, nezbývá než popřát brzké uzdravení...