Report z vystoupení The Matthew Herbert Big Band v Lucerna Music Baru od Myclicka

Jak velký je vlastně The Matthew Herbert Big Band?

Často jsem se v myšlenkách k tomu červnovému vystoupení před dvěma roky vracel... Tehdy přišel na pódium s pěti hráči a dvěma vokalisty, všichni měli slušivé pyžamové úbory a oranžové ručníky kolem krku. Hodily se – i přes poměrně nízkou účast bylo v Lucerna Music Baru opět vedro k zalknutí, navíc jeho hudba je natolik energická, že se při ní prostě hýbat musíte! Tenkrát vystoupil u příležitosti svého dalšího alba v pořadí s názvem Scale, copak si pro nás připraví při kočování Evropou v roce 2008? Už dopředu bylo avizováno, že jak na slovenské Pohodě, tak o den později v Budapešti a následně u nás mu bude dělat společnost Big Band. Ale jak moc "big" vlastně ten band bude? Při pohledu z balkónu (který byl předloni pro veřejnost uzavřen) to pódium jasně křičelo: "Ne, už žádné další nástroje, už žádné další odposlechy, už žádné další stojany prosím pěkně – kromě krabičky zápalek už nic dalšího nepoberu!" Tak kolik jich bude tentokrát? Deset? Dvanáct? A dočkáme se konečně také Dani Siciliano, té dámy, u níž příroda na čarokrásném hlase skutečně nešetřila? Těžko říci, sál se krátce po deváté plnil opravdu pozvolna a vypadalo to, že účast bude ještě slabší než minule. To si ho všichni užili u našich sousedů nebo je talentovaný mág, jehož umění a nápady se jednoduše kopírovat nedají, vůbec nezajímá?

Bez pyžama, bez Dani, bez Valerie, bez Neila, zato však s Philem a Eskou!

Prostorem se teď štěbetalo o právě uplynulém víkendu, znovu jsme se museli obejít bez předkapely (už takhle nebylo zvukařům co závidět), ale i bez nějaké podkresové muziky, nicméně na minutku přesně v půl desáté ze sklepení vyfárali první hráči. Jeden dva, tři, čtyři - všichni ve slušivých oblecích... Devatenáct včetně dirigenta Petera Wraighta! Ten byl tentokrát opravdu nutný – vždyť jenom dechový orchestr čítal třináct členů v řadách za sebou a to podle klíče: co nástroj, to jeden pruh. Nejdříve pět saxofonů, pak čtyři pozouny, do řady poslední se postavili za stojany hráči na trumpety. Mistr sám zvolil opět levý přední roh půlkulatého pódia pro rozložení svých elektronických vymožeností, klavírista Phil Parnell byl uklizen do levého zadního rohu, nějakým zázrakem se sem vměstnal ještě hráč na kontrabas a bubeník. :) Tak bohužel... Ani napodruhé k nám cestu Dani Siciliano nevážila. Valerie a Neil, kteří se na stejném pódiu blýskli minule, chyběli taktéž a veškeré hlasové party byly nyní svěřeny kypré vokalistce černé pleti, která se postavila na poslední zbývající místo, tedy do pravé části stupínku.

Matthew Herbert

"Řekni něco, já si to nahraju!"

Jen co otevřela pusu, začal jsem přemýšlet, kdepak asi Matthew Herbert shání své spolupracovníky se zlatem v hrdle. Že by si podával čas od času inzerát do novin? Taková Eska Mtungwazi vám zazpívá úplně všechno, nač si jen vzpomenete. Umí něžně šeptat, umí hezky od plic zařvat a ještě se o tu krásu podělí s Matthew Herbertem. Ten, jako správný zvukový voyeur, její slůvka, polknutí i sykavky, každičkou mikrovteřinu zužitkoval a s přímo od úst ukradeným materiálem následně pracoval tak, že jste ji mohli chvílemi podezřívat z používání playbacku. Nebyla zrovna u mikrofonu a přesto zněla sálem. Stačilo však pootočit hlavu vlevo a hned jste pochopili, co se děje. Sampler, Kaoss Pad a klaviaturu tu právě dráždil nahrbený pan kapitán a vokály opakoval, zkresloval a na první poslech naprosto chaoticky do dalších vteřin koncertu pak svůj poklad vhazoval. Přesto se alespoň zpočátku vystoupení krotil a orchestr vyrušoval pouze minimálně. Na programu nedělního večera byl hlavně jazz a celá ta třináctka visela střídavě na notových osnovách a zároveň svého vůdce poslouchala na slovo, respektive po očku sledovala jeho hbité ruce. Aby se v té změti, která se na něho teď hrnula ze všech stran, následována ke všemu ještě naprosto nepředvídatelnými úkony Matthew Herberta pan dirigent vůbec orientoval, čas od času si nasadil sluchátka, aby měl vše jako na talíři.

Eska Mtungwazi

"Trhej!" Aneb k čemu všemu je dobrý jeden bulvár s palcovými titulky... 

Přestože návštěvnost byla opravdu velmi slabá, publikum se poměrně činilo a už při třetí skladbě se ozvaly nadšené výkřiky a pouze předpokládám, že ono povzbuzení: "Hobluj!" si Matthew nechal hned ten večer přeložit. :) Decentní osvětlení muziku příjemně doplňovalo a projekce nebyla vůbec potřeba. Už takhle jste nevěděli, na koho se soustředit více! Krátce poté, co s roztržitostí sobě vlastní poděkoval, vzal stejně jako ostatní spoluhráči náhle do rukou Blesk, a v průběhu skladby následující všechny ty legrační kauzy, skandální odhalení či zaručené zprávy roztrhal se svým ansámblem na cimprcampr. A protože to byli samí hudebníci, tak hezky pěkně do rytmu! Na délku i na šířku, jednotlivé útržky ti nehrající házeli do výšky či v koulích po ostatních muzikantech a celé pódium teď bylo pokryto novinovým papírem, z něhož se už nikdy nikdo nic nedozví... Pokud šéf celého souboru zrovna svá záda neohýbal nad elektronickými hračkami, což se stalo opravdu jen zřídka, strkal k jednomu z hráčů na ságo další mikrofon, divoce se vrtěl do stran a když to přehnal s hlasitostí některého zvuku, chytl se za hlavu z leknutí, které si sám přivodil – jednoduše řádil a bavil se...

Phil Parnell

Pokud při každém koncertu složí jednu písničku, těšme se na další album!

Své chytré vybavení využil také při představovačce od jednoho ze saxofonistů, když jeho slova opakoval či při jakémsi mlaskacím experimentu. Jeden obyčejný zvuk a jak on ho uměl zužitkovat! Ruce se mu rozletěly po klaviatuře, tady přidal, tady ubral, tady zabalil, naechoval... Není divu, že je ve své tvorbě tak plodný, vždyť on má novou písničku hotovou za pět minut a už zase s ní může do světa. :) Tou největší zásobárnou mu ovšem byla Eska. S tak malebným hlasem se to panečku pracuje – akorát bych zcela určitě nechtěl být v její kůži. Jen si zkuste zpívat to, co vám někdo předepsal, když kolem vás ze strany na stranu létá váš vlastní hlas bez dopředu daných pravidel... Čeho se pak vlastně máte držet? Přesto byla statečná a nenechala se vykolejit a když se právě nenacházela v záklonu s pusou dokořán, na všechny strany rozdávala spokojené úsměvy. Když krátce po hodince Matthew k úniku do podzemí a všech osmatřicet rukou zamávalo na pozdrav, každý věděl, že se vrátí. Na to bylo atmosféra až příliš žhavá! I přes slabou účast to v sále burácelo jako při jindy vyprodané show a jen zbabělec by zůstal dole a už se nevrátil. Jednou přidal, jednou se pouze uklonil a pak se nám ho přeci jen podařilo ještě přivolat znovu! Ti, co dorazili, ti se ho zkrátka a dobře stále nemohli nabažit...

Tak a teď už s tou Dani?

Matthew Herbert se neokouká, Matthew Herbert se neoposlouchá a může si za to sám... Jednak je až neuvěřitelně produktivní a pak také dělá maximum pro to, aby bylo každé vystoupení jiné. Slyšeli jsme Esku, slyšeli jsme Valerii z projektu Galliano, jen tu Dani Siciliano nám pořád schovává. Tak tedy příště? Na druhou stranu má tu vlastně Matthew Herbert věrné publikum? Poprvé to nevypadalo, teď podruhé také ne... Přesto nebo možná právě proto si agentura D Smack U zaslouží uznání, že při Matějově naplánované šňůře ani tentokrát nezaváhala! Ačkoliv jsem Björk viděl naposledy na Džbáně, rozhodně teď zpětně nelituju brzkého odjezdu z Německa. Když to vezmeme kolem a kolem, ona byla s námi v neděli v Lucerně také, vždyť to právě on jí produkoval hned tři skladby alba Vespertine! :) On je zkrátka originál. Nebo víte snad o někom, kdo by se ubíral stejnou cestu a alespoň přibližně používal jeho neotřelé postupy? Vzpomeňme také na jeho vlastní sympatický manifest, pod nějž se podepsal v roce 2005! Je zkrátka jedinečný a já jen pevně věřím, že nás bude ještě dlouho bavit... Pokaždé je to zážitek, pokaždé je to strhující show, která často připomíná i život na prknech divadelních. A tahle hra byla opravdu prvotřídní a ke všemu s vynikajícím obsazením!   

foto: MHD mhd@techno.cz
video: martinah miss.martinezz@gmail.com