Čtenářský report z festivalu Melt! od martinah

Na zmapování areálu jsem neměla moc času, takže jsem zamíříla rovnou na Redbull Music Academy Floor. Tato stage byla ze tří stran obehnána zdmi budovy a vpředu i vzadu osazena opravdu masivním soundsystémem, který sliboval gurmánský zážitek. A ten pro mě začal přesně v půl deváté.

Dubstep. Caspa. Born to do it… Každá buňka v těle se rozvibrovala. Stage byla solidně zaplněná a v kotli to vřelo. Caspa přikládal řádně, svojí produkcí rozhodně nešetřil a tak zazněl např. The Terminator, For the Kids, Bring the Lights Down (feat.Soundproof – Caspa rmx), TC – Where´s my money (Caspa rmx), dále Rusko – Cockney Thug, Hammertime, The Others – Africa VIP, Skream - Calous a samozřejmě si neodpustil Klaxons – Not Over Yet (Skream rmx). Během hodiny a půl mu přes gramce prošlo odhadem 40 – 50 tracků, většina z nich se neohřála ani dvě minuty, rewindy bych  naštěstí spočítala na prstech jedné ruky. Atmosféra byla skvělá, je vidět, že Němcům dubstep není cizí, což dokazovali mohutným povzbuzováním. Caspa se rozloučil se po anglicku – deštěm a protože jsem oproti většině nebyla vybavena pláštěnkou a holínkami, byla jsem nucena prchnout na nějaké suché místo. Bohužel tento můj záměr sdílelo velké množství lidí a tak jsem se, už celkem promočená, vměstnala pod stánek Beck´s a hodinovou průtrž jsem zde strávila ve společnosti vodky s redbullem v ceně 6 eurovočí.

Video: Caspa

Můj další program byl jasný, Big Wheel Stage feat. Kompakt & BPitch ve stylu berlínského klubu Watergate. Už podle názvu bylo jasné, jaká hudba bude po oba dva dny na programu. Ano, vážně to byl minimal. To utahané zpomalené techno na které se nedá tancovat. Dvojka Supermayer již mířila do finále a příjemně mě naladila na mnou velmi očekávaného rodáka z Brazílie. Jeho album Chromophobia patří stále mezi mé oblíbené a slyšet tohoto pána live byla prostě povinnost. Gui Boratto mě během několika minut uvedl do stavu naprosté blaženosti, víčka klesla a já jsem se nechala unášet na nádherných plochách Mr. Decay, Scene 1, Anunciacion, Monoroom – Memory Inc Part II (Gui Boratto rmx), Adam Freeland – Silverlake Pills (Gui Boratto rmx), Phillip Flindt – Forward (Gui Boratto rmx),…Bohužel čas je nekompromisní a když se vám něco líbí, utíká to dvakrát tak rychle. Ještě částečně mimo tento svět jsem se konečně vydala na obhlídku, prošla kolem Konverse Main Stage, kde právě úřadovali angličtí Editors, až na Gemini Stage se zpívající Miss Kittin & The Hacker. Jejich vystoupení mě vůbec nezaujalo a tak jsem ani nečekala na Booka Shade, poslechla naříkající žaludek a u nejbližšího stánku ulovila vepřový steak v křupavé houstičce za 4 eurovoči. Usadila jsem se nad Konverse Main stage, kde i v přestávkách mezi jednotlivými interprety tančily stovky lidí. Mohutné nasvícené stroje se majestátně tyčily nad areálem a umocňovaly celkovou atmosféru. Steak do mě zahučel neuvěřitelnou rychlostí a bylo potřeba ho spláchnout. Zděná budova, která kromě čistých toalet bez větších front disponovala také restaurací, se ukázala jako strategický bod. Einmal Kaffee bitte! Služeb milé obsluhy jsem později využila  ještě několikrát.

Video: Gui Boratto

Posilněná jsem se vydala opět na Redbull stage, kde už pod kotlem přitápěl Skream. Bohužel mi stejně jako na Wilsonicu nebylo přáno a z jeho setu jsem toho moc neměla. Zvuk byl sice neporovnatelně lepší než v Bratislavě, ale víc než Skreama bylo slyšet Goldieho, který byl evidentně v dobré náladě a kromě toho, že neustále vyvovával "Make some noise for Skream!", mu tracky neustále rewindoval. Pro někoho to možná byla dobrá show, mě to lehce otrávilo. Pochvala patří tedy pouze MC Lowqui, jehož projev měl alespoň hlavu a patu a docela mě bavil.

Rozladěná jsem se přesunula na Big Wheel, kde už sázel placky Sascha Funke. Ve stádiu značné únavy jsem se však vydržela kymácet asi jen půl hodiny a poté zvítězil pud sebezáchovy. Promiň Sascho, někdy příště. Jde se spát.

Sobota

V sobotu nás z kempu vyhnal hlad a tak jsme vstupními turnikety prošli už kolem páté hodiny. Zamířila jsem rovnou k řadě stánků s jídlem. Ten čínský byl nejblíž po ruce a tak vyhrála obrovská piksla nudlí se zeleninou. Mňam. Kafe, vodka s redbullem, láhev vody a jde se na to. Tedy konkrétně na Big Wheel Stage, která u mě v sobotu zvítězila s přehledem. Cobblestone Jazz, Henrik Schwarz, Mathias Kaden, Efdemin, Len Faki, Mathew Jonson a Steve Bug. Co víc si přát? Leda malou spršku na uvítanou…

A tak Renato Ratier přišel o značné množství tanečníků, kteří se ovšem, stejně jako já, vrátili právě na dvojici Moenster operující též jako dvě samostatné jednotky Lexy & Gunjah.Většina tracků pro mě byla neznámá, předpokládám, že šlo o jejich vlastní produkci. Jejich set mě bavil úměrně k odpolední hodině a hladině alkoholu v krvi a tak jsem si alespoň důkladně prostudovala opravdu stylově řešenou stage. Podium, vměstnané pod železné monstrum, bylo před přírodními živly chráněno dokonale. Na tři plátna páni VJs po celou dobu servírovali  opravdu vyvedené obrázky, na kterých jsem se několikrát během obou nocí zasekla. Nezastřešená konstrukce byla osazena čtyřmi velkými LED panely a doplněna několika řadami statických světel. To všechno samozřejmě vyniklo s příchodem tmy.

Ta byla zatím v nedohlednu narozdíl od velmi zajímavého projektu, na řadu totiž přicházejí pánové Mathew Jonson, Tyger Dhula a Danuel Tate, kteří zkřížením minimalu, techna a jazzu dali vzniknout projektu Cobblestone Jazz. Největší pozornost na sebe strhával za klávesami stojící Danuel, který se čas od času zakousl do mikrofonu a díky vokodéru tak z jeho úst vycházely opravdu efektní zvuky. Já jsem téměř polovinu jejich live actu díky šmejdění mezi stánky s rozličnou veteší prošvihla, takže nevím, zda zazněl můj oblíbený Dump Truck, nicméně druhou půlhodinu jsem si vážně užila stejně jako Henrika Schwarze, který na ně skvěle navázal. Bohužel ani jemu počasí nepřálo a tak nezbylo než se opět uchýlit k Beck´s.
Po průtrži, kterou provázela nádherná light show, stage připomínala spíše ring pro zápasy v bahně a moje tenisky plné vody se rázem obalily mazlavým bahýnkem. Náladu mi však okamžitě zvednul Mathias Kaden, který za pultíkem křepčil jak o život. Křepčila jsem i já, techno, minimal, house, samba, to všechno výborně zkombinované rozhoupalo Big Wheel.
Rozjuchaného Mathiase posléze za sporákem vystřídal Efdemin, pro mě největší zklamání večera. Jeho set v rytmu monotónního minimal techna mě začal během půl hodiny nudit a tak jsem zbytek strávila popíjením čaje v restauraci. Zahřátá na provozní teplotu jsem se vrátila na stage ochutnat z nabídky Lena Fakiho. Len, co do tvrdosti, navázal na Efdemina, nicméně jeho set  byl přeci jen melodičtější. Tentokrát jsem se víc než na dekódování tracků soustředila na projekce a tak jsem zaznamenala pouze Garnierova muže s červenou tváří (Mark Knight & Funkagenda original club mix) a závěrečnou skladbu Kill 100 od X-Press 2 (Carl Craig Sessions remix), kterou mě opravdu potěšil.

Mathew Jonson začal velmi příjemným intrem, které ovšem během pár minut proložil hutnou basovou linkou. Kdo čekal legendární Marionette či letošní skvělý počin Symphony for the Apokalypse, měl smůlu. Já jsem rozlušila pouze track Good Life z dílny Kevina Saundersona (Mathew Jonson´s acid mix). Během jeho vystoupení řady tanečníků lehce prořídly, ale kdo vydržel až do konce, byl odměněn skladbou, která mě, stejně jako Marionette kdysi, uvedla v němý úžas. Co to je?! Netuším… Když jsem se vzpamatovala, válcoval už sluncem zalitou a stále poměrně plnou stage Steve Bug. Ovšem představa zpáteční cesty za volantem mě vrátila do reality a tak jsem si krátce po páté ranní naordinovala odchod.

Video: Mathew Jonson

Originální prostředí, velmi dobrá organizace, nabitý lineup, perfektní zvuk, chutné jídlo… Já vážně nevím, co vytknout. Počasí člověk neporučí, ale pokud se na něj připraví, následky jsou minimální. Melt! mě opravdu překvapil a rozhodně předčil i můj zážitek z anglického velikána Global Gathering. Drei Tage wach!

text + foto + video: martinah miss.martinezz@gmail.com