Čtenářský report z The Big Chill 2008 od Štěpána

První srpnový víkend se konal v bývalé jelení oboře anglického panství Eastnor další ročník legendárního festivalu Big Chill. Line-up této letní události mne již dlouhá léta trýznil a postupně se začal formovat můj sen. Nedalo se nic dělat. Jednou jsem tam prostě musel. Bylo to se mnou asi k nevydržení a tak jsme nakonec letos na festival vyrazili. Doprovázela mě moje žena Simona a naši přátelé z Londýna Aidan a Tery.

Čtyřhodinová cesta přeplněným vlakem z Londýna, rozbitá klimatizace a kolabující hysterická Američanka nebyl zrovna pozitivní úvod vysněného tripu. Rychle teplající plechovka anglického pivka situaci nijak neměnila. Po příjezdu na nádraží měl čekat na účastníky festivalový autobus vyrážející k místu každou půlhodinku. Byl tam. A taky fronta asi 400 lidí. Lehká matematika a fakt, že za dvě hodiny začínal koncert Little Dragon, nás donutily k akci. Aidan s mapou v ruce nekompromisně přesvědčil projíždějícího taxíka, který neměl místní licenci, aby nás načerno dopravil na místo dění. Po chvilce jízdy krásnou kopcovitou krajinou Malvern Hills jsme na místě a začíná pohoda. Vstřícná ochranka nás promptně odbavila a my míříme dle mapky do kempového městečka, kde nalézáme další partičku kamarádů z Londýna, kteří nám blokují luxusní místo na stan. Tak rychle, za chvíli to začíná...
   
K hradní scéně, kde mají Švédové za chvilku začít, dorážíme včas a cestou ještě obdivujeme rozmanitost jídel, koktejlů, sladkostí, triček, desek, hraček a všeho možného ve stáncích, které lemují celý areál. Sluníčko, zelená tráva, červené pohovky, lidí zatím tak akorát...pohoda, klídek. Little Dragon je čerstvá formace ze Švédského Göteborgu, která vydala letos fantastický stejnojmenný debut na značce Peacefrog. Kapelu tvoří vokalistka Yukimi Nagano a její tři kamarádi ze střední školy. Samotnou Yukimi a bubeníka Erika Bodina jsme mohli vidět nedávno i v Praze jako doprovod dalšího Göteborčana Josého Gonzáleze. Hned od prvních tónů je posluchačům jasné, že tahle čtyřka je dokonale sehraná. Z precizní harmonie basy, kláves a bubnů prýští dynamický jazz s prvky soulu, lyrických balad, funku, reggae a velmi jemné elektroniky. Sálající energie vábí další posluchače a hlediště se slušně zahušťuje. Kapela to cítí a uvolněná Yukimi po druhé skladbě odhazuje botky a pouští se do pro ní nevídaných tanečních kousků. Následuje hitovka After the Rain a tančí už skoro všichni. Měl jsem to štěstí Yukimi vidět již na řadě koncertů s projekty Hird, Swell Session nebo Soul Serenaders. Ale to, jak si užívala hraní s Little Dragon, bylo naprosto výjimečné. Ta uvolněnost, hravost a rozjasněnost v jejích gestech a hlase byla jasnou známkou toho, že Yukimi má konečně "svojí" kapelu.

Na hlavní scéně to pomalu rozjíždí ansámbl čítající asi 10 týpků v černých oblecích Pama International. Za stálého vykřikování jména kapely prezentují vcelku nenápadité reggae, které navíc nekoordinovaně a rušivě mění tempo. Doufám, že to neměla být od organizátorů náhrada za zrušené vystoupení Fat Freddys Drop (což byla pro nás ostatně velmi tragická zpráva). Hoši v černém ještě pořvávají něco o Bushově slabomyslnosti a my se poroučíme pryč.

Po výborném indickém jídle spěcháme na hradní scénu, kde začínají Quiet Village. Tahle dvojice vyzrálých chlapíků vydala letos po řadě singlů konečně debutové album Silent Movie. Je to velmi vydařená elektronická koláž ve stylu Lemon Jelly s přídavkem majestátních kytarových samplů a famfár. K našemu zklamání se v rohu zcela potemnělé scény motali za stolem s mašinkami dvě postavy v bílých tričkách a po třech skladbách v identické podobě jako na albu jsem pochopil že to už je asi "ono".

Zklamání. Desku si můžeme poslechnout i doma, takže se balíme a běžíme si zpravit náladu na Roisin Murphy na hlavní stage. Ta už v červeném kloboučku s výtečnými vokalistkami, vtipnou projekcí a cirkusově barevným rejem světel naplno dirigovala svou show. Průzračný hlas Roisin je pro nás emocionálním pohlazením. Je silná, plná energie a předvádí krkolomný robotic dance. Známé hity roztančily davy na zaplněné louce a načervenalé mráčky na potemnělé obloze dokreslily až kýčovitý obraz audiovizuální pohody. Konec vystoupení už ale nestíháme, jelikož chvátáme napříč areálem do club tentu na Roots Manuva. Cestou nás málem vcucne originálně vyvedená stage Rizzla Arena. Z malého rozvrzaného karavanu téměř na dosah ruky servírují zaručené taneční pecky skuteční matadoři DJingu jako Justin Robertson, Greg Wilson, Derrick Cater nebo Kid Acne. Taneční parket je schodovitě členěn a uzavřený prostor s palmami a pohupujícím se davem lehko přesvědčí, že jste na pořádně rozjetém mejdanu na Miami Beach. Když zapršelo, tak pořadatelé briskně rozdali všem tanečníkům originální modré Rizzla pláštěnky a náhlá spartakiádní uniformovanost lidi ještě více nakopla. Super. Někteří z našich kamarádů strávili v tomto kotli celé tři festivalové dny – zní to divně, ale kdo viděl tu atmosféru, tak by to i pochopil. Začíná zase poprchávat a když dorazíme do club tentu, tak se musíme pomalu prodírat hustým davem hezky od zadu, abychom alespoň něco z Roots Manuva slyšeli.

Kompletně nacpané obrovské šapitó neúprosně absorbuje zvuk vycházející z poměrně malého podia a k nešťastníkům v zadních pozicích doléhá jen rozplizlý utlumený beat. Během dvou skladeb se propracováváme do středu davu a je rázem jasné, že problém není jen v nedostatečnosti soundsystému, ale i ve zvukařovi. Mr. Manuva musí být slyšet, to chápu, je to démon. Ale když kapacita zvuku nestačí na ty kouzelně propracované a hravé hiphopové smyčky, pro které ho mám tolik rád, tak je mi to trochu líto. Ještě tři skladby a za mixážní stůl nastupuje DJ Vadim. Natahuju se, jestli neuvidím černou vokalistku Yarah Bravo, která ho občas na vystoupeních doprovází, ale mistr je na podiu sám. Nevadí. Tak jedem. Jako kdyby mě slyšel, vypálí Vadim nenadálou salvu drum’n’base. To jsem nečekal. Po třech hrubozrnných kouscích přichází remix Ready or Not od Dj Hype, což dostává lidi do varu. Postupně ve svém setu velmi šetrně zjemňuje směrem k hip-hopu aniž by ztratil pozornost publika. Přibývá stále více jazzu, funku a reggae, až se dočkáváme i dvou věcí z posledního hudebně hodně pestrého alba Talk to Me, které vyšlo na Londýnské značce BBE. Skvělá atmosféra – ve vzduchu euforie. Nyní dochází k jednomu z bolestivých momentů festivalu, kdy po Vadimovi nastupuje DJ Krush, ale na hlavní scéně začínají Thievery Corporation – volba padá na washingtonskou dvojku.

Hodně lidí už během dne dorazilo, takže je celá festivalová aréna slušně naplněná. Thievery jdou na to a je zřejmé, že zvukaři šetřili soundsystem pro tuto příležitost. Nádherně čistá dubová basa s námi vibruje i v úctyhodné vzdálenosti od podia. Malebné projekce, svit měsíce, tancující masy a krystalicky čistý sound venkovní scény nás přivádí do extatických stavů - dokladem toho je přesvědčivá fikce při skladbě Revolution Solution, kdy se nám zdá, že slyšíme jasný hlas Perryho Farrella...na podiu byla zpěvačka Sista Pat, která se tohoto kousku občas zhostí, ale najednou slyšíme  Perryho...."ty voleeee...Perry – náše dlouholetá modla je tady......" no nebylo to tak, ale na zážitku to nic neubralo. Stejný vokalista k naší radosti velmi sugestivně supluje v další skladbě i Davida Byrna. Thievery si s sebou podobně jako na koncertu Praze přivezli početnou partičku hudebníků a vokalistů, kteří se střídali ve dvouhodinovém průřezu největšími hity. Na 23. září je ohlášeno vydání dalšího studiového alba – asi si koupím vánoční čokoládu s okénky a budu netrpělivě každý den ujídat aby to rychle uběhlo...

Je jedna hodina ráno a my se přesouváme před coctail bar, kde hraje Ursula 1000 a objemný hrozen lidí před pódiem neúnavně paří. Jo, jo, Alex Gimeno je navýsost zkušený bavič, který si s davem dělá co chce. Svým inteligentním mixem exotických rytmů, disca, samby, latino a house beatu nás má okamžitě v hrsti. Naši přátelé jsou uchváceni a druhý den okamžitě zakupují CD All Systems Are Go Go. Ještě chvíli tančíme, ale blíží se poslední programová povinnost dne a to je Daedelus v club tentu.

Přicházíme již notně rozjařeni a barový tahák pěti piv za cenu čtyř nám přijde škoda nevyužít. Těch pět kousků dávají do igelitky s ledem – dobrej nápad. Ověšeni taškama se dereme k pódiu. Daedelus vydal letos u Ninja Tune pozoruhodné album s notnou dávkou retro samplů a bláznivých elektro smyček. Jeho vystoupení je vcelku jednolitý elektromasakr. Neúnavně ťuká do svých futuristicky vyhlížejících blikajících mašinek. A nedá nám vydechnout. Ani na chvilku. Už je docela pozdě a máme toho za dnešek už dost, takže vítězí návrh na odchod. Správná volba – zítra je toho na pořadu opravdu hodně, tak se musíme připravit.

Spaní ve stanových sektorech je absolutně bezproblémové. Pořadatelé s neuvěřitelnou trpělivostí zajišťují relativní klid a případné rozjeté partičky, co nad ránem vosolej na kazeťáku Prodigy přátelsky usměrňují, takže mají všichni klid. V sobotu hned od rána kazím snídaňovou siestu a stresuji všechny, abychom už vyrazili na hlavní stage, kde má v pravé poledne vystoupit Scott Hansen aka Tycho. Jeho uhlazený jemný ambient stylově nejblíže asi Boards of Canada bývá na koncertech umocněn působivou projekcí, za kterou stojí známá grafická a designerská skupina iso50. Hodně se těším – a to je asi špatně. Tycho nedorazil a místo něj vystoupí Londýnský multiinstrumentalista a písničkář Jamie Woon.

Se slzou v oku akceptuji krutost života a jelikož je sluníčko a teplo, tak se piknikově uvelebujeme na trávě před podiem. Ale siesta se nekoná, jelikož Jamie Woon, kterého jsem do teď vůbec neznal, na nás chrlí úchvatnou zvukovou koláž z jeho samplerů, kam si beatboxově nahrává smyčky, které pak psychedelicky deformuje na svém mixpultu. Jeho kouzelný hlas v tklivých melodiích má až magickou sílu. Postupně se k němu přidává bubeník a basista ze skupiny Portico Quartet (vydali letos vydařené album) a jazzově načechrávají jeho skladby. Na závěr se muzikanti rozloučí a Jamie se postaví opět za svoje mašinky, aby své vystoupení uzavřel emocionálně nabitou skladbou Spirits. Opravdu hudební zážitek. Odpouštím Tychovi. Zůstáváme na této scéně jelikož na řadu přichází formace The Irresistible Force, v jejímž čele stojí Mixmaster Morris.

Pro mě "pan DJ" již od prvního setkání s ním na Lucky People Center v roce 2000. Asi málokdo umí tak citlivě míchat desky napříč všemi žánry, aby z toho nakonec vždy zahřálo na duši, i když to není vyloženě taneční záležitost. Bohužel po několika docela příjemných ambientních skladbách s old-schoolovou vesmírnou projekcí za zády se Mixmaster pouští do zpěvu. I malé děti běhající kolem nás po trávě se užasle pozastavovali a bystřili směrem k pódiu. Faleš Mixmastrovy fistuly s intelektuální šťavnatostí textu (...sun is shining...the temperature is risig - to celé 8x) nutila posluchače jít na oběd dříve než plánovali. Zvedáme se i my. Po obědě se ploužíme směrem k hradní scéně, kde začíná Lykke Li.

Tahle stockholmská partička slaví po svém debutu Youth Novels raketový vzestup popularity. Musím přiznat, že jejich chytlavý elektropop není zrovna můj styl, ale hitovka Litle Bit za letního dne potěší a lidi to evidentně baví. Pak se přesouváme na druhý konec až k jižní bráně, kde se nachází Sauza tent. Je to malý zastřešený bařík, vedle něj taneční parketek asi tak 3x3 metrů. Kontroluji, jestli jsem se v programu nepřekoukl – ne, je to opravdu tak, tady má dnes hrát Fink. Skládáme se do trávy před bar mezi asi padesátku dalších a na malou stoličku před nás opravdu usedá sám Fin Greenall. Wow! Sám bez doprovodu hraje akustický průřez tvorbou hlavně posledních dvou let, samozřejmě včetně Biscuits for Breakfast a Pretty Little Thing. Z dokonalé poetiky jeho textů a sugestivního podání mi naskakuje husí kůže. Štěstím. Vtipně vysvětluje, jak musel přesvědčovat na poslední chvíli managera Big Chillu, který už měl v lineupu dost "těchhle písničkářů" Fink: "...I just said.. fuck yooou!...and you see....I’m playing here". Po vřelém potlesku přidává ještě The Model od Kraftwerk a Simona mu pod tíhou zážitku jde automaticky osobně poděkovat.

Přesouváme se do club tentu, kde už z dálky slyším velký hit Mista President od kanadských Souljazz Orchestra. Hrají velmi příjemný afro-soul-funk-jazz a ságová trojice dodává skladbám slušnou šťávu. I když je venku nádherné počasí, tak v přítmí stanu tancuje několik stovek nadšenců. Hezká atmosféra a kontakt s publikem. Na září chystá kapela novou desku, tak se těším. Jdeme se zase najíst a chvilku se povalujeme před stanem Words in Motion, kde se střídají básníci v přednesu. Docela poutavá je podívaná na ikonu současné anglické poezie, Jamaičanku Jean Binta Breeze, jak recituje Boba Marleyho. Po chvilce ale už kvapíme na hlavní scénu na Fujiya & Miyagi. Hrají většinou věci z posledního alba Transparent Things, které jsme přes rok docela často s chutí poslouchali, ale vcelku sterilní vystoupení kapely nás moc nebaví. Jdeme raději na bar a pak hurá na zástupce Compost recordings Christian Prommers Drum Lesson.

Je to vskutku škola bubnů. Podium je pralesem roztodivných perkusí, na nichž pod taktovkou sympatického Němce demonstruje pětice hudebníků pestrý nu-jazz na klasicky hammondkovém podkladu. Pěkné. Mám dobrý pocit, jak sem ten Compost zvuk hezky na Big Chill sedí. Abychom z obdivu německy mluvících hudebníků nevypadli, tak přebíháme na hradní scénu, kde ještě chvilku musíme čekat na příchod mistra samplu a jeho orchestru. Začíná Matthew Herbert Big Band. Původem klasický pianista Herbert  dorazil na Big Chill v doprovodu téměř dvaceti hudebníků, podobně jako nedávno do pražského Lucerna Music Baru. K mému potěšení i včetně černošské zpěvačky Eska Mtungwazi, která svým hutným vokálem dodávala vznešenost symfonickým melodiím, které po svém elektronicky hyzdil, fragmentoval, převracel a geniálně doplňoval sám velký Herbert. Místo Blesku se tentokráte trhal a samploval deník Sun. Opět skvělý výkon, pod širou noční oblohou opravdu zážitek. Během Herbertovy produkce přichází další bolestivé dilema a já musím odběhnout na hlavní stage, kde hraje můj oblíbenec Jon Hopkins.

Jon nás nechává téměř čtyři roky čekat na své další řadové album, které snad vyjde ještě letos. Výmluvou mu je spoluprodukování posledního alba Coldplay. Ale nyní však údajně naplno vybrušuje poslední detaily na chystaném LP Insides. Tento materiál také tvořil základ jeho třičtvrtěhodinky trvajícího vystoupení. Když jsem před hodinou procházel přes hlavní scénu, tak tu na Sumer Set Toma Middletona trsaly davy lidí, ale nyní je publiku dost prořídlé. Neznabozi! Jon útočí na posluchače symbiotickou harmonií klasického klavíru s drtivě rezonující chemickou basou. Vše podmalovávají čarokrásné ambientní vlny. Z naporcovaných fragmentů poznávám skladbu Vessel, která je s předstihem k slyšení na Jonově myspace stránce. Obrovská projekce synchronně pulzuje abstraktními motivy. Složité dubstepové rytmy přecházejí zpět k romantické vyhrávce, kterou vzápětí dynamizuje špinavě ostrouhaná breakbeatová smyčka. Zmítám se v té palbě a nasávám pozitivní energii každým pórem. Fantazie. Po krátké pauze se na hlavní scéně chystají legendární zástupci Warp Records Plaid.

Jejich inteligentní elektronické instrumentální experimenty s poutavou projekcí slaví v obecenstvu úspěch. Ze svých samplerů vybírají spíše jemnější záležitosti.Ve chvíli, kdy se amorfní tóny začnou kupit do detekovatelného rytmu se na pódium vřítí 10ti členná taneční skupina Random Dance. Téměř půlhodinová taneční kompozice v roztodivných tónech Plaid je vážně působivá. V myšlenkách se vracím k pražskému vystoupení Kibbutz Contemporary Dance Company. Podmanivá hudba a synchronizovaný výrazový tanec spolu často vytváří unikátní uměleckou impresi. Také Jon Hopkins nyní spolupracuje s taneční formací Random Dance na jejich nejnovějším projektu Entity. Jen tak dále. Toto spojení bude jistě plodné. Je chvilku po půlnoci na pódium za velkých ovací nastupuje Trentemoller.

Decentní reflektory a precizně propracovaný minimal beat dává publiku najevo, že seveřané se slunečnými podmínkami Big Chillu nenechají obměkčit. Štiplavé samply rezonují závratnou frekvencí, ale po chvíli se tempo mění a omamně modrém ztemnění se ozývá motiv balady Miss You. Pak dánská pětice zařazuje známý kousek Snowflake, což publikum na chvíli oživí. Ale celkový dojem z vystoupení je i nadále až příliš mrazivý. Pevně věřím, že se při skladbě Moan za mikrofonem objeví skvělá vokalistka Ane Trolle, ale sampl jejího medového hlásku mě vrátí zpět na zem. Projekce se sestává z úsečných depresivních motivů amerických retrofilmů, což je chvílemi prokládáno hranými animacemi, za které by se nemusel stydět ani Jan Švankmajer. Nikdo z kapely během produkce neprohodí s publikem ani jediné slůvko. Trentemoller sám se schovává za hradbou kláves. V klubu bych byl asi nadšen, ale v prostředí Big Chillu se mi úplně nedaří naladit na jejich vlnu. Přesouváme se na hradní scénu. kde je absolutně narváno a atmosféra by se dala krájet. Za gramofony stojí ten nejpovolanější – Mr Scruff.

Z beden se line zábavná směsice pomalých nalomených beatů. Hodně přestávek, zlomů, nástupů a groovy vyhrávek. Synchronizované animace v mistrově typickém ledabylém grafickém stylu – notičky, autíčka, kytičky...prostě z hudby i ze všech, co jí vstřebávají, prýští pozitivní energie, aniž by se produkce jen na sekundu snížila ke komerční podmanivosti. Tančíme až do konce Scruffova setu a po posledním drinku u coctail baru míříme znaveni do stanů.

V neděli jsme si naplánovali nejprve coctail bar s vítězem každoroční soutěže mladých dj-talentů. Letos se prosadil mladíček se jménem Savage Henry a nenechal nikoho na pochybách proč byl vybrán právě on. Bravurně přes sebe lámal houpavý breakbeat s reggae rytmy a v poledním žáru rozpohyboval pár stovek piknikových povalečů. Holky jdou nakupovat do ulítlého shopu s produkty z recyklovaných materiálů. Aidan zakupuje botky s podrážkou z bývalé motorkářské pneumatiky a ostatní obhlíží tašku z bezpečnostních pásů od starého Volva.

Organizujeme se a jdeme do Sauza tentu na Lodekka Hifi. To jest projekt multiinstrumentalisty Stuarta, který údajně spolupracoval i s Primal Scream, ale nyní tvoří vlastní věci v downtempovém rytmu. K sobě si přizval bubeníka a perkusionistu a sám předvedl svou hru na ukulele, klarinet, harmoniku, klávesy, saxofon a spousta dalších po domácku vyrobených hraček. Kromě jeho zručnosti však k obdivu moc nezůstalo. Ubíjející monotónnost ukulele s chrastítkem v ruce bubeníka nás po půl hodině zvedla a náladu spravila až argentinská kotletka. Míříme do club tentu, kde se o odpolední program stará partička kolem anglického sdružení Shaanti, které významně pečuje o východní a asijskou nezávislou taneční hudbu. Na pódiu akorát dokončuje svoje vystoupení UK Apache.

Nikdy jsem ho neslyšel, ale jeho hřmotný rap je familiární několika tisícům lidí na parketu, kteří s ním chorálově skandují. Pěkné, pěkné, nicméně jsem již natěšen na dalšího koně této stáje, jímž je Nitin Sawhney. Na festivalu bohužel nevystupuje s celou kapelou, ale "jen" jako DJ. Začíná svůj set pěkně zostra a řízný zlámaný beat s velmi jemnými orientálními samply zní opravdu originálně. Nitin se sice s mixy moc nemaže, ale každý další track nás bezesporu posouvá o kousek dál v jeho beduínské jízdě. Míjíme oázy ulehčujících breaků, ale nekompromisní úderný šlapák nás vrací zpět na tuhle zběsilou pouť. Jdeme za ním až do konce. Po Nitinovi plynule navazuje Asian Dub Foundation Sound System.

Během několika prvních skladeb se ještě upravují perkuse a o show se stará strašidelný šaman. Pak na pódium vniknou dva perkusionisté a na dvě gigantická bonga rozjedou bubnový teror, slovy hrozícího šamana nastupují "weapons of mass percussion...". Je teprve šest hodin odpoledne a  extatický dav se zmítá v katatonních figurách. Jednoznačně naprosto největší výdej energie! Absolutně vyšťavený se vydáváme na hlavní stage a neodolatelně nás vcucává opět Rizzla Arena, kde kotel modropláštěnkářů paří před zelenou maringotkou. Desky vytáčí Andy Blake. Po chvíli se vymaňujeme ze spárů modře se pohupujících se monster a pomalu se blížíme k hlavní scéně. Na pódiu se svíjí v hysterických křečích Francouzka Camille a zajíkavě ze sebe chrlí.."...too drunk to fuck...(asi 50x)...". Pochopili jsem, že s Camille dnes asi nic nebude a docela znechuceni jejím projevem jsme raději šli na pivo. Koncepčně je pro mě její  vystoupení před váženou hudební legendou těžko pochopitelné. No nic. Dali jsme pár drinků a koukáme, že na pódium už nastoupil orchestr, vokalistky a nyní přichází vlastně přibíhá i on..Leonard Cohen.

Hlediště je maximálně nahuštěné a evidentně přibylo i hodně starších posluchačů, kteří měli možnost si koupit speciální nedělní lístek. Publikum tak tvoří sympatický průřez několika festivalových generací od uvědomělých šedesátníků až po nejvyjetějšího teenagera. Všichni ale mají v tuto chvíli jedno společné - zjihle nasávají opojné harmonie Cohenových skladeb a obdivně vstřebávají jeho galantní vystupování a nehranou pokoru. Repertoár tvoří průřez nejznámější mistrovou tvorbou, takže většina skladeb je doprovázena jemným nerušivým chorálem davu. Krása. Po kultovním Cohenovi má nelehkou situaci ve svém hodinovém setu David Holmes. Situaci ale profesionálně zvládá. Bohužel publikum se přeskupuje a je málo těch, co mu věnují pozornost. My se také balíme a vyrážíme na Múm. Tahle legenda islandské alternativy naštěstí na poslední chvíli potvrdila účast na festivalu. Po první skladbě se půvabná a křehká zpěvačka Hildur Gudnadóttir přiznává, že celá kapela si ještě před chvilkou užívala koncert Leonarda Cohena a málem nestihli včas začít. Múm hrají hlavně věci z loňského alba Go Go Smear The Poison Ivy a jejich vytříbená elektronika s podporou cella, klarinetu, trumpety si nás absolutně získává. Naše slabost pro severskou hudbu zase nabírá na síle. Je něco magického v jemných a ušlechtilých samplech měnících se v téměř nepostřehnutelných nuancích. Vrcholem je pak starší věc - nádherná balada Kostrzyn, kterou dokresluje abstraktní dynamická projekce typicky severské provenience. Je chvíli po půlnoci a na hlavní scéně se připravuje jedno z vrcholných vystoupení – The Bays and The Heritage Orchestra.

The Bays tvoří několik radikálních elektronických experimentátorů, kteří produkují hudbu pouze na živo v aktuálním improvizovaném jamu. Tato formace vydala pouze jednu oficiální nahrávku kompilovanou z živých vystoupení během jejich turné. Druhem tvorby zabírá jejich repertoár neidentifikovatelná škála žánrů pojímajících house, dub, broken beat, techno, drum’n’base.... Letos se tito mágové spojili s klasickým tělesem The Heritage Orchestra. Členové orchestru mají před sebou místo not elektronické tabule a pod vedením dirigenta neprodleně reagují na aktuálně psané noty dvou skladatelů jimiž jsou John Metcalfe a Simon Hale. Vskutku ambiciózní počin. Show se rozjíždí pomalu a zdá se že se hudebníci různých sekcí nejdříve testují. Experimentální elektrobeat nabírá na harmonii a přidává se smyčcový podklad na základě čerstvě napsaných not, které můžeme vidět i my na velké projekci. Chvílemi vznikají  vpravdě obratné kombinace a působivé harmonie, avšak stejně jako na nahrávkách The Bays postrádám často smysluplný vývoj jejich skladeb. Jejich vystoupení je ovšem bezesporu interesantním zážitkem a důstojně uzavírá třídenní festival.

Vyjet si jen tak na festival do východní Anglie není zrovna laciná záležitost. Z výše napsaného ale snad dostatečně vyplývá, že to stojí za to. Perfektní organizace, kvalitní line-up, malebné prostředí, příjemní lidé, přátelská ochranka..... Příští rok jedem zas!

Text + foto: Štěpán doc.mole@yahoo.com