Report z koncertu velmistra ambientních ploch Jóhanna Jóhannssona

Kostel, na jehož varhanech prý při svém pražském pobytu trénoval i Wolfgang Amadeus Mozart, je koncertní síní už dlouho. Zatímco jindy velký prostor pod kazatelnou obsazují počtené orchestry, 3. října večer tady bylo připraveno jedno klavírní křídlo, klávesy, laptop, stůl s efekty a pár židlí se stojany na noty. Nemělo se tu dít nic velké do počtu, ale zásadního do pocitů.

To se projevilo hned v momentu, kdy do muzikanti se smyčci a holohlavý principál Jóhannsson vystoupili před oltář a zahájili zkrácenou verzi otevírací skladby Fordlandia ze stejnojmenné připravované listopadové desky. Lepší odpich si polozaplněný kostel nemohl přát. Jednoduché tahy prvního houslisty nejdřív zněly mezi zdmi osamoceně, až po chvíli se k nim přidal tichý klavír a violoncello. A když pak instrumentální plochy rozdmýchaly digitální ruchy a zvuky, síla Jóhannssonovy hudby se ukázala ve vší čistotě.

Jeho humánní přístup k muzice, kdy instrumentální melodie nedeformuje v laptopu a nepoužívá je k další recyklaci, spíš jen elektronikou podtrhává jejich význam a sílu, působí v současné zmatené situaci blahodárně. Jakoby byly houslové árie v jeho podání tím jediným neotřesitelným, od čeho se může odvodit hodnota zbytku současné tvorby. I takovéhle dojmy vzbuzoval koncert.

Základ tvorby odkryl producent v jednoduchém repetetivním několikatónovém motivu na piano, který navíc „přizdobil“ beztónově rezonujícími reproduktory zesílenými na maximum. I tenhle zvuk sám o sobě by mohl patřit do výkladní skříně ambientu, ale Jóhannsson jej díky klavírní melodií povýšil do výběrového zboží.

Pomyslným vrcholem už tak nadpozemského zážitku byla prověřená skladba The Sun´s Gone Dim And The Sky´s Turned Black s rozvrstveným vokálem rozložená na jemných tazích smyčců připomínající černý samet. Spěchat netřeba. Pocit příjemné statičnosti navíc doplňovala i kontinuální černobílá videoprojekce přibližující život ve městě – stavbu domu, rozbíjení sněhových jazyků, kluk s kytarou na zádech flákající se po přístavu. To vše do sebe najednou zapadalo.  

Ale i Jóhannsson ví, že do ambientu patří alespoň abstraktní beaty, a tak ke konci připravil mírnou „smršť“ (tohle slovo je nutné chápat v kontextu Jóhannssonova minimalismu). Došlo na jeden přídavek, a i když si někteří žádali víc, sám skladatel si byl nejlíp vědom, že další skladbu by už diváci nevstřebali. A to je taky velké plus pátečního koncertu. Jóhannsson si totiž jako producent zachovává od své hudby odstup a netlačí ji do posluchačů i ve chvíli, kdy se začíná muzika měnit ve stereotyp a nástroje se slévají do homogenní látky bez uchopitelných momentů.

Páteční hodina a půl s Jóhannem Jóhannssonem byla tak akorát. Ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Dost na to, abychom si představili, jak může vypadat futuristická klasická hudba, a přesně tolik, kolik jsme na nadcházející vyčpělý podzim potřebovali.     

Anotace:
Music Infinity, 3. října 2008: Jóhann Jóhannsson (ISL) + komorní kvintet, VJ: Magnus Helgason, Kostel sv. Šimona a Judy

Autor:
Ondřej Stratilík