Report z párty Boogie v Chapeau Rouge od Myclicka

Jinde první, v Chapeau poslední!

Celý ten rok a něco jsem odolával a ten neuvěřitelně členitý a několikapatrový prostor nechával napospas návštěvníkům Prahy, kteří sem tak rádi pořádají nájezdy a jsou tu jednoznačně v převaze... Přesto jsem celou tu dobu myslel jen na to, jak se ta párty s australským producentem Deepchildem povedla a jak kvalitní zvuk tehdy nesl či spíše nadnášel tu jeho úžasnou muziku. Na zvuk, který vám tak vehementně diktuje, s kterou končetinou máte právě pohnout a kam přesně to bude, na ten se tak snadno nezapomíná! Teprve až přítomnost Roba Pearsona v Praze mi patřičně nasměrovala kroky na roh ulic Jakubské a Malé Štupartské, kam jsem v pátek těsně před jedenáctou zamířil. Ne, vůbec nic se v těchto končinách nezměnilo, tedy až na nějaké ty stavební úpravy před Kostelem sv. Jakuba Většího. Také teď tu chodníky doslova přetékaly těmi, kteří ze zvyku vyrazili s cigaretou ven, aniž by díky u nás stále stejně nastaveným zákonům vůbec museli. Rozdíl mezi pražským barem a pražským klubem byl při pohledu dovnitř patrný už na první pohled. V tuhle hodinu byste v klubu byli první, v baru skoro poslední a s vyhlídkou na volné místo už opravdu minimální... Inu jen ať si popíjí a poslouchají Fattyho hip-hop a Chockyho house, tam dole mě to teď zajímá mnohem více.

Rob Pearson

"So deep," že se člověk z té podlahy tak obtížně zvedá...

Teď ještě u té šatny opravdové přidat jeden žlutý dukátek k batohu, ten druhý k bundě, převzít od krásné barmanky opravdu neošizené mojito a s touto výzbrojí rovnou na parket! Tedy spíše se pohodlně usadit do kožené sedačky, dokud jsou ještě volné... I přes tuto brzkou hodinu tu v poněkud přesvíceném prostoru už první amatérští tanečníci škubají nohama do rytmu a také rukama vydatně pumpují sem a tam. Pouhých pár metrů od těch sedících... Je na nich poznat, že si u nás umí svou lacinou dovolenou opravdu užít, po chvíli křepčení už leží na krovkách přímo uprostřed parketu a jen s obtížemi vstávají vzhůru. Tak byl to vlastně tanec nebo jen vrávorání?! :) Jsou stateční a snaží se, vždyť na deep house neumí tancovat úplně každý! A ne každý má pro něj cit takový jako právě DJ Malkao. Rychlost beatů zhruba 125 za minutu, krásné snivé plochy, zvuky jemné, cinkání a šustění jako bonus k tomu kopáku který tu s vámi tak směle pohazuje v prostoru. Mohli jste si v těch zvucích zaplavat dle libosti – místa v bazénu bylo totiž zatím dost a koupacích čepic netřeba. Přestože byl v dalším z pražských míst, kde mají návštěvníci potřebu DJovi radit, co přesně má do svého setu zařadit tak odvážný, tentokrát se to obešlo bez návodů.

Malkao

Malkao: "Nejdřív Chopsticka, pak árenbíčko, pak Prodigy a navrch Solomuna!"

Ta přání se dostavila až o něco později, ale Malkao oba tazatele zklamal – ani Prodigy, ani R´n´B si do své sbírky doteď neobstaral. :( Přitom by mu mezi tu melancholickou skladbu Birds od projektu Chopstick & Johnjon, který jsem letos na SonneMondSterne propásl opravdu jen o vlásek, a novinku od Solomuna tahle hudební nadílka tak úžasně pasovala! Musí se chlapec ještě hodně učit... S každou přibývající minutou přibývalo také těch, kterým přišla ta kombinace pátek vs. Chapeau, ta zaručeně nejlepší. K baru jste se teď prodrali opravdu už jen s obtížemi, všude kolem se štěbetalo anglicky, německy, španělsky, italsky a rusky a Malkao už také nesnil, ale přikládal do kamen. Přiznám se na rovinu, že Jinzou, kterou dali před časem dohromady Milton Jackson a Sei A, mu jako ortodoxní vinylář tiše závidím a mám takový pocit, že už se toho vysněného černého kola nikdy nedočkám. :( Kamna hřála nádherně a ta jejich varná deska byla také přepychová. Tatam je doba se stařičkým mixážním pultem Stanton a CD přehrávači s tak zoufale malým kolečkem pro posouvání rychlosti. Ve středu stolu teď poblikával hlavně pro ty efekty tolik oblíbený Pioneer, k němuž se z obou stran tulila "osmikila" stejné značky, přičemž gramofony byly dle současných trendů vytěsněny až na oba konce DJského pracoviště. Konečně klub, kde se na DJe myslí, kde se jim nehází klacky pod nohy, přičemž ty silné odposlechy jim tu příjemnou práci pouze usnadňují...

Lucas Hulan

Vrchol večera? Jednoznačně Lazy!

Právě zde došlo pár minut po půlnoci ke střídání stráží a kšiltovkář nahradil kšiltovkáře – odteď bude to krásné zázemí patřit jen a pouze Lucasovi Hulanovi! Ten si prostor před sebou nejprve řádně zamořil mlhou, aby u všech těch dorazivších odpadly i ty poslední zábrany a zároveň mohl poměrně chudý světelný park s pár barevnými reflektory o maličko vyniknout... Mlhu si na pomoc přivolal, ale podbízet se nehodlal – navázal tedy jen plynule na Láďovy základy a pouze doufal, že se ti před ním chytí. Nejprve slavný Flashback v remixu Jake Childse, pak Elif od Marca Romboye, který v Praze Jimpster v té své verzi před čtrnácti dny bohužel nezahrál, na sladkou odměnu si holt musel ten natřásající se dav počkat, tu si musí nejdříve odpracovat. Hotové šílenství ovšem nastalo v okamžiku, kdy David Byrne poprvé tak procítěně zapěl své: "Ohh, I´m wicked and I´m lazy. Ohh, don´t you want to save me?" To byl řev panečku - konečně něco, co v té anonymní směsi znali, i když se s touhle novou verzí od Mowgliho včetně té prima dramatické pauzy možná ještě nesetkali! Tak ale co dál? Nechá se zrzek strhnout tou vlnou nadšení a začne snad v druhé půli večera sázet hitovku za hitovkou? Nic takového, na to je až příliš velký sobec a pecky s vyloženě hitovými ambicemi nehrává. Pouze čas od času tedy okořenil zajímavým bootlegem, aby se mu ti dovolenkáři po Praze nerozprchli...

Jestlipak mají ta prasátka doma také takový nepořádek?

Ta reakce pak byla pokaždé stejná – první známý riff, první slůvka známého refrénu a už zase měli v té místnosti s nízkým stropem a s konečně výkonnou klimatizací ruce nahoře, už zase tu pivo po zemi teklo proudem a skleničky (ne kelímky, opravdové skleničky) s cinkotem padaly ze stolků dolů. Nepořádek však panoval také na toaletách, které jen s obtížemi stíhaly odbavit potřeby všech těch, co sem dnes dorazili. To umyvadlo plné papírových ručníků, kterého si v průběhu večera nikdo nevšímal, pak zbytečně kazilo dojem z jinak podařeného mejdla. :( Že je Rob Pearson především zvukovým inženýrem, to bylo poznat už na první pohled. Zatímco dohrával poslední Lukášův track, on teď šermoval s baterkou nad mixážním pultem, kroutil potenciometry na všechny strany a mačkal tlačítka, jejichž funkce jsou mi zatím ještě stále utajené. Zdá se, že teď se bude míchat přes fader a on chtěl mít jeho propustnost takovou jako tam daleko v Londýně. Chtěl se tu prostě cítit dobře... Copak asi tak v tomhle inspirativním městě teď zhruba frčí? Co je obsahem jeho penálu s CDčky? Bude to set plný zpívánek, minimalu a nebo jen klasický house, který dneska už zase hraje všemi barvami? C je správně! Žádné duchaplné písničky o lásce, žádné intelektuální klikání, jen buben a hi-hat hezky na střídačku, k tomu pár úhozů na klavír a silné basové linky, které v tomhle fajn zvukovém zázemí opravdu fungovaly.

Nic známého a přesto je měl v hrsti - to ten zvuk...

Kroky tanečníků občas podebral i rozpustilý jackin´house, v oblibě měl také "povídací tracky" ála Moonraker od Foremost Poets, kterou si teď znovu přemáchl Magik J, jindy stačilo atmosféru jen nakopnout rychlými samply "one, two, three, four." Rob však uměl také výborně hypnotizovat s táhlými načechranými plochami a jedním zaseklým motivem, jenže pak se to stalo... Také jeho CD se stylově zaseklo a to právě v okamžiku, kdy se to nejméně hodilo. :( Nenechal se ovšem ani trochu vyvést z míry, pouze omluvně rozhodil rukama, šikovně ten nepříjemný zvuk naefektoval, aby ve své krasojízdě pokračoval dále. Tedy krátce poté, co se z parketu ozval silný řev a pískot. Ten si panečku umí vynutit pozornost. :) V jiných klubech se podbízí hitovkami už tolikrát slyšenými, on jim nabídl zcela anonymní set a parket měl plný do posledního místečka také. Navíc ten pohled, kdy se deset chlapů obejme kolem ramen a unisono začnou hulákat z plna hrdla motiv jako vystřižený ze sledování fotbalového zápasu, na tohle se prostě nezapomíná. Jen je k tomu vždycky zapotřebí zvuk, který opravdu hraje a dýchá a ten jemu opravdu vycházel vstříc. Každá ta frekvence byla krásně čitelná, každá byla zcela přesně mířená... Půl pátá na kostele však odbila a já pro změnu zamířil domů. Právě v okamžiku, kdy tu Fatty M mistrovi názorně předváděl, kterou z těch jeho pecek má nejraději. :) Byl to nádherný večer a já pevně věřím, že se sem nevrátím zase za rok, tenhle zvuk chci poslouchat pořád!

Video: Rob Pearson @ Boogie (Chapeau Rouge)