Report ze Stimulu od Romana

Pokud se nemýlím, letos to byl již sedmý večer v rámci Stimul Festivalu na prknech pražského divadla Archa. Jeho vrchol přišel kupodivu hned na prvním vydání v dubnu, kdy do Prahy zavítal Amon Tobin a co do návštěvnosti, nejspíš nebyl tento večer překonán. Ovšem závěrečný večírek ve společnosti Mogwai anebo Four Tet se mu minimálně přiblížil. Sál divadla Archa, i jeho prostorný balkon, skýtal útočiště pro mnoho nejrůznějších návštěvníků a jelikož start večera patřil elektronice, konec pak kytarám, jejich složení bylo opravdu pestré. Z toho plynula i velmi příjemná atmosféra, byť mohla být při určitých vygradovaných skladbách, především pak při koncertu Mogwai, o něco více vidět.

Přijít včas se tentokrát vyplatilo. I kvůli oné "slavné" znělce s Jirkou Lábusem, která vtipně i nevšedně zároveň lákala lidi na tento festival. Na svědomí jí má Mark Ther a smeknout klobouk musím nejen nad výslednou podobou této znělky, ale i nad samotným faktem, že k účinkování v ní přemluvil právě tohoto komika. Jestli jsem si ovšem před samotným příchodem do Archy myslel, jak si na parketu užiji volného místa, byl jsem následně ujištěn, že Four Tet zná spolu se mnou stovky dalších hudebních labužníků. A vlastně není se čemu divit. Kieran Hebden se věnuje progresivní elektronice již nějaký ten pátek a mnohokrát na svých deskách dokázal, že hudební vizionářství mu cizí rozhodně není. V poslední době se tento mladý Brit blýskl třeba EPčkem Ringer anebo výborným způsobem zremixoval již tak skvělou skladbu "You Are Here" od Nathana Fakea. Na Stimulu se ale měl představit trochu v jinačím světle.

Společně s sebou si na pódium přivedl pětašedesátiletého Američana jménem Steve Reid, který s ním tvoří příležitostný live projekt. A ono slůvko "live" je tam právě hlavně díky Stevovi. Usadil se za menší bicí soupravu, počkal, až Kieran ze svých mašinek vyloudí první zvuky a od té chvíle bubnoval takovým stylem, jaký jsem ještě nikdy neviděl, až do konce vystoupení. Velmi často vypadal, že bubnuje se zavřenýma očima a tím bubnováním nemyslím strefováním se paličkami do jednoho bubnu a jedněch činelů. Tenhle sympatický a usměvavý černoušek se v takřka oku nepostřehnutelném kmitání strefoval do celého ansáblu bubínků a činelů a přitom stíhal vtipkovat s Kieranem, který stál, k němu čelem, zakloněn nad svými čudlíky a hejbátky. Že to byla nadmíru energická a zábavná show není asi třeba zdůrazňovat. Představte si silně industrializované město a v jeho centru domorodý africký kmen poskakující kolem ohně. Takhle přesně zněla hudba těchto dvou. Kieranovi patřila ona studenější industriální část, tedy elektronika, plná nejrůznějších zvuků, ruchů, ale tu a tam i melodičtějších ploch, Steve zas obstarával onu živou část, energické, šamanské, hypnotizující bicí a byť tihle dva jsou sehraným týmem už několik let, znělo to, jako když Steve spontánně jamuje jak ho jen napadne.

Po "very special guests" přišel na řadu "support" samotných Mogwai a pokud má předskokan, v tomto případě celá pětice předskakujících, dav řádně rozproudit, nebylo bývalo lepšího výběru. Pětice pocházející z Glasgow a říkající si The Twilight Sad pořádně rozezvučela přítomnou (a skvělou) aparaturu v sále a jejich ostré kytarové riffy, které kolikrát přesahovaly běžný rádiový rock, plně zaměstnaly mé sluchové ústrojí. Kluci vydali letos mini album nazvané Here, It Never Snowed. Afterwards It Did a byť to nemohu s určitostí tvrdit, určitě právě z něj zahráli některé skladby. Přeci jen tohle není zrovna šálek hudby, který bych si doma běžně pouštěl, ale na živo zněla jejich hudební show velmi dobře. Obzvlášť jejich frontman/zpěvák byl na pódium velmi živelným a v porovnání s ním působili ostatní členové kapely trochu jak solné sloupy, což byla škoda při tak energické hudbě, jakou předváděli. Vokálům nicméně nebylo mnoho rozumět, což na jednu stranu nevadilo, hudba sama o sobě fungovala velmi dobře a pokud (teoreticky) existují dub verze k alternativnímu rocku, pak The Twilight Sad by je zvládali velmi dobře.

Hlavní hvězdou večera byli pak skotští Mogwai. Tedy ne Švýcarský producent Francois Chabloz, který si mimo své přezdívky Chab říká i takto, ne němec Andreas Buttweiler, který si také tak nechává přezdívat a už vůbec ne André Tegeler známý jako Moguai, ovšem v několika případech taktéž nazýván jako Mogwai. Mogwai je skutečně hojně používané jméno, ovšem post-rock či styl shoegaze dělá jen těchto pět kluků: Stuart Braithwaite, Dominic Aitchison, Martin Bulloch, John Cummings a Barry Burns. Popravdě, šel jsem na jejich vystoupení nepřipraven. Hudebně jsem jen očekával jisté stylové obrysy, kam se jejich koncert bude nejspíš ubírat a konečný obrázek jsem si udělal až po jejich devadesáti minutovém vystoupení. A musím přiznat, že mě velmi oslovili. Elektronika byla v jejich koncertu slyšet velmi málo, nejvíce pak asi z kláves, ovšem, i ty občas nebyly potřeba, protože mimo bicích si zbylí čtyři členové rozebrali kytary a vystačili si vlastně jen s nimi. Velmi melodické skladby baladičtějšího tempa pak pohladily po duši a s ním i skvělé vokály. Tu a tam se do toho kluci řádně opřeli a Archou burácel nabroušený zvuk, proti kterému zní Rammstein jako soundtrack k Muzikálu ze střední. Valná většina koncertu se opírala o jejich poslední desku vydanou letos v září, The Hawk Is Howling a nejeden z návštěvníků si jí po koncertu zakoupil u přítomného stánku ve foyer. Těch devadesát minut totiž uteklo jak voda.

Stimul festival má být o nových jménech, o nové muzice a byť jsou Mogwai na scéně provařeným jménem, já je pořádně objevil až v Arše. A Kierana Hebdena se Stevem Reidem jsem konečně slyšel live. Obojí mi moc lahodilo v uších, na obojí se vyplatilo přijít a už teď si sepisuji jména těch, které bych si přál příští rok. Byť promotéři přemýšlejí o tom, že by klidně tento festival z důvodu přehršle hudební nabídky v Česku mohli ukončit, byla by to škoda. Stále jejich Stimul patří k málu akcí, které mají nad ostatními akcemi podobného charakteru lehce navrch.