REPORT
Datum: 20.11.2008
Napsal: myclick
Report z Music Infinity od Myclicka
Je úplně jedno, o jaký styl jde... Japoncům není žádná škatulka cizí, rádi je boří, rádi experimentují, hudbou prostě žijí a občas začnete pochybovat, jestli to známé heslo o Čechovi a muzikantovi je vlastně ještě pravdivé. Jen ta jejich jména. :) Do Prahy v pondělí dorazili zástupci labelu Noble – Midori Hirano a Kazumasa Hashimoto. Tipnete si jejich pohlaví? Tak dobře – k tomu prvnímu jménu si přiřaďte mladou nesmělou dámu za klavírem s notebookem, k tomu druhému mladého nesmělého pána za klavírem s notebookem. V obou případech jsem velice rád poseděl před zvukem, kde všechno cinká tak, jak má!
Japonsko? To je národ muzikantů!
Ať už je to pop, jazz, techno, trip-hop, house či drum´n´bass, pokaždé v té zemi vycházejícího slunce najdete talentovaného producenta, který vám doslova vyrazí dech. A ty jejich párty? O těch se vypráví neuvěřitelné historky, stačí si najít nějaké to video z jakéhokoliv tokijského klubu a okamžitě si pomyslíte, že to naše publikum se asi neumí bavit. Jak je navíc tenhle národ vzdělaný a jak moc prahne po informacích! Já si momentálně užívám období akustických koncertů a na vině je především to nevlídné počasí. Co s tím, když nechcete sedět u kamen a alkohol vám nechutná? Dobrou muziku do uší a nejlépe na dobrém zvuku. A když by byla nekonečná a já v ní ztratil pojem o čase, vůbec bych se nezlobil. :) V pondělí jsem byl však už zase štvancem a do Paláce Akropolis dorazil s vypětím všech sil i s vyplazeným jazykem až pět minut před půl devátou. Tušil jsem to a v tu chvíli jsem se cítil jako vetřelec. Ticho jako v kostele, k tomu tma, které oči tak pomalu přivykaly, tam v dálce však bylo světélko a pod ním a zároveň nad tím pečlivě vyleštěném hnědém klavírním křídle se v krásných červených šatech hrbila Midori Hirano. Zase jsem na to zapomněl a kliku dveří pustil z ruky až příliš rychle. Strašlivá rána se teď rozlehla sálem a já zrudl úplně stejně jako ten její obleček. Opravdu se divím, že si tak vyhlášený klub s touhle bolístkou dosud ještě neporadil. Mají to tu přitom rozdělené...
Po všech těch párty na nohou nastal čas se u muziky posadit. :)
Zadní dveře bouchají, ty vpředu zase vržou přímo úměrně tomu, jak velká je touha návštěvníků po všem co v Divadelním baru či na Malé scéně teče a nebo jak velké či malé potřeby právě mají. Škoda toho zbytečného vyrušování, vím naprosto přesně, že já bych u toho klavíru s každým dalším úderem nadskočil! Stejně jako v případě sledování nádherného filmu Heima o putování Sigur Rós severskou přírodou a nedávném (tom druhém) koncertu The Young Gods tu veškerá návštěvnická obec zabrala v několika řadách ony červenočerné židličky, balkón byl protentokrát uzavřen, kdo pozdě chodí, ten se mohl posadit nejlépe na schůdek u zvukaře, který má zároveň ten nejlepší zvuk. Proč by si ho také dobrovolně kazil, že? :) Snad za to mohla páteční návštěva Electronic Beats na předimenzovaném aparátu, ale měl jsem pocit, že Midori hraje zbytečně potichu – budu už zase lovit to, co rozhodně slyšet chci, odněkud ze záhrobí? Zvukař, který tu právě klimbal nad jejím rozpracovaným tématem, byl s intenzitou zvuku ovšem maximálně spokojen a větší komfort jí nedopřával... Byla to však pouze nějaká dramatická vsuvka, jakýsi klid před bouří – už za minutu se jí totiž prsty do kláves zabořily tak, že klapky málem vyskákaly ven. Ano, to je ten zvuk, který máme na tomhle místě tolik rádi... Její útlé ruce teď tak něžně cestovaly vpravo i vlevo a přestože na pódiu kromě ní už nikdo jiný nebyl, rytmus tu udával bubeník. Ten umělý, ten automatický!
Notebook tomu klavíru tak nesluší... Nebo snad klavír notebooku? :)
Doba se změnila a Bedřich Smetana se musí v hrobě obracet... Domácí Tata Bojs mu klidně ukradnou to, co tak dlouho vymýšlel, pak přijede jedna malá Japonka a ta má zase celý orchestr napevno uzamčený v té malé obdélníkové krabičce s nakousnutým jablíčkem tam nahoře na piánu. Co je to proboha za vynálezy? Kam se poděl ten muzikantský kumšt? Doba je jiná, je tu krize a šetří se i za letenky, vždyť kolik by musel Josef Sedloň, patron tohoto večera, zaplatit za celé hudební těleso a v jakých relacích by se pak pohybovaly ceny vstupenek? 240 Kč za dva talentované Japonce, to je opravdu za babku... Jak je ta japonština překvapivě měkká, jsem si uvědomil, jen co Midori otevřela pusu a takhle vsedě s věrným kostelním echem zazpívala. Ne, svůj hlas v té chytré krabičce uzamčený neměla, v tomhle byla poctivá! V následující skladbě rozezněla ještě maličkou klaviaturu, kterou měla položenou na horní desce toho obrovského nástroje, pak už se uklonila tak, jak to umí jen oni, špitnutím poděkovala za naši návštěvu, zamávala a zmizela v zákulisí. Byl to rychlý útěk a měli to domluvené – světla v sále se okamžitě rozsvítila. Takže přestávka? Jak dlouhá? To ví nakonec jen ten Japonec! Přišel v kulichu a pečlivě si připravoval pracoviště. Dlouho to trvalo, celých pětadvacet minut než to v sále opět potemnělo, poslední kluboví turisté si znovu zabrali své židličky a on se mohl pustit do díla...
Kazumaso, kolik je 20 – 9? :)
Tedy ještě ne – byl zdvořilý, také se nám velmi lámanou angličtinou s pauzami pro nalezení toho správného výrazu představil, prozradil i své rodné město (ano, bylo to Tokio) a také on kombinoval akustiku s elektrikou. S tím rozdílem, že ta jeho hudba se bez rytmického doprovodu zcela obešla a disk jablečného notebooku měl plný nejrůznějších prostorových ruchů. A teď si to zkuste – budete se soustředit na ten hezký zvonivý zvuk, když se mu ruce rozpovídají po tom množství bílých a černých klapek a nebo budete naslouchat všemu tomu praskání, které zdánlivě působí jako smyčka, ale přesto se stále vyvíjí. Když soustředit se na obojí dohromady bylo tolik těžké, tolik náročné a vždycky vás něco rozptýlilo... Doufal jsem, že nezapomene a také na tu téměř filmovou Monochrome Prome s podporou tak těžko definovatelných hlasových samplů také dojde. Nezklamal! Netuším, jak velcí počtáři Japonci jsou, když se u nich najde tolik výrobců kalkulaček, ale Kazumasa rozhodně pobavil. V závěru svého vystoupení dostal totiž chuť k improvizaci a dopředu nám všem hrdě oznámil, že to vidí tak na dvacet minut... Moc hezky se všechna ta melancholie poslouchala, příjemně se u ní přemýšlelo, ale aniž by zazvonil zvonec, náhle byl konec. Pokud hrál minut devět, tak to bylo moc! :)
Už zase se kupují CDčka, hurá!
To jsme si samozřejmě líbit nenechali a protože chtěl zmizet nadobro i s nezbytnými úklonami, vytleskali jsme si ho zpět. Tedy nejen jeho, ukázat se nám znovu přišla i Midori... Že by si zástupci stejného labelu spolu střihli duet? Vždyť tu měli další dvě klaviatury k dispozici! Že by? Tak ne, to finále obstaral jen Kazumasa, který tu ze sebe vysoukal další nesmělou větu: “Can I play again?“ Potlesk si opravdu zasloužili a o tom, zda se skutečně českému publiku líbili, se sami přesvědčili u stolečku před sálem. Ta jejich CD za symbolickou cenu tří stovek šla na odbyt a normálně se po nich zaprášilo... Všichni ti, kteří si udělali v ten sváteční večer čas, se však také bleskově z Paláce Akropolis vytratili. DJ Joke v Divadelním baru a DJ Goldstar na Malé scéně si na to své publikum museli holt trpělivě počkat, naštěstí noc byla ještě mladá – teprve půl jedenácté. A já teď schlíple procházel žižkovskými ulicemi a přemýšlel, proč jsem vlastně nikdy neabsolvoval alespoň pár hodin hry na klavír. Až příliš tenhle obrovský nástroj miluji a tolik bych si chtěl po nocích preludovat. Pevně věřím, že si někdy svůj velký sen splním – Midori i Kazumasa mě před ten práh Lidušky zase maličko popostrčili!
myclick
foto: Petr Nietsch lyim.blogspot.com