Report z Renegade Disko v klubu Radost FX od Myclicka

Pouze dva z nich tu dřou jako barevní...

MatKore, postavička, kterou v našich klubech rozhodně nepřehlédnete, má kolem sebe spoustu zajímavých kamarádů a kontakty jsou dneska hned vedle toho zdraví to nejcennější. Bohužel i bohudík! Právě na základě těchto kontaktů dorazil předloni Mark Moore do podzemí Veletržního paláce na akci s názvem Digital Pimp, jejíž výtěžek byl věnován na chvályhodnou věc – charitativní organizaci Czech Aids Help Society. O párty se toho příliš nevědělo, propagace byla podceněna a tak se akce uskutečnila bez masivní podpory veřejnosti... Škoda, protože jinak se jednalo o stylově pestrý večírek, který byl po hudební stránce opravdu perfektní a ještě posloužil dobré věci. Tedy doufejme, že byl finanční obnos pro charitu alespoň trochu zajímavý. Poučí se tedy organizátor napodruhé a Mark Moore už konečně zahraje pro plný parket? V jedenáct hodin to tak rozhodně nevypadalo, ale kdo vlastně chodí do klubu v jedenáct? Pražané určitě ne! :( A tak se nudily dámy u vstupu za ohnutou cedulkou s číslovkou 200, nudila se ochranka, která neměla jednoduše koho ochraňovat, nudili se všichni tři barmani i sběrači skla. V tuhle hodinu se totiž klubem pohybovalo tak třicet návštěvníků, plné ruce práce však měla pouze jedna dvojice – DJ Tuco a VJ Martin, rezident takových nocí jako jsou zde zdomácnělý Plastique či Climax v klubu Roxy.

Proč se pořád vracet do osmdesátek, nejsou vám devadesátky bližší?

Volba nemohla být pro tento večer lepší – Martin má za tři roky fungování Plastique v zásobě tolik elektrikářských motivů jako opravdu málokdo z našich mistrů vizualizací. A už od prvního momentu vás k plátnům i k plazmám přikoval - až jste měli černé svědomí z toho, že už zase čučíte na bednu. :( Jenže ty oči se prostě nedaly odtrhnout! Frank Sinatra tu tančil swing a Martin mu jen upravil rytmiku, infantilní jedince a ty, co tak rádi vzpomínají na své dětství, musely zase potěšit všechny ty kreslené postavičky, zrak naopak odvraceli ti, co trpí strachem z pavouků, protože ta pestrobarevná poskakující zvířátka se tu tak rychle a věrně hemžila a také tenhle mladík byl velmi pohotový! Tuco roztočil písničky s kytarami, on si jen automaticky otevřel svou složku Kytary a plátno se opět divoce rozblikalo s tím elegantním nástrojem všech tvarů i barev. Svou hip-hopovou průpravu tento DJ rozhodně nezapíral. Žádné dohánění beatů přes talíř, on má už několik let naučený jiný grif a tak mu hbité prstíky stále tak rychle a jemně klouzaly v oblasti středovek obou vinylů s nálepkou Serato. Ne úplně každý mix byl přitom čistý tak jako jarní sníh, ale o to tady vůbec nešlo, vždyť ani ta komise nedorazila. Důležité bylo, že ta jeho muzika zněla tak svěže, tak hravě a hodně čerpala z počátku devadesátek s těmi legračními syntetickými rejstříky, které jsou teď s takovým úspěchem recyklovány.

Přiznejte se, kdo z vás byl na místě už v devět?

Žádný z těch stažených souborů se na výsluní neohřál příliš dlouho, celý set měl spád, jen si svou báječnou muziku pan DJ nemohl užít spolu s rozvášněným a do vzduchu skákajícím davem. Z těch pár návštěvníků, kteří sem prozatím dorazili, pouze jedna dvojice využila parket, ale zato v celé jeho šíři – prostoru k dovádění teď měla opravdu dost... Ta také mohla jako jediná ocenit příjemný plný zvuk, jenž tu vynikl hlavně díky dvěma velkým reproduktorům, které byly z té zadní části sálu umístěny netradičně přímo na okraj černého stupínku. Inu není nad to, když se sami stanete součástí zvuku a nemusíte si ho představovat a tenhle zněl pod dohledem zvukaře a osvětlovače Jakuba opravdu přepychově! Kdo další si jeho sílu a frekvence, které rozhodně nebudou tahat za uši, dále užije? Chtělo to line-up - těch hostů červenozelený leták na dveřích vagónu metra nasliboval mnoho a Tuco hrál už poměrně dlouho... Obvyklá místa pro něj naštěstí snadno prozradila, v jakém pořadí se budou hrdinové tohoto večera střídat. K mému údivu zde byli někteří z nich psáni již od devíti hodin, kdy se v klubu zřejmě nenacházeli ještě ani všichni barmani, hodně se v něm škrtalo a hrálo na šipkovanou, ale tím dalším pánem na holení, který měl svůj čas pevně daný již dopředu, byl hladce oholený DJ Tvyks, který také Tuca kolem půl jedné vystřídal.

Ve špičce? Dvacet!

U nás tolik populární DJ řádil od úterka do pátku v Londýně a v Nottinghamu, v sobotu se přesunul k našim sousedům do bratislavského Subclubu a tak byla viditelná únava v jeho tváři poměrně opodstatněná... Utahaného a ospalého setu se však od něho zřejmě nikdy nedočkáme, také tentokrát mu na mixážním pultu ruce velmi rychle kmitaly sem a tam, snad jen těch uřvaných kytar a refrénů bylo protentokrát méně. Také on tady protáčel muziku s jasnou inspirací a zvuky z dob dávno minulých, hodně sázel na silné, ale o poznání jemnější melodie a již tradičně míchal do sebe naprosto přirozeně všechno se vším. Díky opozdilcům, kteří si sem konečně našli cestu, to už "žilo" také na parketě a tak patnáct dvacet tancujících byste tu napočítali... S touhle prořídlou armádou se ta potřebná atmosféra vytváří opravdu velmi ztuha, navíc veškerá světelná technika místo toho, aby Kubovi pod rukama přibývala, mu ze stropu poslední dobou spíše utíká. :( Přestože by si ta veselá muzika nějaké ty barvičky zasloužila, těch pár scanů a reflektorů PAR plus malé zrcadlové koule zázraky do tří dnů udělat neumí. Smutně jsem vzpomínal na polovinu devadesátých let, kdy tu byl strop doslova obsypán nejrůznější světelnou technikou a nápaditými dekoracemi v podobě visících gumových hlav. Dnes nám ke štěstí musí bohužel stačit jen pár polystyrénových hvězdiček.

Mark Moore? Už zase při setech telefonuje!

S bělovlasým Tvyksem ve stylové košilce za volantem to byla opravdu vzrušující jízda, snad až příliš rychle uběhla ta cesta, k níž nám na konci i Robin S zapěla tu známou a také devadesátkovou Show Me Love. Teď ještě jacka od sluchátek ze zdířky ven, na záda už mu totiž dýchal ten, který tu byl pár dorazivšími očekáván – Mark Moore. Stále na svůj věk vypadá tak dobře – tvář i kukuč jako malý kluk a nekonečný úsměv jako bonus... I tentokrát nezklamal, i tentokrát si do mixážního pultu píchl své červené telefonní sluchátko a Martin tak měl nový námět pro projekci. Před jeho příchodem na plátně blikal nápis "Warning," teď tu drnčel telefon... Plynule navázal, plynule se i přizpůsobil tomu, co doteď Ondřej servíroval a také v jeho případě se jednalo o set velmi pestrý a plný překvapení! Bohužel kvalita některých jeho nahrávek byla opravdu tristní a tak mu Jakub u mixážního pultu občas asistoval ve snaze najít optimální vyváženost zvuku, který teď poněkud tahal za uši. :( Té staré klasiky jsme se však nedočkali ani v původní verzi či v nějakém novém remixu, pamětníky zajisté musela potěšit jen o něco málo mladší Don´t You Want Me od projektu Felix, na níž se podílel také Rollo z Faithless. Ani tato verze však originální nebyla, na to s tou zbrusu novou produkcí až příliš dobře ladila...

"Když vám k tomu tanci rozsvítím, půjdete už spát?"

Staré zvuky tu zkrátka byly po tento večer v kurzu! Jako správný headliner vyfasoval Mark něco navíc a prostor teď na kousíčky krájel zelený laser, který v těch chuchvalcích mlhy opravdu vynikal. Pár minut před třetí hodinou si začal vinyly chystat DJ D, aby milého hosta vystřídal a také trochu na tu pilku přitlačil. Druhá deska se však nerozjela a sál se poprvé od těch jedenácti ponořil do ticha. DJ s nejkratším nickem u nás teď divoce scratchoval a zároveň hledal závadu. Nakonec se to podařilo a on sem mohl sázet další a další černý kotouč ze své sbírky a možná v tu chvíli ještě netušil, že je historicky posledním DJem této noci. Celých padesát minut ho nechal Kuba hrát s efekty na stropě a pak demonstrativně rozsvítil. Jasný signál pro hrstku těch, která tu zbyla, aby se pomalu chystala ku domovu. Ano, nemělo to cenu, déle to prodlužovat... Další už dorazí opravdu jen stěží. Pojďme si tedy raději užít příjemný volný den navíc a budeme doufat, že i přes nízkou návštěvnost si Mark Moore svůj set užil a zase k nám za ten rok dorazí. Má velmi dobrý vkus...