Agentovy reporty ze světa – Trezor Berlin

Cesta do Berlína je snadná, po dálnici to máte za čtyři hodinky z Prahy pohodlnou jízdou, nebo můžete jako já zvolit let trvající jen slabou hodinku. Berlínské letiště je něco, co jsem ještě neviděl a jeho uspořádání není podle mě vůbec přehledné, zvláště když něco hledáte, a tak pověstná německá organizace a přehlednost dostala první šrám.

Bohužel pátek desátého října byl tak trochu den blbec a začalo to hned na letišti. Runner, který mě měl vyzvednout nikde, na telefonu se sice ozval krásný dámský hlas, ale díky poruše auta až ze vzdáleného Frankfurtu. No nic, stane se, pojedu taxíkem, jenže ejhle, v tom spěchu jsem si zapoměl vzít sebou doma peníze i kreditní  kartu. Co teď? Naštěstí je dnes v Trezoru rodiná Kne´deep night takže začínám obvolávat ostatní Dje. Dozvídám se, že Frank Kvitta nedorazí, neboť to vypadá, že právě během dnešní noci přijde na svět malej Kvitta a u toho taťka prostě musí být. Ostatní DJs jsou už na hotelu a tak to vypadá na pěšourka. Naštěstí Umek je ještě na letišti, jeho kolegovi a zvukařovi Matthew Hoagovi , který s ním teď jezdí všude na jeho hraní, ztratili tašku, takže čekají na přepážce ztrát a nálezů. Výborně, jdu je najít. Jenže takovýchto přepážek je na místním letišti asi šest a bohužel každá v jiném koutu letiště. Než je najdu zjistím, že už jsou pryč i s nalezenou taškou. No tak jinak. Beru tágo a jedu bez peněz. Řidič zatím nic netuší. Dělá to 22 Eur a příjemná recepční naštěstí tahá z hotelové kasy sumičku, připisuje mi jí na účet a dává ji taxikářovi. Jedna jedna.

Krátká sprcha a šup na večeři, která je domluvená jen kousek od hotelu, ale né zase tak malý, abych ho dal pěšky. V recepci potkávám Dejana Miličeviče a tak jedem spolu. V restauraci jsou už všichni a konečně začíná zábava. Byla to děsná cesta, ale odtěď to půjde už jen nahoru. Atmosféra v malé restauraci při pohledu z okna je jako z filmu Agent bez minulosti. Je to nádhera a teď poprvé na mě dýchla ta neopakovatelná podzimní, jakoby konspirativní berlínská atmosféra.

Hraju od půlnoci, kdy se klub otevírá. Před klubem asi deset lidí. Nápis Trezor nikde, to, že jsem opravdu u Trezoru mi potvrzují nedočkavci před vstupem. Klepu na plechová vrata…nic. Za chvíli otevírá jeden ze členů Recyver Dogs, kteří v klubu dělají produkci. Jdu na obhlídku klubu. Přiznávám, že na  první pohled na mě klub dělá pefektní dojem, industriální, trochu špinavý, ale ne zanedbaný. Chodby střídají slepé uličky, na jejichž koncích jsou mříže a za nimi např. modře nasvícená podivná skulptura. Barmani, šatnářka a další staff se již v klubu připravují na tu jízdu. Hledám techno floor, ale nemůžu ho najít. Nakonec s pomocí Maxe z Recyver Dogs nalézám chodbu, která má vést právě tam. Za dveřmi se ukáže tak dvacet metrů dlouhá chodba, která není vůbec osvícená, jen občas (každé dvě vteřiny) problikne stroboskop, takže vždy jen chvíli vidíte, co se v té chodbě děje a jestli náhodou někdo nejde proti vám. Zároveň po celé délce projede po stropě červené světlo, které vás na malinkou chvilu spíš oslní, něž aby vám pomohlo v orientaci a všude se vznáší mlha. Prostě nádhera - jako z Vetřelce. Techno floor je opravdu industrial, nízký strop, všude sloupy, jeden bar a mohutný sound system. Je přesně dvanáct a tak jdu rovnou na věc. Vybavení špičkové a nové, kvalitní odposlechy a drink tu je taky rychle, prostě vše jak má být. Během patnácti minut je parket plný (cca 200 lidí) a začíná se pařit. Do celého klubu se vejde podle mého odhadu a slov dramaturga asi 3000 lidí, ale většinu pojmou chodby. Oba parkety nejsou větší než tak pro 300 lidí každý. V klubu se nacházejí samí fandové  techna, kdo jiný by zabloudil do takového, pro věci neznalého člověka neútulného, špinavého vigwamu. I proto lidé řvou při každém mixu a každé gradaci skladby. Takové publikum jsem nečekal, jsem vážně mile překvapený. Po mě nastupuje Miss DJax se svým livekem a začíná zostra. Její liveko jsem slyšel naposledy před dvěma lety na festivalu Awakenings a tenkrát se mi líbilo víc. Po ní nastupuje master Rush a tou dobou v klubu není k hnutí. Začínájí pravé orgie.

Já se jdu mrknou na druhý floor, kde beaty sází Umek. Druhá stage je o poznání útulnější, komfortnější, barevnější a vypadá více jako klub než doupě. Zvuk zase super a s hlasitostí si tady nikdo nedělá problem. Parket je take plný a lidé si svojí noc užívají. Umek rozdává nevydané tracky a proto je co poslouchat. Vůbec, a to v žádném případě, nejde o minimal, ale o techno míchané s progesivem a tech-housem. Ale techno jasně převažuje a základem je vždy power beat.

V celém klubu se nesmí kouřit, ale je zde jedna místnost cca 100m2, která je pro kuřáky určená a jde o místo, kde je spousta pohodlných sedaček a jiných wegett pytlů. Podle slov dramaturga klubu Petera je na to v Německu už také zákon. Nikomu to ale nevadí a neviděl jsem ani nikoho, kdo by to porušoval. Né však v backastgei.

Ta je skryta za druhou stageí a je komfortní. Spousta pití a jídla, nepřetržitě doplňovaného. Sedím s Peterem, který je zodpovědný za booking v Trezoru a vypravuje mi neuvěřitelnou historku, jak dva upravení návštěvníci hledali tři hodiny cestu z klubu a nakonec se ztratili v katakombách a našli je až na další party o týden později.

Čas ubíhá jako voda a alkohol jsme také už nějaký měli. Jdeme ještě chvíli křepčit na techno a pak pomalu do postele. Je půl šesté a pro mě je to konec skvělé noci ve skvělém klubu. Zbytek party, neb jsou nezřízení kaliči, zůstává až do desáté hodiny ranní. Mě v tu chvíli zvoní budík a musím na letiště a zpět domů.

Trezor klub je výjimečny prostor s neopakovatelnou atmosférou počátku techno scény a je určen jen pro pravé techno fanoušky. Jde ale i o perfektně umělecky zpracovaný prostor.
Díky svému věhlasu jsou zde v tak malém klubu pravidelnými hosty techno hvězdy jsko jsou Jeff Mills, Joey Beltram, Dj Rush a další, které by si stejně malý klub nemohl dovolit. I v tom je Trezor jedinečný a i proto se sem vždy rád vrátím.

Lineup:

Rush
Miss Djax live
Agent
Madox
Frank Kvitta (nedorazil)

Umek
Dejan Milicevic
Matthew Hoag
Bernd Isaac