Report z Deep House Connection od Myclicka

Dokoukejte Vetřelce a pak hurá na Žižkov!

Také jste si všimli, kolik nových klubů se za poslední dobu v Praze vyklubalo? Dýdžejové tak dostali další prostor k vyjádření, Pražané další neokoukaná místa pro noční radovánky k dispozici, krize nekrize, hlava nehlava. Na startovní čáře pak situace vypadá nachlup stejně. Tolik se investovalo do interiéru a vybavení, že na nutnou bombastickou reklamu už korunky nezbývají, propagace se dělá tak nějak na koleni a majitel i dramaturg se pak musí vzájemně obrnit trpělivostí, spolehnout se na své dovednosti a hlavně šuškandu. Tak nenápadný zvenku, avšak velmi nápadný zevnitř najdete Central Station od července loňského roku v Sabinově ulici 2. Pokud vůbec netušíte, která že je Sabinovka a řadíte se k těm clubberům protřelým, pak vězte, že musíte na Žižkov, tam k Matrixu, pak se dejte kolem Guru, který se teď pro změnu jmenuje XT3 a potom zatočte vpravo. Teď už jen úplně nakonec, hlavu otočte mírně doleva, pak sáhněte za kliku bílých dveří, tu hlavu otočenou doleva teď při sestupování po schodech raději skloňte, ať o ni nepřijdete a už jste uvnitř. A teď bacha – nelekněte se! Žádné pastelové barvy, ba ani žádné křiklavé barvy, z kterých bolí oči, ale černá kam se podíváš, k tomu zajímavé fresky na stěnách, kov, sklo a váš odlesk v zrcadlech. Naprosto dokonalý design, s nímž si pohrál Petr Přibyl a odkaz H.R. Gigera, slavného stvořitele Vetřelce, je tu patrný na každém kroku.

Jirka z M&gorů? Ten nebude hned tak "trendy"!

Stejně jako nevyrobíte druhý Cross, i když byste byli ti nejlepší plagiátoři pod sluncem, stejně tak se vám nepodaří zkopírovat design tohoto nováčka mezi kluby. Všechno tu k sobě tak pasuje a ladí, všechno je přesně na míru, je to načančané úplně stejně jako místo pro ty s nosánky nahoru, ale vůbec ne kýčovité, navíc v těch originálních sedačkách se tak příjemně sedí... Tak kolik? Ne, vážně mě pět minut před jedenáctou nezajímalo, jak hluboko do kapsy musel pan majitel sáhnout, aby si v tomto sklepení dokázal splnit jeden velký sen, ale myslel jsem sobecky jen na sebe a důvod byl zřejmý... Párkrát jsem tu totiž zažil, že kromě barmana a pěti sedících návštěvníků zel prostor po celou dobu prázdnotou a k tomu si ještě přičtěte pro klubový život v Praze onu nekřesťanskou hodinu. Nevídáno, neslýcháno! Abych se dostal do místnosti, z níž tak pravidelně tepala muzika, musel jsem si nejprve proklestit cestu obsypaným barem. Vida - tak tolik lidí se v sobotu večer stavilo na jedno, aby se tady následně trochu pozapomněli... :) Sál byl zcela prázdný, ne vymetený, ale pečlivě vyluxovaný a pro sebe si tu právě vyhrával Jirka, aktuálně ten nejvytíženější z početného uskupení srdcařů – M&gors Sound System. Jak se zdá, deep house mu stále přináší ty blažené pocity po celém těle, podbízivý electro house ani minimal, na který už konečně slyší i naše domácí publikum, ho stále jen míjejí.

Jirka z M&gorů

Kdo si spletl dveře? Je to Deep House Connection nebo R´n´B Connection?

Přesto byl jeho set hodně barevný, klasicky beze slov a ačkoliv hladina zvuku do sálu byla nastavena spíše na hodnotu "Mluvené slovo" než na tu "Opojení z hudby," tři slečny jeho vábení neodolaly, odlepily se náhle od baru a už v půl dvanácté vtrhly na parket. Tedy spíše parketek. Nebo snad parketíček? Kolik se na něj ve špičce asi tak vejde lidí? To jsem prozatím nedokázal odhadnout... Nespletl jsem se, ty jejich tanečky byly takové zvláštní, nějak divně trhané a svou stylovou příslušnost prozradily dámy záhy. "Ár En Bí," snažila se několikrát přehlušit Jirkovy odposlechy ta nejodvážnější z nich, jeho rezolutní kroucení hlavou sem a tam ovšem nepotřebovalo další komentář... Opět mě polila vlna smutku, opět jsem začal přemýšlet o tom, proč může být publikum slovenské párty Music Is Everything tak diametrálně odlišné a hlavně vychované, ale vlastně až na ranní extempore se slečnou, která se opět marně dožadovala druhé písničky strany B z vlastního "elpíčka," jsme se zástupu dalších radílků už nedočkali. Uf! Dalším pánem na holení v line-upu tohoto večera se stal zarostlý královéhradecký DJ Sense, jehož rezidentní noc Boca Chica v tomto východočeském městě přivítala za úctyhodnou dobu svého trvání hvězdy, o nichž si tady v Praze můžeme jen nechat zdát.

Matthew Bandy

Matthew Bandy: DJ pro DJe

Přestože ještě nedávno protáčel díky systému Serato vše, co vonělo jackinem, tentokrát tolik netlačil na pilu a také v jeho případě se jednalo o příjemně uvolněnou muziku, která tolik myslí na naše duše a dokazuje, že slůvko "deep" nemusí být povinně sprostým a urážlivým. Narozdíl od Jirky se nebál ani zpívánek, mile potěšil se zařazením oslavné pecky Chicago od Nightrhymes a také on se snažil být ve výběru co nejvíce pestrý. Nechyběla tu ani sambovitá rytmika, ani jazzové prvky a v okamžiku, kdy měl na parketu už celou desítku přešlapujících, náhle prudce zatáhl za ruční brzdu! Ano, tahle uvolněná mezihra, která dalšímu diktátu bicího automatu vkusně zabránila, sem přesně pasovala. Kupodivu mu z parketu neutekli – jako by o to zastavení sami stáli! Rozhlédl jsem se kolem sebe a náhle mi to došlo. Tolik DJů pohromadě, kteří mají právě volno a přesto bez té své muziky nemůžou být! A zároveň tolik lidí kolem třicítky včetně krásných dam... Kdy vlastně naposledy jsem takovéhle složení v klubu zaregistroval? Tohle bylo publikum dospělé, publikum mnohem tolerantnější, mnohem komunikativnější a přátelské a na deep house se tak spokojeně kolébalo z pravé nohy na levou a zase zpět... A to i přesto, že také v Honzově případě měl sound systém rezervy a vzhledem k absenci světel si tu člověk připadal spíše jako na návštěvě v sousedově obýváku.

"Počkejme na Pepeho, ten to zařídí!"

Světla i zvuk rozkvetly zároveň a sice v okamžiku, kdy se ten nenápadný hubeňour v pruhovaném tričku postavil za CD přehrávače. Všechno tu má totiž pod kontrolou sám pan majitel, který se v průběhu noci stále pohybuje sem a tam... Sbírá skleničky, (tady na kelímky konečně zapomeňte) hráčům plní, co jim na očích vidí, na záchodech kontroluje aktuální stav toaletního papíru i hygienických ručníků, zatímco ta jeho srdci nejbližší obsluhuje bar. Ke každému poctivému drinku i lahodnému koktejlu přidá sympatický úsměv, za spropitné poděkuje, hned se člověk v té temnotě bojí o něco méně. :) A právě pan majitel hlavnímu hostovi večera připravil ideální podmínky! Hned o dva stupínky vzhůru šel zvuk, na plazmách se rozjela stylová černobílá komiksová projekce a naprogramované stroboskopické efekty teď rozehrály svou barevnou oslepující show. Dle očekávání to na parketu ožilo – tak kolik? Teď jich tu může být klidně dvacet + ti sedící po jeho obvodu a další vedle u baru. Není to špatné, tak akorát! To, co Matthew předvedl, to byl profi set od začátku do konce – tolik bohatý na jednotlivé ingredience. Intro jako z nějaké aktuální R´n´B hitovky, (kampak jste se holky ztratily?) spousta živých nástrojů včetně stařičkých hammondek, mužské i ženské vokály, funky, tribal, on tam měl úplně všechno, až jsem se musel ujistit, zda mi náhodou nevytahal desky z kufru. :)

Tak třeba zase za měsíc?

Vždyť ta groovy Raw Cuts #3 od Motor City Drum Ensemble, hypnotická Mirror Dance od Afefe Iku, jeho vlastní Derty Werk či mazlivá Hiya Kaya od projektu Kentphonik jsou tak stylově rozdílné tracky a on je s přehledem do setu vměstnal, přihodil ještě působivé efekty a stále na něm bylo vidět, jak moc ho to baví i před tou hrstkou lidí, kteří si sem našli cestu. Jen více takhle skromných DJs, prosím pěkně! Pro samotný závěr setu si pak připravil překvápko - sundal nohu z plynu, aby odhalil svou slabost pro staré disco a funk z přelomu sedmdesátek a osmdesátek. Opravdu parádní finále! Bylo půl čtvrté a přestože měl Pat Heart už za půl hodinky v klubu Le Clan vítat ty, kterým se spát ještě nechce, nakonec se tu tak trochu zapomněl. :) V jeho vzdušném a provoněném setu našla místo i má oblíbená The Night od jednočlenného projektu Lovebirds, který si už pomalu balí kufry pro páteční vystoupení v Bratislavě. Tak kdo se ale ujme závěru? Zdá se, že opět Jirka, na němž stále nebyly k nalezení stopy únavy, přičemž v té době se v malém klubu na Žižkově nacházelo ještě tak pětadvacet návštěvníků. Chvíli nato se však od nich jeden oddělil a s blaženým úsměvem na tváři se vydal vstříc dalším padajícím sněhovým vločkám, které tak příjemně šimraly na tváři. Že by konečně objevil klub, kam se chodí bavit dospělí, na muziku, která zní tak "dospělácky"? Už to tak vypadá...