Report z Beatcase Night s Mr. Scruffem od Myclicka

30. dubna aneb indoorové Čarodky.

Čarodějnice nebo čaroděj? Pohanský zvyk, který připadá na Filipojakubskou noc a je spojen s oslavou příchodu jara, versus čaroděj se zvukem, s atmosférou a s receptem na dobrou náladu za použití nástrojů živých i neživých? To druhé samozřejmě, v Roxy člověk hned tak nenastydne a žhavý bude tenhle večer také a to i bez malých ohníčků či velkých vater... Jen je třeba se dopředu smířit s tím, že všechny ty nástroje živé jsou už napevno zalisovány do černých kotoučů a že to vy musíte svou představivost roztočit na plné obrátky. Jak by to asi vypadalo, když by loňskou desku Ninja Tuna ten pán nahoře převedl do živé podoby? Ten pán nahoře byl pěkný sobec. :( Odstavil nám schůdky na pódium, před dveře k němu vedoucí dal kovovou zábranu a pozval si na něj jen svého promítače projekce a muže, který bude už s přehledem vědět, kdy s kterým reflektorem správně pohnout a do jaké barvy ho zahalit a pravý balkón populárního klubu nám zase po čase osiřel... Na všechno měl své lidi, pouze na ně se mohl stoprocentně spolehnout. Bylo pět minut před jedenáctou a každých dvacet vteřin ten dřevěný práh překročila něčí noha. Podle toho to také uvnitř vypadalo!

Tak schválně... Kdopak si ho poctivě poslechl od začátku do konce? :)

Na šatnu v tento nezvyklý čas fronta o patnácti kusech, tam dole všichni ti, kteří byli ještě o něco rychlejší. Tak vida, jde to - Pražáci umí přijít i na začátek, jen jim musí hrát ten jejich vysněný a už jednou přeložený headliner od začátku do konce. Ať přijdete, kdy přijdete, máte jednu jistotu – tam nahoře bude stát vždycky on – Andy Carthy. Tak to tu ještě nebylo... Nálada na už teď poměrně nahuštěném parketu byla přímo úměrná tomu, co tu on roztáčel. Roztáčel velmi pomalu, hudebně se rozhlížel, ti pod ním s hlavami v záklonu po sobě také jen pokukovali a sem tam se pohnuli do jeho teď spíše temnější trip-hopové selekce. Jen žádný spěch, k vrcholu určitě časem došplháme! Přesně dle očekávání – něco jiného je, když vám zrak těká z jednoho muzikanta na druhého, poutavá projekce vás až nebezpečně rozptyluje, stroboskopy a laserové paprsky skrz chuchvalec dýmu oslňují. Ano, tak přesně o tohle jste byli ve čtvrtek ušetřeni a Andy zatím působil jako poměrně nudný patron. Vždyť si to představte. Nad jeho pracovištěm jsou přes sebe překříženy dva široké červené sloupy z reflektorů, které se ani nehnou, za sebou má vpravo i vlevo plátno, v němž pouze lehce poskakují nakreslené noty, jinak nic zásadního a nad vámi to také nebliká tak jako při víkendových akcích, jenom svítí...

 
Zavřete oči a orchestr přijde k vám!

Najednou si to uvědomíte. Proč vlastně máte pořád tu zakloněnou hlavu a stále na něj civíte, když on před vámi žádné divadlo nehraje? On jenom pouští, tedy už vůbec nescratchuje jako mistr světa šampionátu DMC a netleská do rytmu jako kašpárek, ba ani nezvedá v euforii ruce vzhůru jako tranceová superstar, nerozdává úsměvy ani polibky na všechny strany – jen hraje, maximálně ho ta rytmika trochu za mixem rozhýbe do stran. Sklopíte tedy zrak a zkusíte mu naslouchat... A najednou vás to začne hrozně bavit – má výtečný vkus a aniž jste to měli původně v plánu, začnete se vrtět jako bosí na žhavém uhlí. To ten zvuk! Jste jen čtyři metry od pódia, ale připadáte si jako uvnitř jednoho z těch velkých reproduktorů nad ním! Tak ještě pár kroků trochu doprava, tedy když vám způsobně vaši sousedé uhnou, abyste ho pak měli hezky ve stereu a beaty vás začnou poplácávat po zádech i jemně pohlavkovat. Odkud se vlastně vzala ta zázračná síla? Snad jen ve výškách to občas trochu zachrastí, ale jinak by se i ten nejvybroušenější křišťál zamlžil závistí! Už teď se prozradil... Působí jako nepřítel syntetiky a naopak kámoš se vším živým po ruce a trumpety, sága, kontrabas, hammondky a opravdický klavír opravdu zbožňuje. Každá ta zvonivá klapka přitom tolik potěšila, vždyť i tohle byl koncert, když jste se na něj nedívali. :)

Už jste to slyšeli? Scruff loves house!

Ve vašem okolí se teď jeden na druhého spokojeně smál, kolébal se do rytmu, co jen mu to jeho zúžený prostor umožňoval a každé to sklouznutí prstu po strunách kontrabasu přitom tak nakopávalo. Tak teď pro změnu jazz, teď tu zase příjemně klape ta rozevlátá temperamentní bossa nova, co bude dále? Věřte nebo ne – house! Najednou se mu to všechno pod rukama narovnalo a bicí kopák s hajtkou teď na střídačku statečně bojují o přízeň tanečníků, ty nekonečné gradace jsou tolik omamné. A oni k mému překvapení na jeho hru přistoupili, to jemu tolik věří a on přitom rozhodně není podbízivý a na aktuální TOP 10 si ani nevzpomene. Naopak – i tady je tolik příspěvků od živých muzikantů, celé to voní po Chicagu a po Detroitu a právě se stařičkou klasikou Think Twice od The Detroit Experiment Andy své fanoušky rozhýbává do stran. S tímhle čistým a dynamickým zvukem to je tak zatraceně snadné! Tak přeci jen nezůstanou ta plátna pouhými dekoracemi... Kdo svou hlavu krátce po půlnoci pozvedl vzhůru, tomu se naskytla parádní podívaná... Ty jeho obrázky teď ožily a VJ tu s nimi manipuloval přesně do rytmu. Vzduchem teď létají kytary a trumpety, postavička za obrovským bubnem přesně udává tempo, jak on za gramofony píská, samozřejmě nechyběl ani pohled na kuchyňské vybavení, bez něhož by Scruff nebyl Scruffem a s každou minutou tu hýřil vtipem.

DJ hraje, VJ komunikuje... Tak to má být!

Točící se korekce na obrovském pianinu si přejmenoval na: "Egg, Twigs a Bass" a že se na nás dopředu připravoval, prokázal po vzoru Massive Attack na festivalu Creamfields vzápětí... "Žižkov" bliklo najednou na plátně, "Vinohrady" si teď odněkud zezadu přifrčely a lidi v sále na jeho kreslenou hru přistoupili. Která čtvrť měla největší úspěch? Podle toho řevu to vyhrály Dejvice, Letná a Modřany. :) Následně pozdravil všechny uživatele diskuzního portálu Nyx, kteří tomu jeho koncertu v příslušném auditku dělali obstojnou reklamu a aby snad nebyl obviněn z pragocentrismu, po hlášce "Big Up All Praha Massive!" přišli na řadu všichni mimopražští, respektive ti, kteří žijí v těch větších městech. Snad jen z města piva tou známou záměnou elka za íčko udělal na chvilku Pizeň, ale jinak to bylo za jedna a děkujeme za pozornost! :) Vtipálek... Když to ovšem srovnám s tím, jaký humbuk na parketu vypukl zhruba kolem jedné hodiny, tak publikum ještě stále drželo své emoce na uzdě. Sotva ten chlapík ze záznamu tak procítěně dozpíval svůj příspěvek o návratu ke kořenům a na povrch se propracovaly ty ústřední riffy slavné Andyho pecky Get A Move On, do posledního místečka zaplněný parket spustil neskutečný ryk. Na tohle tu všichni čekali, tahle tu opravdu zaznít musela, tuhle si prostě na dokonalém zvuku chtěli užít a tak se teď natřásali, skákali do vzduchu, pískali na prsty a řvali z plna hrdla. A jak nás viděl on?

 
DJ Scruff: "Já jsem vás varoval, že ty basy přijdou!"

Podle projekce jsme byli takoví kulatější, každé oko nám koukalo jinam, ale jinak jsme měli téměř non-stop pusu od ucha k uchu a vlnili jsme se ze strany na stranu – trefa! Se stejným nadšením byla přijata také jeho dubstepová pasáž. Tedy spíše masáž! Nejprve to však chtělo publikum patřičně informovat o blížícím se přetížení, o tom náporu, který se na něho chystá a také v tomto případě obě plátna ten účel splnila. Nejdříve varovné "Warning," o chvilku později už "Mind The Bass" s namíru předělanou dopravní značkou, krátce nato pro ty anglicky mluvící "Incoming Bassline Alert!" a pro ty ostatní výmluvná hláška "Pozor, basová sekvence!" A pak to vypuklo... Do onoho důrazného slůvka "Bassline!" v jeho vlastní skladbě Test The Sound pustil basy takové, že jsem se po čase začal opět obávat o statiku tohoto kulturního svatostánku. Vždyť ta podlaha vibrovala tak, jako by byl sub-woofer schován přímo pod ní, na balkóně vás zase ten basák přikoval k baru tak mocně, že jste si prostě lapajíc po dechu museli objednat něco na kuráž. Teď už jen donést ten kelímek ke rtům bez rozlití, když se vám celý klepe a vzrušení či Parkinsona za tím nehledejme... Kdo potřeboval něco pro odlehčení, ten mohl zamířit do chilloutu, kam byli kvůli tomu nenasytovi z Manchesteru odklizeni oba rezidenti, tedy Ghonzales a Tuco.

Na chvilku jim rozsviťte a pak vám budou na kolenou děkovat!

Také zde byl zvuk nezvykle vyšroubován na maximum, aby alespoň trochu přehlušil ten z hlavního sálu, také tentokrát byly k poslechu lomítka všech tvarů a barev, ovšem i vzpomínkové perličky typu The Jackson 5. Nálada před stupínkem? Jedinečná, i tady to žilo, i tady se každý kroutil jako had, alkohol na všech třech barech tekl proudem a i vzhledem k pokročilé hodině se z parketu chtělo málokomu. On byl prostě skvělý, sil měl ještě stále dost, proč byla však ve čtyři hodiny nad celým sálem rozsvícena světla, to mi nějak uniklo... Pouze provokace? Jisté je, že po pěti minutách, kdy sál opět potemněl, již notně unavení tanečníci spustili další povyk! Tak takhle se na ně musí! :) Hudebního chameleóna jsem v příjemném rozmaru od jeho rozdělané práce opustil krátce po půl páté a moc jsem mu přál, aby se udržel co nejdéle na nohou a aby se ta zbývající stovka tanečníků pod ním zmítala co nejdéle... Stane se z těchto "All Night Long" akcí pravidlo? Já jsem pro a těch hráčů ochotných zkusit si to v téhle hudební One Man Show, by se určitě také pár našlo. Tak do toho!

 
Videa: kares7 a KayJohny