REPORT
Mr. Scruff v Roxy ukázal, kudy se má vydat DJing
Poslední dubnová noc letošního roku patřila Mr. Scruffovi. V Roxi předvedl natolik propracované a výživné vystoupení, že si zaslouží více než report. V předlouhém ale nadupaném setu totiž předvedl jednu z možných cest, kam by se mohl vydat DJing, aby nepošel.
Andrew Carthy vlastně přišel přesně s tím, co se očekávalo. Tedy retro rozjezd, kdy na dva gramofony pokládal vesměs dlouhým věkem lupající funk & soul klasiky prokládané svou tvorbou, která se ukázala jako ideální pojítko mezi historickou a současnou hudbou. I přes velkou míru předvídatelnosti se set zapíše hodně viditelným písmem do milníků domácí taneční hudby.
Kdybychom se na Scruffovo vystoupení dívali klasickým hlediskem "kvalitní DJ se pozná podle přesných mixů", Andrew Carthy by vůbec neobstál. Jenže na odehranou selekci tahle ani podobná měřítka neplatí. Hlavním hlediskem byla mnohonáladovost, zábavnost a především nadčasovost, která čouhala z každého dalšího, třeba i věkem popraskaného, taktu.
Hudební maratón Carthy založil na gradující konstrukci sestavené z amerických funkových klasik sedmdesátých let, přes hip-hopové intermezza až k houseu cukrovanému přitažlivými vokály a breakbeatu osoleném řádnou dávkou elektra a místy i dunivou energií (to se na plátnech rozblikal nápis "Pozor, přichází basová sekvence").
Do takto propracované kompozice Scruff občas vklínil i vlastní tvorbu plnou hudebních odkazů, které až v souvislosti s mnohem staršími písničkami dostaly správný říz. Žánrovou otevřeností selekce na sebe Carthy prozradil řadu věcí – nejen že má obrovskou sbírku, jež by mu mohla závidět řada nu-jazzových DJs, ale taky odkud čerpá inspiraci a někdy i samply.
Hlavní důvod, proč je třeba vystoupení Mr. Scruffa připomenout, vězí jinde. Svým přístupem "smíchat cokoliv" jakoby v Česku oficiálně otevřel novou cestu, kudy by se měl současný DJing vydat. Samozřejmě že kdyby hrál jeden styl, do sedmihodinové one man show by se on ani promotér koncertu nepustili. Jenže Carthy se v průběhu noci převtělil do několika žánrových podob, a nepřestával tak bavit.
V kontrastu s tímhle přístupem vůbec neobstojí dogmatismus tradičních DJs, kteří si dvě hodiny jedou na jedné vlně bez jakékoliv progrese. Tohle se pak promítá i do taneční scény vůbec – když její nejviditelnější reprezentanti stagnují a jakoby ani nemají vůli vnímat okolní hudební tření, je DJing na nejlepší cestě do lapidária.
Zastaralému vnímání dal právě Mr. Scruff štiplavý políček, který alespoň slušně naplněné Roxy ukázal, jak postupy oživit. Protože už dávno nejde o co nejpřesnější mixy či pohrávání si s šavlemi na mixáku. Znovu je hlavní co největší zábavnost a pestrost. A tu vyučuje nejlíp svěřenec labelu Ninja Tune Andrew Carthy. Alespoň to Praze dokázal poslední dubnovou noc.