Report z koncertu Jeana Michela Jarreho od Romana

Tak odkad to vzít. Asi úplně od začátku a to několik týdnů před samotným koncertem. Lístky se prodávaly dlouho dopředu, přesto mám pocit, že lidé o koncertu příliš nevěděli. Nerad bych se mýlil, ovšem mediální "masírka" v porovnání s jeho předchozím kyslíkovým turné, které zavítalo 13. listopadu do pražské O2 arény, byla o poznání slabší. Nejspíš nejsme připraveni na pořádání koncertů velkých hvězd takto rychle po sobě. Lidé byli nejspíš ještě plni zážitků z Prahy a na další už neměli síly/čas/peníze. K hojnému počtu navštívení ostravského koncertu jim nepomohl ani fakt, že Jarre tu předvede docela jinačí show, než co předvedl v Praze a do ČEZ arény si nakonec našlo cestu přibližně "jen" 7 000 lidí. On to není až zase tak malý počet, sám Jarre se nechal loni slyšet, že nyní záměrně jezdí koncertovat do hal, kde je přeci jen "komornější" atmosféra oproti jeho stotisícovým až miliónovým obecenstvům, se kterými se několikrát po sobě překonal v Guinessově knize rekordů. Leč ani v sedmi tisících jsme mu nedokázali dát najevo, jak ho máme rádi a také ho podpořit, když ne úplně všechno šlapalo tak, jak má. Menší porodní bolesti právě se rozjíždějícího turné byly znát (Ostrava byla teprve druhým koncertem) a tak na pár technických, sluchově rozlišitelných kiksů došlo, ale to přece nikdo nemůže odsuzovat tak moc, aby odcházel z haly ještě před přídavkem.

Atmosféra pokulhávala ještě před startem samotného koncertu. Spousta lidí si čas na vstupence spojuje s časem začátku samotného koncertu, jako by snad nikdy na žádné akci nebyly. Ještě půl hodiny po oficiálním začátku, tedy osmé večerní, se lidé trousily ke svým místům na ploše či ochozech a těm by se jistě nelíbilo, kdyby mistr už dobrou třetinu svého vystoupení odehrál. Bez předskokana se prostě nikdy nezačíná přesně na minutu a určitě to není schválnost od samotných interpretů. Stalo se ale, že namísto vytleskávání a povzbuzování příchodu Jarreho se z hlediště spíše ozývaly kritické hlasy, kde že se to "fláká". Ve 20:40 je už ale Jarre v doprovodu svých tří hudebních spolupracovníků umlčel nebo alespoň přehlušil svou úvodní skladbou. Tentokrát nepřišel na pódium přes všechny diváky napříč halou, jako  je potěšil v Praze. Tentokrát se v hustém dýmu a změti světel zjevil na pódiu ve stylu á la Michal David s klávesami na krku a spustil výborné sólo za doprovodu backgroundových syntezátorových ploch. Michal David by se od něj mohl učit :) Pak už ale následovalo klasické přivítání s diváky, celkem již vypilovaný pozdrav "dobrý večer" v češtině a také nezbytný překlad rodilého mluvčího pro nás, kteří by snad jednoduché hesla nerozluštili. Překlad byl o poznání "umírněnější" a kvalitnější, než v Praze, nicméně, kdo nechtěl přijít o jediné slovíčko a význam celých vět, musel poslouchat originál, jinak se polovinu věcí nedozvěděl.

První desítky minut vystoupení ještě další slabinu celé show neodhalily, ovšem hlavně v poslední třetině koncertu, která byla nejenergičtější, bylo znát, že za výkonem Jarreho trochu pokulhává a nestíhá zvuk. Hlasitost byla optimální, ovšem chyběla tomu dynamika a šťáva. Pamětníci pražského vystoupení jistě vzpomínali na daleko lepší zážitek. Co ovšem vyrovnalo váhy vjemových čidel každého návštěvníka, byly vizuální efekty. Takové v Praze rozhodně nebyly a Jarreho tým si s nimi opravdu vyhrál. Desítky světel, plnobarevné lasery, zajímavé speciální světelné efekty a vše dokonale sladěné s hudbou. Každá skladba měla svůj vlastní motiv a žádný z elementů se nestihl okoukat, protože byl dávkován úměrně a pokaždé trochu jinak. Z mnoha halových parties jsem již na lasery zvyklý, ovšem z takových, které měl Jarre k dispozici, jsem měl ústa dokořán. Slíbena byla také HD projekce, mě však osobně její nepřítomnost nijak zvlášť nevadila. V té změnit světelných efektů by se poměrně ztratila a člověk by stejně nevěděl, co dřív sledovat, obzvlášť když na pódiu bylo tolik stařičkých "dam", jak své analogové přístroje Jarre nazývá, které k důkladnému prozkoumání přímo vybízely. Možná z toho důvodu jsem v hale trochu postrádal alespoň plátno, které by Jarreho s pódiem přiblížilo i vzdálenějším divákům. Já osobně jsem ještě tolik problém s dohlédnutím neměl, nicméně desítky řad lidí za mnou už asi takový zážitek z bezprostřední konfrontace se Jarrem samotným a jeho "náčiním" neměli. Za muzikanty tak zůstala pouze velká projekce, která jedno či dvou barevnými motivy doplňovala "barevnou atmosféru" jednotlivých skladeb.

Stařičké dámy, ovšem plny života. To jsou nástroje, často velmi raritní kousky, které si Jarre s sebou vozí na své koncerty. Ani v Ostravě nechyběl legendární Theremin, leč hrálo se na něj bohužel jen jednou, byť slyšet byl hned při několika skladbách. Jarre si střihl sólo také na akordeon a s chutí si "zabrnkal" i na samotný laser. Ne tedy doslova, ale dvakrát si z pódia pustil devíti paprskový zelený laser, navlékl bílé rukavice a postupně zakrýval jednotlivé paprsky dle hudby, jako kdyby hrál na harfu. Velmi efektní. Již tradičně pobíhal Jarre po pódiu od jednotlivého moogu ke druhému a stíhal odehrát mnoho partů svých skladeb živě. Co nestíhal on, s tím mu pomáhali tři pomocníci, stejně jako tomu bylo v Praze. Jen seznam skladeb se trochu změnil. Zatímco v Praze se čerpalo hlavně z jeho více jak 30 let staré desky Oxygene, nové turné mapuje celou jeho kariéru. Ta je na slavné hity bohatá a tak nebylo divu, že něco málo přes 100 minut vystoupení byl jeden velký flák za druhým. V podstatě vůbec nedošlo na skladby z posledního alba Téo & Téa, které je docela jinačí, než Jarreho předchozí tvorba a vlastně by do konceptu tohoto turné nezapadlo. Stejně tak album Metamorphoses z roku 2000 tu nemělo svého zástupce.

Sto minut je pro největší hity Jarreho málo. Přesto jich stihl zahrát dostatek, možná na úkor delších verzí. Některé skladby byly celkem brzo utnuty a obzvláště v mnou oblíbených kusech to trochu zamrzelo. Dostat se však muselo na řadu hitů a tak nechyběly známé party z alb Equinoxe, Magnetic Fields, Chronologie,  Rendez-Vous (třeba známá "Laser Hapr", což je part III, při které "hrál" na onen laser), zazněla také třeba skladba "Souvenir Of China". Nemohla chybět ani nejslavnější "Oxygene 4", která svůj prostor nalezla až v přídavku, ve kterém Jarre následně svou skladbu "Calypso 3" věnoval České Republice. Přídavek následoval po 80ti minutové hlavní části, zabral zhruba dvacet minut a byl jediný. Oni se lidé dalšího vlastně ani příliš nedožadovali a to bylo pro mě to největší zklamání – atmosféra koncertu. Hala ČEZ aréna je pro 7000 lidí celkem velká, obzvlášť když mnoho z nich sedělo kdesi vzadu a potlesk se tak zdál nijaký. Aplaus před přídavkem ještě šel, po něm však nastalo téměř okamžitě ticho a já jen vzpomínal na Prahu, jak se Jarre musel několikrát po sobě vracet a publikum ho prostě nechtělo pustit pryč. V závěru si lidé alespoň na ploše stoupli a tleskali ve stoje, nicméně i to bylo poněkud vlažné a já měl z toho trochu rozpačitý dojem. Jarre to během koncertu na sobě nedal příliš znát, po každé skladbě následovalo jeho typické gesto zvednutí levé ruky do vzduchu se zaťatou pěstí, snažil se povzbuzovat diváky k tleskání do rytmických skladeb, příliš se mu to ale nedařilo.

Co s sebou přivezl Jean Michel Jarre do Ostravy, to nemělo chybu. Co mu Ostrava nabídla, to se bohužel bez chyb neobešlo. Průměrný zvuk, atmosféra a celá promotion akce nemohla vést k vynikajícímu pocitu z koncertu, který pak nezachrání už nic. Já si koncert užil, po hudební a vizuální stránce naprosto jednoznačně, ale dojem z něčeho výjimečného bohužel nemám, za to však Jarre nemůže.