Report z koncertu Philipa Glasse od Myclicka

Až doteď minimální počet minimalistů...

Teprve až v roce 2009 jako by si pořadatelé hudebních akcí na příznivce minimalismu vzpomněli... U vystoupení Michaela Nymana na letošním ročníku Colours Of Ostrava jsem bohužel nemohl být, ovšem čas pro koncert Philipa Glasse jsem si rezervoval už dlouho dopředu. Náhoda tomu chtěla, že pouhý týden předtím jsem si zcela neplánovaně dal lehké zahřívací kolo při sledování filmu Secret Window s Johnny Deppem v hlavní roli! Ano, právě hudba Philipa Glasse posunula kvality tohoto snímku ještě o pár příček vzhůru a už s úvodními titulky mě na čtvrteční večer opět upozornila. Sotva jsem na sklonku dlouho očekávaného dne vyběhl těch pár schodů za stanicí metra Vyšehrad, normálně mě polil ruměnec. :( Přestože žádný dress code pořadatel dopředu nehlásil, aniž bych o to stál, teď jsem z řady poněkud vybočoval, teď jsem až příliš kontrastoval. Já adekvátně ke konečně letním teplotám kraťasy, pantofle a frikulínovskou košili, oni obleky, košile bez vzorku a k nim parádní vázanky. Raději se rychle schovat na tu svou sedačku, než se stát terčem posměchu a smutně se dívat na hlavy, které se s opovržením kroutí sem a tam. Proboha, jak jsem zrovna tohle mohl podcenit? Cesta za vysněným sedadlem však nebyla tak jednoduchá. Mezi sem a tam pobíhajícími návštěvníky pobíhaly i postarší uvaděčky, které zas a znovu trpělivě vykřikovaly informace o tom, že kdo má číslo řady nižší než 25, ten se může vydat tamhle nahoru, kdo má číslo řady vyšší, ten si musí tamhle v té dlouhé frontě vyměnit vstupenku...

Tenkrát jako support, dnes už jako headliner

Vyměnit za co, za koho nebo s kým, to už se mi zjistit nepodařilo – měl jsem šestnáctku a tak jsem úspěšně vznikajícímu chaosu pouhých deset minut před začátkem představení unikl po eskalátoru vzhůru. :) Teprve až v sále, v němž to na mě okamžitě dýchlo starými časy, mi došlo, že jsem si příliš nepomohl... Mistr zřejmě musí v zákulisí počkat, teprve až se i to poslední volné místo zaplní. A zatím jich v těch dlouhatánských řadách zbývalo opravdu požehnaně a z obou stran nepřetržitě proudili další a další opozdilci, kteří tam dole narazili na tu neznámou překážku. Vypadalo to napínavě, ale nakonec už dvacet minut po osmé se z levé části toho obrovského pódia k mikrofonu pomalu blížil mírně nahrbený muž v černém. Takže tohle je ten Philip Glass, který už dávno nevypadá tak, jak ho propagační materiály divákům přibližují. Početnou skupinu svých dlouholetých fanoušků tichým hlasem přivítal, krátce zavzpomínal i na ten pro nás tolik slavný rok 1996, aby už minutu nato usedl ke krásnému pianinu... Velmi skromný světelný park v tom Kongresovém centru mají – pouze dvě kovové rampy s několika páry reflektorů PAR, což samozřejmě vzhledem k naplánovanému programu pro tento večer vůbec nevadilo. Tohle totiž neměl být vizuální zážitek pro všechny v bílém, s množstvím efektů, laserů, kýčovitých fontán a projekcí, z nichž budou oči přecházet. Bohatě nám postačily čtyři oranžové a modré bodovky, které veleváženého hosta i z té obrovské výšky patřičně zahřejí.

Zavřete oči, přichází!

Usadil se na židličku, nahrbil se nad tím důvěrně známým nástrojem a prsty zabořil do klapek. Celý sál po bouřlivém přijetí ani nedutal – konečně koncert, na němž je každý opravdu jen proto, aby si domů odnesl ten jedinečný zážitek z hudby a ne ty tolik nudné informace od sousedů zprava i zleva. Ticho bylo na místě, tenhle zvuk vám ušní bubínky rozhodně nepocuchá - Dan Dryden, jakožto člen Philip Glass Ensemble, který se pod něj zlatým písmem podepsal, to s námi myslel dobře. :) Najděte si ho a pusťte si ho dovnitř, jen po něm nechtějte, aby vám ho do těch uší musel cpát pod tlakem! Opět jsem zatoužil oprostit se od vnějších vjemů. Nechtěl jsem být už vůbec ničím rozptylován a má víčka po únavném dnu konečně zaklapla... Pro úvod si Philip Glass vybral druhou část své vysoce ceněné sbírky s názvem Metamorphosis a přestože tohle byla hra jen pro dvě ruce, takhle potmě jste měli dojem, že těch rukou je tam více či alespoň tajemní skřítci, kteří mu v tom robustním piánu pomáhají. Mělo krásný zvonivý zvuk, on teď jednou rukou vytvářel stále se opakující nosnou dějovou linku, tou druhou na ni zase věšel různé efekty, příkrasy a kudrlinky. Publikum se ukázalo trpělivým být... Teprve tehdy, až i ten poslední tichý tón dozněl, teprve pak se strhla bouře z množství potkávajících se dlaní. Což, když by si to ještě rozmyslel a chvilku pokračoval, že? Její následovnice, pro změnu ta čtvrtá metamorfóza, skrze svůj dramatický nádech s množstvím změn a nejrůznějších odboček, mohla ideálně prozradit, proč ten Philip z Baltimoru bývá u filmových režisérů tolik zaměstnáván. Není nad citlivý příběh od citlivého vypravěče!

Vychoval si snad Philip Glass nástupce?

Náš pan vypravěč už se však vypracoval natolik, že ty jeho příběhy občas vypráví i někdo jiný. Ano, na všechno už má své lidi, v tomto případě Wendy Sitter! Náležitě tu dámu v červených šatech představil, ona usedla do středu pódia, mezi nohy umístila své naleštěné cello a s dlouhými tahy a s vervou se pustila do povídání... Tu na smyčec přitlačila tak, že ten s povzdechem popustil část svých vláken, tu naopak nadlehčila a všechny komáry v sále k sobě přitáhla – byl to elegantní projev, dokonale s tím ušlechtilým dřevem srostla a alespoň část souhrnné sbírky Songs And Poems For Solo Cello nám tu dala volně k dispozici. Tolik málo strun tenhle bachratý nástroj má a tolik možností v sobě skrývá. I tohle byla zvuková lázeň a tak ani ona nemohla odejít do zákulisí s prázdnou! To už však do nebes vynášený autor představoval svého dalšího hosta... Dámy a pánové, co ten Mick Rossi všechno uměl! Nejprve mistra skromně doplnil na malý modrý příruční bubínek při té poslední větě z jeho dalšího souhrnného díla pod sympatickým názvem Etudes, v těch dalších minutách ovšem neustále dokazoval, jak velkým multiinstrumentalistou je. Chvíli tu přímo proti panu Glassovi vyhrával na stařičký ucinkaný klávesový nástroj, obdobně jako Alio Die při nedávném koncertu Music Infinity v Kostele sv. Šimona a Judy bral následně ze stolku do rukou nejrůznější hračky, které k mikrofonu přibližoval naprosto cíleně a přesně, aby tak výslednou kompozici dotvářel. Často také měnil paličky za různé metličky, ke slovu se dostal i velký gong – šel zkrátka najisto a teprve tohle byla i z té obrovské dálky pastva také pro oči.

Philip Glass + Mick Rossi – štafetový běh po klaviatuře na čas...

Historicky poprvé ve třech se konečně předvedli při přednesu jedné z ukázek z dílka Tissues, které je přepisem poslední části vyzdvihované filmové trilogie Qatsi a s každým dalším odehraným kusem potlesk sílil. Tušil jsem to... Když se po skladbě France Philip Glass loučil, vymrštil se náhle jeden, vymrštil se druhý a skoro celé hlediště teď bylo téměř v pozoru a potlesk ne a ne skončit! Musel se prostě vrátit, musel a jeho společná hra s Mickem Rossim patřila mezi opravdové skvosty tohoto vystoupení... Seděli teď spolu u jednoho piána, všechny čtyři ruce na těch černobílých klapkách – jeden hru započal, najednou si za provozu předali štafetový kolík a ten druhý na něho naprosto přesně navázal a takto se k sobě seběhli ještě několikrát. I po svém druhém odchodu se přišel Pražanům poklonit, rozsvícená světla však šanci na další pokračování zcela zapudila. Bylo čtvrt na jedenáct a v sále, který byl až doteď němý, to opět začalo švitořit. Ano, rozhodně si bylo o čem povídat a teď už jen musíme všichni doufat, že se k nám Philip Glass ještě vrátí. Byl to totiž příjemný večer v příjemné společnosti s příjemnou muzikou! Díky za něj...

foto: Šumař http://sumarum.wordpress.com