REPORT
Report z koncertů Laibach a Juno Reactor od Myclicka
Když jsem si před časem s DJem Slaterem povídal o jeho vystoupení v Japonsku, vypadlo z něj, že hrál na stejném fesťáku jako Juno Reactor... Já vím, závidět se nemá, ale uvidím já tu své hrdiny z raných devadesátých let? Těžko! Světe div se, uvidím a s Laibach k tomu – vždyť je k sobě pojí nejen ta společná skladba. Už zase jsem se těšil víc, než bylo zdrávo. :( Člověk přijde na ty, kteří goa a psytrance tolik proslavili, uvidí natřásající se polonahé Afričany a ač to původně nečekal, nakonec do temných ulic vyrazí nakopnut stejně temným koncertem a hlavou se mu honí všechna ta hezká slovinská slovíčka. I to se někdy stává...
Juno Reactor – viděl je už vlastně někdo live?!
Miloval jsem jejich muziku... Když jste se do ní ponořili, sklouzli jste se se sluchátky na uších po mléčné dráze a přistáli na nové planetě, o níž ještě nikdo nikdy nevěděl a žádala si objevení. Když jste ji naopak ponechali jen jako kulisu, práce vám s ní příjemně utíkala od ruky a ona vás z ní nikterak nevytrhovala. Zázračný recept pro hned několik způsobů užívání bez předpisu nosil ve své hlavě jen on – Ben Watkins. Právě on pak na příkladu Traci Lords upozornil na fakt, že pornohvězdy umí držet v rukou také něco jiného než jen erotické pomůcky a když se jejich hlas lehce přikryje elektronickou polevou, nakonec ony i zpívat dovedou! Nápadů měl Ben na rozdávání a jednotlivá alba se od sebe naštěstí lišila. Ovšem jak takoví Juno Reactor vypadají live, to věděl kromě toho zmíněného Slatera málokdo - tohle byla jejich premiéra u nás a oni s ní v žádném případě nemohli otálet. Na záda už jim totiž dýchala ta služebně starší parta, která v tom příštím roce oslaví úctyhodných třicet let pohromadě... Pánové v šatně za dámami, které jí tu vládly v pondělí na akci Electronic Beats Recommends, poněkud zaostávali a než jste učinili další krůček s postupem o pár centimetrů blíže k nim, uplynula neskutečně dlouhá doba. Tušil jsem to...
Nejen Ben, ale i Amampondo, Taz, Budgie, Ghetto Priest a nakonec Japonec!
To intro už prostě neuvidím, jen odněkud z dálky uslyším. Byly dvě minuty před devátou a šťastlivci tam dole spustili první nadšený povyk protkaný pískotem. Tak honem! Ten malý modrý papírek s číslem 56 stojí dvacku, rychle si ho uschovat pro pozdější použití a to rozhodování je dneska snazší – pouze pravý balkón je přístupný a pod ním už řádí ta mezinárodní sestava! Ben si pro své malé klávesy na nichž trůnil stejně malý laptop, zvolil místo zcela vpravo z pohledu diváka, na tom opačném konci teď struny své kytary napínal japonský kytarista Sugizo, který s nimi vyrazil alespoň na těch prvních šest zastávek nového turné. Tam vzadu teď tempo neudával nikdo menší než známý Budgie z kultovní kapely Siouxsie & The Banshees, který měl však poměrně nelehký úkol. Nenechat se v rytmu rozptylovat všemi těmi polonahými a pomalovanými Afričany se strašidelnými škraboškami na obličejích – členy party Amampondo. Ta samá perkusivní sestava, která před nedávnem náležitě ozvláštnila I Exist Because Of You od Henrika Schwarze, teď zaměstnávala všechna ta conga a bonga, co jí přišly pod ruku a ti, co měli horní končetiny volné, alespoň chrastili všemi těmi důmyslnými vynálezy, které vydávají nějaký ten zvuk. A pak jsme tu měli dva vokalisty. Dreadatý Ghetto Priest byl jednou uřvaný MC, podruhé jen chlácholivý vypravěč, Taz Alexander s vlasy jako zapadající slunce zase okouzlovala téměř operními áriemi.
Ten další bubínek už by musel někdo v hledišti držet...
Velmi barevný spolek ve srovnání se všemi těm černokněžníky dole, kteří si na své miláčky musí nejméně tu hodinku počkat. Snad nebudou příliš trpět... Bohužel pro mě nemělo tohle s tím psytrancem vůbec nic společného, teď šlo spíš o ethno či tu širokou škatulku s tak pěkným názvem World Music. Pódium přitom měli přecpané nejrůznějším harampádím, na zbývajících pár centimetrech místa přes sebe neustále lezli a protože Benův počítač zvládal hrát i bez cizí pomoci, ten se mohl čas od času od svého comba vydat s naostřenou kytarou na procházku... Normální muzikantský mumraj! Ten tribalový hypnotický nádech skladbě Conquistador opravdu slušel - dlaně těch snědých šamanů se téměř nezastavily, ovšem všechna ta hypnóza byla tak nějak ve špatný čas na špatném místě. Tohle mělo být spíše pod rouškou jedné letní vlahé noci pod širým nebem a ne v nahuštěném a překouřeném klubu, v němž jste z nohy na nohu mohli přešlápnout jen s velkými obtížemi, natož se snad s ostatními pustit do obřadných tanců... Zatímco v té první polovině jejich vystoupení nikam nepospíchali, po té desáté hodině teď už rytmicky nalomený Budgie a kytaru týrající Siguzo na nás Masters Of The Universe hrnuli už pod velkým tlakem. Snadno bylo poznat, kdo přišel na Juno Reactor a kdo zase na Laibach - zdálo se, že síly jsou vyrovnány. Alespoň podle reakcí na ten hymnický opus God Is God.
3,2,1 a teď všechno zabalit a rozbalit!
Taz tuhle nakažlivou a dálkami vonící věc předzpívávala publiku a ti dole se ne zrovna jednoduché melodie statečně drželi. Hned v několika oktávách silná vokalistka pak vtiskla jinak poklidné skladbě Angels And Men dramatický nádech a tahle věc už parádnímu dílku The Host Of Seraphim s naříkající Lisou Gerard, který tak nečekaně ukončil filmový snímek Mlha, obstojně šlapala na paty. Pěkné, moc pěkné drama, bohužel jindy a jinde, což vzhledem k počasí, k roční době i ke startu tohoto turné samozřejmě nemohla pořadatelská agentura D Smack U nikterak ovlivnit... :( Zda sem budou či nebudou pasovat slovinští Laibach, jsem si opravdu nemusel dělat starosti! Jednak se na tomto místě nepředvedou poprvé a pak se sem posluchači díky několika našim promotérům na styl EBM letos a loni naučili chodit v hojném počtu. Bylo půl jedenácté a všechny ty bedňáky a jejich pomocníky čekal nelehký úkol - Ben a spol. měli k dispozici těch nástrojů opravdu hodně a na nich teď bylo, aby každý ten bubínek, každý ten mikrofon, ale i ten obrovský činel bezpečně uložili pro další štaci a zároveň pro Laibach připravili jeden černý pokojíček, který jim padne jako ulitý... Barevně vyrušovat ho budou snad jen ta dvě obrovská bělostná plátna na stojanech po celé šíři pódia, která teď přikryjí ono krásné černobílé logo Juno Reactor, avšak ta také jistě velmi rychle zčernají!
Vítejte ve strojovně!
Bedňáky tlačil čas - jen málokdo totiž oželí ve středu poslední metro i přesto, že si zaplatil vstupné, aby po tak báječném koncertu vstával rozlámán na kousíčky. Velmi profesionální přístup - půlhodinka za doprovodu dramatické muziky, víc nebylo třeba! Opravdické bicí teď byly vyměněny za soupravu elektronickou a za ni usedl holohlavý Janez Gabrič. Elektronické království se rozpínalo zcela vlevo, klávesák zcela vpravo si od zvukovky poprvé sáhnul na své důvěrně známé klapky a přímo uprostřed teď Mina Špiler, jediná dívka mezi všemi těmi chlapáky, hlaholila do megafonu. Tam dopředu s černou pokrývkou hlavy přes uši postoupil jejich vokalista Milan Fras. "Wir Aber Wollen..." teď zprava doleva probíhalo na plátnech díky obrovským projektorům na teleskopických stojanech a ty také dle očekávání ihned potemněly industriální tématikou. Obrovské stroje se všemi těmi promazanými písty a táhly se tu daly do pohybu a Milan svým hlubokým hlasem kázal. Parádní zvuk, parádní obraz, parádní světla, z nichž ta tři žlutá přímo z pódia oslepila bez výjimky každého, kdo o ně jen koutkem oka zavadil. Oslavné a hrdé "Our Own..." teď pro změnu na plátnech zablikalo, sotva první silný potlesk opadl a jejich frontman mohl kázat dále.
Amerika, Francie, Anglie a Turecko zlobily tentokrát nejvíce!
Pro neangličtináře další možnost porozumět zahraničním hostům, vždyť takové "Mi kujemo budočnost nebo Krvava gruda – plodna zemlja" musí pochopit snad každý Slovan, a netrvalo to příliš dlouho a já si tu měkkou slovinštinu navzdory hloubce, v níž byla prezentována, zamiloval. To tématika jednotlivých písní zase až tolik líbivá nebyla a ta ožehavá politika je na přetřesu neustále... Tak kdopak to schytá tentokrát? Díky vděčnému albu Volk bylo odkud brát a dle očekávání se stala tím prvním hříšníkem Amerika. Zatímco Milan znovu a znovu tuhle světovou velmoc napomínal, ony hluboké fráze typu: "O, the land of the free and the home of the brave, are your stars still so bright, does your banner still wave? Are you heaven on Earth or the gloom of the grave?" teď v reálném čase cestovaly za jeho zády. Červené a bílé pruhy z jejich vlajky zůstaly, místo každé z těch hvězdiček v modrém poli si sem slavní Slovinci drze naroubovali své vlastní logo. Tak kdopak ještě? Francie, Anglie a Turecko včetně připomenutí jeho prvního prezidenta Mustafy Kemala Atatürka. Čtyřikrát ukázali černým prstem, čtyřikrát dostaly tyhle státy černý puntík, aby nás vzápětí vyzvali k tanci. Mit Laibach! :) Do strojového techno rytmu teď na plátně stejně strojově dupaly kanady a kostlivci za Milanova hlasitého počítání: "Eins, zwei, drei, vier!" mašírovali z levé části do pravé a zase zpět. Také oni už se celkem hodinu snažili o to, aby byli hudebně co možná nejrozmanitější a vycházelo jim to na jedničku...
Předčasný konec jedné legendy?
Navíc tu černočernou temnotu rozsvěcovali líbivými klávesovými party se silnými melodiemi a tato dvě malá světélka v tom tmavém sále nebyla vůbec k zahození! Ten odchod o patro níže deset minut po půlnoci vypadal zcela neplánovaně... Soudě podle vysoké intenzity techniků, kteří se sbíhali k tomu množství blikajících elektronických vynálezů, to vypadalo na menší problém. :( O přídavek jsme naštěstí nepřišli. Vrátit se museli, i když by ty další skladby měli odehrát jen akusticky – to by jim ten nažhavený sál neodpustil a přijetí od publika zde bylo fantastické! Každopádně přihodili, ovšem vzhledem k okolnostem jsem očekával, že se tu znovu objeví také Ben a pěkně dohromady si vystřihnou jejich společnou skladbu Fear Not. Nestalo se tak, ale souhrou náhod také oni ve svém repertoáru vlastní věc God Is God. Sice hudebně někde úplně jinde, ale je tam a s ní se také definitivně s pražským publikem rozloučili... Merchendising tahle parta skutečně nepodceňuje a výchova musí být už od těch prvních let – což takhle překvapivě bělostný bryndáček s malými bombardéry jako dárek k Vánocům pro vašeho prcka, jemuž jste pro tento večer zařídili hlídání? Ano, i ten jste si mohli z tohoto parádního večera odnést! :) S odstupem času už v tom mám jasno – Laibach klidně uvnitř v doupěti, ale Juno Reactor rozhodně venku - teprve tam ta jejich krásná muzika získá další rozměr k dobru... Takhle to byl bohužel jen poloviční zážitek z dobré hudby. :(
foto: Daniel Hlaváč / musicserver.cz dejdn.hlavac@post.cz
Kompletní fotoreport naleznete zde.