REPORT
Report z Epic 45 & Dakota Suite @ Akropolis od Katky
15. února 2010. Pondělí. První den v pracovním týdnu, který člověku většinou na náladě spíše ubere než přidá. A co více, dostavuje se únava vznikající pod tíhou povinností. O důvody více proč se nechat unést hudbou, u které si člověk odpočine, něco prožije, a která mu zároveň něco dá. Takovou jste mohli zaslechnout v Akropoli, a to v podání elektro-akustické kapely Epic45 z Velké Británie a jejich krajanů Dakota Suite, v čele se skladatelem a zpěvákem Chrisem Hoosonem.
V sále čekaly na návštěvníky připravené židličky. Příjemné překvapení. Alespoň pro mne. Byla jsem ušetřena přešlapování z jedné nohy na druhou, mohla jsem se pohodlně usadit a soustředit se jen na dojmy z výkonů interpretů. Zpočátku jsem měla obavy, aby se sál vůbec naplnil, protože ještě několik minut před plánovaným začátkem koncertu v něm bylo usazeno jen tolik lidí, kolik bych napočítala na prstech svých dlaní. Mé obavy se naštěstí nenaplnily, prázdná místa se také z velké části obsadila a našli se i tací, kteří raději postávali. Nejspíš chtěli zažít momenty, ve kterých by se jim z následující emotivní hudby mohla doslova podlamovat kolena.
Epic45 se na pódiu objevili krátce po půl osmé a svůj zhruba hodinový počin začali velice příjemně, věcí England Fallen Over ze stejnojmenného alba, které vydali již v roce 2005. Tato skladba, jež s sebou nese pozvolný začátek, ve mne hned na začátku vyvolala příjemné pocity. Rozhodně za to bylo způsobeno i tím, že její první tóny spočívaly jen ve zvucích z přírody a ptáků, a evokovaly tak ve mně představy o teplém letním počasí, které je bohužel ještě daleko. Krátce na to zaznělo bicí, první tóny a vokály Bena Holtona a Roba Glovera, v pozadí na plátně se objevila fotografie se záběrem na zavřené okno. Chvílemi mě znervózňovala prudká světla, která mi znemožňovala sledovat, jestli se na pozadí objeví další zajímavé projekce, které by podkreslovaly melodickou hudbu těchto mladíků. V průběhu večera se samozřejmě měnily, ale mne nejvíce zaujaly záběry na travnaté louky, letadlo a malého chlapce, který celou scenérii sledoval. Spolu s jednoduchými, leč silně emotivními tóny elektrických kytar, bicího a zpěvu jsme se na toto místo mohli přenést a nechat se unášet útržky paměti, které záběry připomínaly. Moc jich sice nebylo, ale o to více jsme mohli popustit uzdu naší fantazii. Tato post-rocková pětice mladíků nás navnadila melancholicky, ale stejně tak optimisticky, což dokázali skladbami Swerving To Avoid Falling Leaves či River Traffic. Nepříjemným překvapením byl pro mne jen dojem, že mi celý ten čas s Epic45 hrozně rychle utekl.
Po krátké pauze, která byla věnována úpravě pódia, jsem s radostí zasedla na své místo ve třetí řadě a plna napětí očekávala, které skladby projekt Dakota Suite zahraje. Rozhodně mě nezklamal, ba naopak! Trio ve složení: Chriss Hooson (akustická kytara), Quentin Sirjacq (klavír) a Deborah Walker (violoncello), hrálo s plným nasazením, a hudbu, kterou produkovalo zároveň náležitě prožívalo. Toho jsme si mohli všimnout u věci z loňského alba The End Of Trying, One Day Without Harming You. Quentin ve svém klavírním projevu doprovázeným violoncellem, dával najevo emoce, které v člověku vzbuzovala. Pocit prázdnoty, smutku, stesku, bolesti. Tahle věc mě tak dojala, že jsem měla co dělat, aby mi neukápla nějaká ta slzička. Zakladatel kapely, Chris Hooson, byl však pohotový, a po každé skladbě vtipkoval ve velkém stylu. Když publiku sdělil, že má mnoho otázek, přičemž poté se otočil ke klavíristovi, aby se s ním poradil, co budou hrát dál, rozesmál nejednoho posluchače.
Na závěr můžu říci jen to, že jsem udělala dobře, když jsem udělala změnu a místo klubové akce navštívila koncert. Už teď můžu slíbit, že až tady jedna z těchto kapel bude zase koncertovat, rozhodně si ji nenechám ujít a podstoupím její útok na emoce znovu!