Report z Music Infinity od Myclicka

Typická podzimní hudba v únoru?!

Ten dlouhán Joska to na podzim prostě nestihl... Poslední loňský díl večera Music Infinity proběhl totiž už v červnu a tehdy na něm úřadoval Christopher Willits z věhlasné značky Ghostly International a také jednočlenný projekt The Sight Below. Škoda, mám pocit, že právě tohle roční období by jako ta nejpřirozenější kulisa tvorbě obou slušela nejvíce. Ať už je duše bolavá, člověk vnitřně rozervaný či depresemi sužovaný, ta něžná, jemná a chlácholivá muzika s ním dokáže udělat divy. Na druhou stranu i ta letošní krutá zima hrála Josefovi Sedloňovi, coby kurátorovi tohoto večírku, tak snadno do karet. Vždyť už jen vyšplhat se pro pondělní dávku kultury po zledovatělých žižkovských ulicích, které se do pondělního večera nikdo neobtěžoval posypat, stálo spoustu úsilí, láteření i nebezpečného balancování na hranách podrážek. Přitom člověk znalý poměrů v tomto klubu panujících, sebou musel hodit. Dva na sobě nezávislé subjekty a rozsvícené červené světlo po desáté, znamenaly totiž jediné – brzký start. A skutečně! Prázdno před šatnou, prázdno před sálem, prázdný balkón nad ním, prázdné židličky před pódiem...

Někdo ostří, jiný rozmazává – ano, i to je umění!

Těch naštěstí zůstalo pouze pár a jejich pronajímatelé teď dvacet minut po osmé upřeně sledovali dění na pódiu. Bylo jich pět (pan Poláček by měl jistě radost) a to krásné klavírní křídlo vlevo nechávali bez povšimnutí. Dávali přednost nástrojům, které si s sebou z té předchozí zastávky v Lipsku přivezli. Tak tohle jsou tedy ti Epic45 v celé své kráse, s nimiž se český fanoušek setkává historicky poprvé. Samozřejmě pouze za předpokladu, že už si za nimi neudělal výlet někam ven a je úplně jedno, zda muzejní Dakotou či jiným dopravním prostředkem. Ano, jako by chtěli svým nástupcům fušovat do řemesla! Stařičký aeroplán byl však sotva k poznání v té rozmazané video projekci na plátně, stejně jako malý kluk v kraťasech a v zeleném svetru ladícím s trávníkem nějakého letiště, který ho na obloze pozoroval. Tak vida, někdo se neobejde bez těch nejostřejších obrázků a uměle vyčištěných obrazců, jiný VJ jako by jen vzal do ruky štětec a svou mazanici ze třetí třídy výtvarky rozpohyboval a pak vehementně vydával za umění. :) Ale co, mohli jsme se alespoň lépe soustředit na audio složku, která velmi malebnou byla. Nebo zcela jednoduše - hezká!

Epic 45? Příliš skromní psychiatři...

Ano, přestože v té dnešní záplavě nejrůznějších superlativů tohle slůvko působí už tak fádně, v tomto okamžiku tu jejich produkci vystihovalo nejlépe. Přitom zde na první pohled nešlo o vůbec nic zásadního – už zase bubeník vzadu, už zase kytary, už zase příjemné mužské hlasy už zase sametem potažené... Tím pádem tu muž zcela vpravo, který se tak soustředěně nakláněl nad xylofonem, byl tak výjimečným. To on jinak standardní nástrojové obsazení tolik ozvláštňoval oním příjemným cinkáním s ozvěnou, které tolik uklidňuje a chlácholí. A chlácholivý byl také přednes obou vokalistů. Vždyť stačí se jen zaposlouchat do takové Swerving To Avoid Falling Leaves z už pět let starého EP England Fallen Over a vaše černé myšlenky a všechny chmury se nad vámi rozplynou do volného prostoru. Patrně jen jeden člověk na světě by ji zazpíval takhle procítěně – Erlend Oye! Navíc na tomhle kvalitním vyváženém zvuku? Všichni teď seděli jako přikovaní na svých židličkách, ani nedutali a tu příjemnou muziku nasávali všemi póry. Takový dar pro léčbu stovky lidí bez jejich ohmatávání a vyplazování jazyka a Ben Holton byl přitom s touhle devizou tak skromný. "Thanks for listening!" a už se sbíral k odchodu s ostatními v patách.

"Ukliďte židle, teď se bude trsat!"

Ještě tedy hlubokou úklonu před palbou ze všech těch dvou set dlaní a několika hrdel, jejichž majitelé v sobě ten příval rozkoše už prostě neudrželi. Přestože pouze "předskakovali," o přídavek nás nepřipravili a vrátili se zpět. Jakoby ta pauza vlila bubeníkovi novou energii do jeho paží! Stále zůstávali tou jemnou partou, ale on byl teď mnohem údernějším a za podpory těch zvonivých kytar jako by tu z reproduktorů právě rozkvetl zelený koberec plný barevných kvítků. Tohle už nebyla muzika na sezení, tohle už bylo velmi hybné! Valná většina osazenstva sálu své židličky opustila teprve až s další rozlučkou, kterou následovalo i ono odzbrojující rozsvícení světel. Už ne! Teď bylo nutné přestavět pódium a o své uvolněné místo se tu nikdo nemusel bát. Takže toalety, pak na bar, sdělit si se svými sousedy dojmy z té první půlky tohoto večera a těšit se na druhou. Bude stejně jemná, stejně příjemná, stejně klidná, stejně vřelá? Teprve pět minut po deváté světla opět pohasla a výhradně mužskou pětku teď pod nánosem barevných reflektorů vystřídali dva muži a jedna žena.

A cenu za nejdramatičtější hru na piáno získává...

Ta si to obrovské žihadlo svého cella zabodla do podlahy přímo uprostřed pódia, mladík vlevo si upravil noty na tom krásném hnědém pianinu a místo té otočné usedl na obyčejnou školní židličku, zcela vpravo se teď posadil s kytarou na klíně ten, který to všechno vymyslel, tedy Chris Hooson. Při svých toulkách převážně pražskými kluby už jsem viděl ledacos, ale hrát někoho takhle toporně a křečovitě na piáno, ještě ne. Jenže té hře se se zavřenýma očima nedalo vytknout vůbec nic a každý z těch tónů byl přesně na svém místě. To on do toho vnášel ten dramatický nádech – vytřeštěné oči teď z pouhých pár centimetrů sledovaly notovou osnovu, chvíli byl nad těmi klapkami nahrbený jako Quasimodo, jindy se ošklivě zkroutil jako by ho píchlo u srdce, pak se jako konečně našel a v záklonu si jen tak ležérně poťukával na ten černobílý plot před sebou... Quentin a Deborah. Alespoň tak nám je o něco později představil – snad, aby bylo zřejmé, že přestože on je kápo celého projektu, bez jejich přítomnosti by to byla poměrně nuda!

Jo, Johanna, ta mu teď tuze chyběla...

A jak už to ti písničkáři dělávají, včetně těch "písničkářů novodobých," prostor mezi jednotlivými odehranými kusy naštěstí nejen z toho báječného alba The End Of Trying, vyplňoval mluveným slovem, aniž by se bál před zraky veřejnosti odkrýt jakýkoliv detail ze života, který právě prožívá. Hotová intimní zpověď včetně hned několika zmínek o manželce Johanně, kterou prý tolik, ale opravdu TOLIK miluje... Z počátku se ještě držel a měl své tělo pod kontrolou, ale čím hlouběji se do toho osobního světa vlastních skladeb nořil, stále více a více propadal beznaději. Náhle mu hlas začal ujíždět, zřetelně jsme viděli, jak se mu ramena chvějí a jak se ke svému nástroji choulí, jako by v něm snad hledal oporu. Takhle se před námi odhalovat! Vždyť byl jako nahý a to zcela dobrovolně... Byla to jen role? Dal si za cíl hrát na city a nebo si ty skladby schválně píše takové, aby si vnitřně ubližoval? Ale kdo jiný zná odpověď než on sám?! Kupodivu nikdo z těch sedících nepřispěchal s kapesníčkem a nepoplácal ho po zádech se slovy: "To bude dobrý a zase bude líp..."

"Mistře, mohl by si prosím pěkně Quentin zahrát na glockenspiel?"

Tedy řeknu vám, byl to pěkný spolek – ani Deborah nehrála na své cello tak, jak to známe z nejrůznějších přednesů klasických děl. Žádné ty elegantní tahy vpravo a vlevo - náhle vzala smyčec, poponesla ho o něco výše a začala jím vytvářet kružnice, až pár žíní tak barbarsky přeřezala. Zbývalo jim posledních dvacet minut jejich produkce, soustředěný Quentin se náhle postavil, aby podle setlistu zahrál paličkami na "glockenspiel" jak nám mistr prozradil, ovšem ten si ho vzápětí začal dobírat. Nevěděl, zda je úplně ta pravá chvíle a pianista marně skrýval rozpaky. "Tak mám si zase sednout a nebo ji nakonec dáme?!" honilo se mu zřejmě teď hlavou... Dali ji a tak jsme to měli se zvonkohrou podruhé. Vědom si toho, jak nám tu přednáší, optal se náhle, zda máme nějakou otázku, o chvilku později zase pobavil svým opakovaným gestem o podřezání krku, ovšem už ve tři čtvrtě na deset začal mít zaječí úmysly. "Jak jsme na tom s časem?" položil Chris publiku důležitou otázku. "Quarter to ten!" vykřikl shora ten, který si je pozval. :) "Dobrá, tak to bychom mohli ještě tak jednu zvládnout..." pravil s ledovým klidem. "Maybe three, maybe four!" volal za ním z balkónu nenasytný hostitel a doteď tichý sál se královsky bavil. :)

Milion nás tu žije, jenom stovka neodolá...

Zatímco při vystoupení Epic45 to na plátně ožilo, "Dakota" vsadila na zdařilé momentky. Suchý zkroucený lístek na hladině zrcadlící se louže z doby, kdy listnáče ztrácí své barevné ozdoby, naopak "jen" černobílé fotky z místností s maličkými okénky, za nimiž už se odehrává ten velký svět, telegrafní sloupy a další a další obrázky, u nichž se tak příjemně přemýšlí. Až neskutečně rychle nám ta necelá hodinka s ním utekla a po té desáté už se mohl ne citlivý, ale přecitlivělý Chris vyplakat v soukromí, ochranka teď začala lidi žádat o opuštění téhle hudební čekárny. Než si DJ v Divadelním baru rozloží svá fidlátka, pumpovalo tu CD od Monkey Business, na Malé scéně zůstávala roleta hráčského pracoviště stále zatažena a DJ Besta si dával na čas. Na obou místech si teď ona pouhá stovka zájemců sdělovala své postřehy a dojmy z toho, co právě slyšela a co právě viděla. Působili spokojeně, kéž by těch fajnšmekrů však bylo ve více než miliónovém městě alespoň pětkrát tolik. Jedním si jsem ovšem už teď jistý... Až přijede v květnu Lou Rhodes, tedy polovička Lamb, o lístky by se mohlo už zase bojovat - zůstaňme tedy ve střehu! :)