Report ze Sofa Surfers od Katky

Nový zvuk Sofa Surfers

Velký sál se zpočátku sice plnil pomalu, ale v okamžiku, kdy se světla na pódiu ztlumila, mnohým z nás došlo, že nastal nejvyšší čas zaujmout pozice pod pódiem. Během několika minut byl parket zcela zaplněný a většina členů téhle rakouské partičky taktéž nachystaná na svých místech. Wolfgang Schloegl se postavil za mixážní pult, po jeho levici potom za LCD monitor Timo Novotny, který se staral o vizuální stránku celého představení. Na opačném konci pódia se usídlil za bicími Michael Holzgruber, s elektrickými kytarami Markus Kienzl a Wolfgang Frish. Několik tónů se už sice rozeznělo, ale frontman kapely se schovával někde vzadu. Oblečený v tmavých barvách se stylovou čapkou na hlavě se dal do zpěvu a přikráčel se nám ukázat. Jeho jméno snad není třeba zmiňovat, ale pro jistotu. Emmanuel Obeya. Přivítal nás krátkým pozdravem "Hello", na nějž mu fanoušci taktéž odpověděli. Pak zazněla Hardwire z již zmiňovaného nového alba Blindside. Již v úvodu nás bicí a pod nimi linoucí se elektronické zvuky varovaly, že tohle bude pěkně temné. Přidávaly se i kytary. Na plátně se rychle míhaly obrázky a text, kterým Mani tuhle skvělou věc doplňoval. Pochmurnou náladu, ale záhy střídá pohodová věc, nesoucí v sobě hodně dubu. Playing the Game nám tihle sympaťáci dopřávají až po nějaké půlhodině. Na bílém pozadí Mani, oblečený i neoblečený, předvádí svůj osobitý styl tance. Ano, máme možnost shlédnout její oficiální videoklip. Mani nezahálí ani na pódiu a pohybuje se do rytmu.



Zlomový okamžik

Přichází ovšem i chvíle pro odpočinek a doplnění tekutin. Zpěvák, kytaristé i bubeník opouštějí prostor v přední části pódia a přistupují blíže k plátnu, aby si oddechli. Levá strana má prostor sama pro sebe. Wolfgang Schloegel nám dopřává dávku solidního experimentu. Neustále opakující se skřípání se rozbíhá do svižného rytmu. To už se ale zase přidávají kytaristé a zbytek kapely. Pro mě je tato téměř desetiminutová skladba opravdu silným momentem. Dochází mi totiž, že si zde přijde na své opravdu každý. A je jedno, jestli je větším příznivcem elektroniky, nebo rocku. O Sofa Surfers je sice všeobecně známo, že nejsou představiteli výhradně jednoho stylu, nicméně já jsem si tento fakt uvědomila až ve chvíli, kdy se mi v uších ozývala kombinace těchto stylů v jejich surové podobě. Bezpochyby to byla zajímavá kombinace, které se také dostalo ohlasu. Těžko říci, zda proto, že nás k němu Mani vybízel, nebo proto, že se prostě líbila. Ostatně na publikum celkově si rozhodně nelze stěžovat. Nikdo se necpal do prvních řad, nikdo zbytečně nežvanil, jen reakcí ze sebe také moc nevydalo.



Chceme ještě!

Sofa Surfers nás ale rozhodně nezhlcovali jen novinkami. Zazněly i věci z jejich předchozího „Červeného alba“: Say Something a Notes Of a Prodigal. Škoda, že došlo pouze na jednu věc ze skvělého alba Encounters. Trocha víc hip-hopu v podobě 21st Century Army nebo Babylon Tymes by jistě nikomu neuškodila. Nicméně byla jsem ráda alespoň za Elusive Skripts. Pak následoval druhý odchod z pódia a další vytleskávání. Dočkali jsme se pořádně dojemného závěru v podobě Safe Zone. Na plátně se před námi otevřela cesta zalitá do tlumenějších, ale příjemných barev. Mani se nás snažil ještě rozpumpovat, ale stejně se málokdo odvážil zvednout ruku a mávat s ní zleva doprava při refrénu „left, right“. V melodickém závěru byl každý člen skupiny za svůj výkon odměněn zvláštním aplausem a ačkoli se Mani dočkal toho největšího, stejně jsme se s jeho sametovým hlasem museli definitivně rozloučit.

Úplným závěrem se lze říci opravdu jediné: Rachot Production - díky!