Report z párty Just Like That od Myclicka

Konečně label pro všechny inženýry!

House Music. Hudba, která je tu s námi až neuvěřitelně dlouho a za tu dobu se počet příznivců i odpůrců zhruba vyrovnal... Někdo má potřebu utíkat k jiným, k těm novým a logicky přece k těm lepším a modernějším stylům, ti druzí se pak většinou dozví, že je to pořád stejné, že už to tady stokrát bylo, že je tahle muzika vyčerpaná a už nemá co nabídnout. Nevěřte jim! Právě třeba zmíněná značka Farside tak badatelsky pátrá po dalších možnostech, stále se čudlíky kroutí tak, aby byl ten zvuk ještě dokonalejší a rytmus? Tohle není ono stupidní "tuc-tuc," které se vždy liší jen rychlostí... Je to stále rovné, hezky z nohy na nohu a téměř v tlukotu srdce, ale na ploše těch sedmi minut zažijete neskutečná hudební dobrodružství. Po každém tom dalším přehrání zase zjistíte, že jste předtím na něco přeci jen zapomněli. :) Ano, jde to a v Dortmundu už dobrých deset let dělají radost všem těm, kteří na parketu neprahnou po nekonečném přívalu energie, u něhož se zpotí a málem vypustí duši, ale spíše naslouchají, vnímají tu krásu a co je podstatné – užívají si to vzájemné souznění mezi muzikantem a posluchačem.



Když říká Matt, že to bylo super a když to říká i Frank, pak přijede šéf!

Prostě dokonalá skladba vystavěná na dokonalém zvuku. Vážně existuje a v téhle době už poznáte typický zvuk Farside Records i se zavřenýma ušima. A to i přesto, že se tu objevují stále noví umělci, ať už z řad producentů či remixérů. Revoluce? To by bylo velmi odvážné tvrzení, ale v mém případě rozhodně vášeň! Matt Flores si to tenkrát na jedné palubě s Pat Heartem a Lukášem Mičkou náramně užil, od té doby se tu ještě párkrát objevil a doma pak zřejmě slovy o jednom místě na řece, kde se všichni tak spokojeně kolébají do rytmu, nešetřil. Pak se loni v listopadu dostavil i jeho kámoš Herb LF, s nímž je právě šéf tohoto labelu denně ve spojení a tak to oba rezidenti párty Just Like That zkusili do třetice. Zmínili volný vstup a malou kapacitu, tudíž i omezené možnosti majitele a vida! Ani Ingo neodolal a jednoho pátečního odpoledne utekl od svých dvou malých dětí přímo na letiště. A přivezl s sebou v nezvykle dusném dni i další jarní deštík a s ním i ochlazení. Projeví se snad náhlá změna počasí na návštěvnosti? Deset minut po desáté se po otevření těch bílých dveří naskytl typický obrázek...



Tak ještě chvíli a skončíme na Štvanici!

Opravdu jenom pár těch, co se "stavili na jedno" a ještě neví, kam je teď v pátek večer osud zavede, za dlouhým pultem zde oblíbená barmanka Míša se svou novou kolegyní. Bez front, bez čekání, s úsměvem i s přesnou mírou... Na obrazovce Kill Bill, v reproduktorech nějaký set pro zahřátí. S ním však Pat Heart, který si pro tento večer ze svého objemného afra ukroutil slušivé copánky, nebyl úplně spokojen. Zatímco si teď na stojánek instaloval svůj krásný jablečný notebook, z něhož pomocí CD přehrávačů již brzy bude vyhrávat, prostor teď zaplnil obsah jiného setu. Nejprve parádní jazzové intro s ráznými trumpetkami, chvíli nato stále neohratelní Kool & The Gang, co to tenkrát zřejmě měli přímo od srdce, ale ještě dneska mají stále co říci. Plynule navázal novější produkcí, teď už to chtělo jen první tanečníky, kteří jeho vábení neodolají. Německý host už byl také na palubě, upřeně z okna studoval rozbouřenou hladinu Vltavy, která tentokrát houseboat s tím množstvím hnědé vody v přeplněném korytu nešetřila, a krůček po krůčku se seznamoval s novým prostředím. Velmi citlivý byl přitom u nás již dávno zdomácnělý Patrick – proč by to mělo právě teď tolik hartusit a obě barmanky se s hosty musely překřikovat, když je parket úplně prázdný a zřejmě u toho ještě nějaký čas zůstane?!



Pat Heart: "Vem to za mě, please - LeClan calling!"

Naštěstí co chvíli vykoukla z dlouhého závěsu u dveří hlava nového promoklého hosta a tak to dnes na dýdžejskou přesilovku nevypadalo... A právě v okamžiku, kdy parket získal první rytmicky se škubající nadšence, věčně rozesmátý DJ překvapil. Náhle si sbalil svých pár švestek, oblékl si bundu a pod rouškou tmy zmizel z dohledu. Pravda, LeClan slavil už desáté narozeniny a on ten večer seděl na dvou židlích současně. Vrátí se ještě?! Žezlo předal druhému z rezidentů, který se rozhodl v načrtnuté atmosféře pokračovat. Takže opět příjemný deep house převážně švýcarské a německé provenience, opět stejná úroveň zvuku na parket. Jenže teď už to chtělo kvůli hlučné osádce o pár stupínků výše... :( Populární houseboat se plnil a to nejen lidmi, ale také kouřem. Být tak tahle párty o pár dnů dříve, mohl zůstat dokořán celou noc, aniž by snad někoho rušil. Na vlahé letní večery, které jsou zde z celého roku nejlepší, si však musíme ještě nějaký ten měsíc počkat a tak se tu střídavě dveře otevíraly a ti, co rozhodně nejsou horkokrevní, je zase zavírali, aby si snad z jedné páteční noci neodnesli nachlazení...



"Ingo, MAX je prostě MAX!"

Ingo byl nekompromisní. Přestože by těm třem písmenkům "MAX" přilepeným na diodové stupnici mixážního pultu, měl rozumět každý bez ohledu na řeč, kterou hovoří, on neváhal další dvě tři červené rozsvítit nad tento limit. Pravda, teď už byl zvuk konečně plný a všechny ty parádní efekty na něm vynikly, jenže pochopení pro tuhle zálibu neměla tepelná pojistka v tom zadním reproduktoru. Modrá kontrolka na ní vždy zhasla a sál teď "bavil" pouze reproduktor jeden, aby vždy po třiceti čtyřiceti vteřinách jen na chvilku ochlazená bedna za hurónského řevu opět naskočila. A zas a znovu – zkrátka nedal si říct... Jako majitel úspěšně rozjeté gramofonové firmy poměrně překvapil. Kdo očekával, že tu bude vytahovat z těch graficky parádně vyvedených obalů jedno černé kolo za druhým s tím razítkem Farside, ten byl vedle, jak ta jedle! Pár si jich s sebou z Dortmundu skutečně vzal, ale jinak jeho chutné oplatky mířily do věčně rozšklebených úst obou CD přehrávačů.



"Hey Mr.DJ, play that funky song!"

Byl by samozřejmě špatným obchodníkem, když by nelistoval v katalogu své značky a tak tu teď pomlaskávaly všechny ty podprahové perkuse a dřívka, které tak snadno ovládaly naše další kroky po palubě. Takhle jsme si mohli vyšlápnout třeba do Down To The Sound? od Herb LF, dálkami zase zavoněla Henryho L The Other Day At The Basement a chybět samozřejmě nemohl ani zbrusu nový a už patnáctý výlisek, který světlo světa spatří až tento pátek. On už ho samozřejmě měl. :) Prozatím žádné reakce a pouze nesmělé přešlapování pod ním... Zkusil to tedy s poměrně "groovy" a s vyloženě už letní novinkou More Forever právě od Westpark Unit. To už bylo lepší a vrtěli se o poznání více, opojení z hudby se však stále nedostavovalo. Tak což takhle nějaký ten umně schovaný vokál Clary Hill? Také ne, z parketu mu neodešli, ale blahem rozhodně nevřískali. Kde byla chyba? Odpověď na tuhle otázku mu až nahoru zřejmě přinášely dvě rozdováděné slečny. Už zase Tiësto?! Nikoli, tyhle to chtěly víc "funky"...



Jak se vlastně hraje pinčes ve třech?!

K jejich smůle jim vůbec nerozuměl, jen to jedno slovíčko mu bylo poněkud povědomé. Měl však úplně jiné plány a po úctyhodných třech a půl hodinách, které strávil zejména exkurzemi v evropských studiích, kde se vaří tuze dobrá house music, tak nenápadně najel na minimalovou vlnku. Bylo půl páté, Pat Heart se z oslavy v pořádku navrátil a tak byl ten pravý čas na to, aby si všichni hráči dali trojhru v ping-pongu. Velmi elegantní podívaná, velmi vzrušující podívaná, jen vůbec netuším, jak dlouho se oproti plánu čas nastavoval... V pět hodin jsem známý koráb, kde to house music tolik sluší, s úsměvem na rtech zbaběle opouštěl a nechával za sebou už konečně rozparáděné publikum, které myšlenky na padnutí do peřin nějak zapudilo. Vždyť zítra je taky den, i když o hodinu kratší, ale tenhle za to opravdu stál! A vůbec ne Just Like That... Tahle návštěva byla totiž velmi dlouho plánovaná a velmi dlouho očekávaná. Díky!



foto: Brady brady@techhouse.cz